Voják chtěl u kremelské brány zastřelit Brežněva. Místo něj rozstřílel auto plné kosmonautů

Moskva 22. ledna 1969 slavila úspěch sovětské kosmonautiky. Ulice od letiště Vnukovo ke Kremlu lemovaly davy a sovětská televize vysílala příjezd kolony v přímém přenosu. U Borovické brány stál mezi policisty také jednadvacetiletý podporučík Viktor Iljin v uniformě sovětské milice. Pod kabátem ukrýval dvě pistole Makarov a čekal na Leonida Brežněva.

Když kolona dorazila ke Kremlu, Iljin nechal první vůz projet a na druhý černý ZIL spustil palbu. Řidič zásah nepřežil, dalšího spolujezdce poranily střepy a střelce během několika okamžiků zneškodnila ochranka. Iljin však střílel na špatné auto, Brežněv jel v jiném voze, zatímco v prostříleném ZILu seděli slavní sovětští kosmonauti Alexej Leonov, Valentina Těreškovová, Andrijan Nikolajev a Georgij Beregovoj.

Viktor Iljin se narodil 26. prosince 1947 v Leningradu. Pocházel z rodiny těžkých alkoholiků a krátce po narození skončil v kojeneckém ústavu. Později ho adoptovali bezdětní manželé a vyrůstal s adoptivní matkou a babičkou. O svém skutečném původu se dozvěděl s odstupem až v dospělosti a tato informace na něj měla silně zapůsobit. Lékaři s ní pak spojovali i počátky jeho psychických potíží.

Hodně času trávil u televize, četl noviny a od mládí se zajímal o politiku. Silný dojem na něj udělala vražda amerického prezidenta Johna F. Kennedyho v roce 1963, v době, kdy mu bylo patnáct let. Atentát Lee Harveyho Oswalda v něm podle všeho posílil představu, že jediný člověk může jedním činem zasáhnout do dějin a změnit jejich běh.

Fascinace Oswaldem se u něj projevovala i během vojenské služby. Před spolubojovníky měl o Kennedyho vrahovi prohlásit, že „jedinou ranou se zapsal do dějin“. Výrok získal po atentátu na Brežněva podstatně temnější význam. Tresty pak dopadly i na lidi z Iljinovy jednotky, kteří podobné řeči slyšeli a neohlásili je bezpečnostním orgánům, politický důstojník přišel o funkci a někteří další důstojníci dostali několikaleté tresty.

V roce 1968 dokončil leningradskou topografickou školu, kde absolvoval také vojenskou přípravu. Poté nastoupil do Sovětské armády v hodnosti podporučíka a sloužil u 61. geodetického oddílu Leningradského vojenského okruhu v Lomonosovu. Do služby dojížděl z Leningradu, kde dál bydlel s adoptivní matkou a babičkou.

Svůj pozdější čin vysvětloval především svou politickou motivací. Brežněvovo vedení považoval za škodlivé a kritizoval směr, kterým se Sovětský svaz ubíral. Vadila mu také invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 a Brežněva chápal jako hlavní symbol režimu, který chtěl změnit. Věřil, že jeho odstranění může otřást vedením státu a otevřít cestu k jiným poměrům.

Ve výpovědích zmiňoval také Michaila Suslova, jednoho z nejvlivnějších členů sovětského vedení a hlavního stranického ideologa, jehož si představoval jako možného Brežněvova nástupce. Politická nespokojenost se tak u Iljina spojovala s velmi osobní představou, že odstranění jediného člověka dokáže změnit chod celé země. Kennedyho vražda mu sloužila jako konkrétní příklad člověka, který jediným útokem zasáhl do nejvyšší politiky.

Otázkou zůstává, nakolik dokázal realisticky posoudit vlastní plán a jeho následky. Sám říkal, že mohl stejně jako ostatní „schovat hlavu do písku“, nebo se pokusit situaci změnit vlastními silami. Jeho psychickým stavem se zabývali už vyšetřovatelé a lékaři po atentátu, a nakonec sehrál zásadní roli při rozhodování o jeho dalším osudu.

Moskva měla 22. ledna 1969 přivítat čtyři muže, kteří se vraceli z jedné z nejvýznamnějších sovětských kosmických misí posledních let. Sojuz 4 odstartoval 14. ledna s Vladimirem Šatalovem, o den později jej následoval Sojuz 5 s Borisem Volynovem, Alexejem Jelisejevem a Jevgenijem Chrunovem. Obě lodě se 16. ledna setkaly na oběžné dráze a spojily se. Sověti tím poprvé úspěšně spojili dvě pilotované kosmické lodě.

Mise pokračovala přechodem Jelisejeva a Chrunova ze Sojuzu 5 do Sojuzu 4. Mezi loděmi chyběl průchozí spojovací tunel, takže oba kosmonauti oblékli skafandry, vystoupili do otevřeného vesmíru a po vnější straně spojeného komplexu přešli do druhé lodi. Sojuzy zůstaly spojené čtyři hodiny a 35 minut. Šatalov se 17. ledna vrátil na Zemi společně s Jelisejevem a Chrunovem, zatímco Volynov přistál o den později sám v Sojuzu 5.

Pro sovětský kosmický program šlo o důležitou zkoušku techniky a postupů potřebných pro složitější budoucí mise. Zkušenosti se spojováním lodí a přechodem kosmonautů hrály roli také v tehdejších sovětských plánech letu k Měsíci. Stejně velkou váhu měl politický rozměr celé operace. Spojené státy měly za sebou prosincový let Apolla 8 kolem Měsíce a rychle směřovaly k přistání člověka na jeho povrchu, takže Moskva potřebovala vlastní viditelný úspěch.

Návrat kosmonautů proto dostal podobu velké státní slavnosti. Šatalov, Volynov, Chrunov a Jelisejev přiletěli do Moskvy a z letiště Vnukovo zamířili slavnostní kolonou ke Kremlu. Tam je čekalo oficiální přijetí, vyznamenání a hostina za účasti nejvyššího vedení země. Leonid Brežněv měl při oslavě veřejně vyzdvihnout úspěch mise jako triumf sovětské vědy a techniky.

V koloně nejela jen čtveřice kosmonautů ze Sojuzu 4 a 5. Slavnosti se účastnila řada dalších známých osobností sovětské kosmonautiky. Jeden ze ZILů vezl Alexeje Leonova, prvního člověka, který vystoupil do otevřeného vesmíru, první ženu ve vesmíru Valentinu Těreškovovou, veterána programu Vostok Andrijana Nikolajeva a Georgije Beregového, který jen několik měsíců předtím pilotoval Sojuz 3.

Beregovoj seděl vpředu vedle řidiče a jeho vzhled mohl sehrát v Iljinově omylu důležitou roli. Důležitou roli mohla hrát jeho určitá podoba s Leonidem Brežněvem, zvlášť při letmém pohledu přes čelní sklo. Iljin měl na rozhodnutí jen několik vteřin a mohl nabýt dojmu, že zahlédl generálního tajemníka.

Slavnost si vybral kvůli očekávané Brežněvově účasti. Návrat kosmonautů mu měl posloužit jako příležitost dostat se k sovětskému vůdci na několik metrů. Stačilo však několik chybných odhadů, aby místo Brežněva zabil některé s nejslavnějších kosmonautů Sovětského svazu.

V noci na 21. ledna 1969 měl Iljin službu jako zástupce dozorčího důstojníka u své jednotky v Lomonosovu. Krátce po sedmé hodině ráno odešel jeho nadřízený na snídani a nechal mu klíče od zbrojnice. Iljin příležitosti využil, vzal dvě pistole Makarov, čtyři zásobníky a jednotku opustil. Do Leningradu se dostal ještě během dopoledne a v 10:40 už seděl na letu do Moskvy, na který si letenku koupil předem. Bezpečnostní kontroly na sovětských vnitrostátních linkách se tehdy výrazně lišily od dnešních. Iljin proto bez potíží nastoupil do letadla i s oběma pistolemi a municí.

V Moskvě zamířil ke strýci, který dříve sloužil u milice, a návštěvu vysvětlil zájmem o slavnostní přivítání kosmonautů ze Sojuzů 4 a 5. Na slavnost skutečně mířil, jen ho více než kosmonauti zajímal Leonid Brežněv. Strýcův byt mu poskytl také důležitou součást převleku. Ráno 22. ledna mu ukradl milicionářský (policejní) kabát se seržantskými nárameníky a čepici. Obě pistole ukryl do rukávů a vyrazil ke Kremlu. V uniformě v prostoru plném policistů působil jako jeden z nich.

U Borovické brány a věže, vjezdu do areálu Kremlu, nedaleko kremelské Zbrojnice se postavil do policejního kordonu. Pomohla mu náhoda, když se ocitl na rozhraní dvou skupin policistů, takže muži z obou stran předpokládali, že patří k té druhé. Iljin navíc svoji roli aktivně hrál. Usměrňoval přihlížející, vyzýval je k pořádku a vystupoval jako horlivý policista, který přesně ví, co má dělat.

Pistole zůstávaly schované v rukávech kabátu. Ruce proto držel poněkud nepřirozeně od těla, což v lednovém mrazu opět nepůsobilo nijak zvláštně. Zbraně měl zároveň připravené tak, aby je mohl během okamžiku vytáhnout. Stačilo už jen počkat na kolonu.

Iljin přitom v tu chvíli už nebyl člověkem, o jehož zmizení by nikdo nevěděl. Armáda už spustila pátrání po důstojníkovi, který odešel od jednotky se dvěma pistolemi. Jeho strýc už tou dobou také nahlásil krádež uniformy a moskevské bezpečnostní úřady tak měly jeho podpis od svých leningradských kolegů i Iljinova strýce. Přesto stál několik hodin poté přímo u vjezdu do Kremlu v policejní uniformě a nikdo ho před příjezdem kolony nezastavil. Jak se mohl dostat, tak daleko, se stalo jednou z nejnepříjemnějších otázek následného vyšetřování.

Kolona dorazila k Borovické bráně kolem 14:15. Iljin stál několik metrů od pomalu projíždějících automobilů a čekal na vůz, ve kterém podle něj pojede Brežněv. První auto nechal projet, protože generální tajemník býval v podobných kolonách často ve druhém. Jakmile se přiblížil černý ZIL-111G, vykročil z řady a vytáhl z rukávů obě pistole.

Během přibližně šesti vteřin vypálil jedenáct ran, pět dalších nábojů zůstalo po jeho zadržení v zásobnících. Mířil hlavně na čelní sklo a přední část vozu, kde zahlédl Georgije Beregového. Kosmonauti se instinktivně sklonili a rychlá reakce jim zřejmě pomohla vyváznout bez mnohem vážnějších následků.

Nejhůř dopadl řidič Ilja Žarkov, jedna ze střel ho těžce zranila a zranění podlehl. Jeho smrt má ještě jednu tragickou okolnost, podle vyprávění jeho nadřízeného z ochranné služby měla být tato směna být poslední před Žarkovovým odchodem do důchodu. Některé zdroje dokonce uvádějí, že za volant usedl jen proto, aby zastoupil jiného řidiče, když přišel na služebnu rozloučit se svými kolegy. Kosmonauty Beregového pořezaly střepy z rozbitého skla a Nikolajeva zasáhl projektil do zad. Leonov a Těreškovová vyvázli bez vážnějšího zranění.

Prameny se rozcházejí v tom, kdo po Žarkovově zásahu převzal kontrolu nad vozem. Část zdrojů uvádí Andrijana Nikolajeva, podle jiných zasáhl Georgij Beregovoj, který seděl vedle řidiče a měl zatáhnout ruční brzdu. Prostřílený ZIL každopádně po chvíli zastavil, aniž by narazil do okolních diváků či dalších vozidel.

Do střelby zasáhl také člen motocyklového doprovodu Vasilij Zacepilov. Projektil ho trefil do ramene, přesto obrátil motocykl směrem k Iljinovi a zablokoval mu prostor pro další palbu. Některé verze tvrdí, že střelce přímo srazil, podle jiných mu v tom zabránilo zábradlí, každopádně svou pohotovou reakcí zabránil střelci v pokračování útoku. Prostřelená Zacepilovova uniforma se později stala součástí expozice věnované historii ruské ochranné služby.

Muži z ochranky KGB Iljina během několika okamžiků přemohli a sebrali mu obě pistole. Brežněv mezitím mířil do Kremlu jiným vozem, některé zdroje uvádějí, že jeho trasa byla krátce před příjezdem změněna. Atentátník tak během několika vteřin zabil řidiče, zranil další lidi a prostřílel automobil plný kosmonautů, zatímco člověk, kvůli němuž celý plán připravil, zůstal mimo jeho dosah.

Po zatčení převzala Viktora Iljina KGB. Všem bylo jasné, že jeho skutečným cílem byl Leonid Brežněv a vyšetřovatelé chtěli především zjistit, zda plán připravil sám, nebo za ním stojí další lidé z armády, státního aparátu nebo zahraniční aktéři.

Iljina osobně vyslýchal předseda KGB Jurij Andropov, který o třináct let později sám vystřídal Brežněva v čele Sovětského svazu. Iljin před ním svůj čin vysvětloval politickou motivací a mluvil o potřebě změnit vedení země. KGB prověřovala jeho příbuzné, přátele, kolegy z jednotky i lidi, s nimiž se mohl během cesty do Moskvy setkat. Pátrání po komplicích žádnou skupinu na pozadí neodhalilo a vyšetřovatelé postupně dospěli k závěru, že skutečně jednal sám.

KGB však musela vysvětlit i vlastní selhání. Velení Iljinovy jednotky už 21. ledna zjistilo, že podporučík zmizel spolu se dvěma pistolemi Makarov a zásobníky ostrých nábojů. V jeho poznámkách se objevily zmínky o cestě do Moskvy, takže bezpečnostní aparát věděl, že hledaný ozbrojený dezertér zamířil do hlavního města.

Další varování přišlo od jeho strýce, který zjistil, že mu synovec vzal policejní uniformu. Bezpečnostní složky tak postupně znaly Iljinovu totožnost a vzhled, věděly o zbraních, cestě do Moskvy i převleku za policistu. Přesto se dostal až k Borovické bráně, jednomu z nejstřeženějších míst v celém Sovětském svazu.

Veterán kremelské ochranky Vladimir Muchin po letech vzpomínal, že jeden z jeho kolegů si podezřelého muže před příjezdem kolony všiml. Vzhledem odpovídal hledanému člověku, ale choval se jako policista ve službě, napomínal přihlížející a udržoval pořádek. Uniforma zafungovala a než se podezření proměnilo v kontrolu dokladů, vládní auta už přijížděla k bráně.

Tak výrazné selhání časem živilo teorie o vnitřním boji uvnitř KGB. Jedna z nich spojovala atentát se soupeřením mezi Andropovem a jeho prvním náměstkem Semjonem Cvigunem. Podle této verze mohl Cvigun využít případ k oslabení svého nadřízeného a dopustit, aby bezpečnostní krize přerostla ve skandál, za který ponese odpovědnost šéf KGB. S tímto spiknutím byla spojována také změna trasy Brežněvovy kolony, která se nakonec do Kremlu vydala jiným vjezdem.

Pro teorii, že bezpečnostní složky nechaly Iljina projít úmyslně, však chybí přesvědčivé důkazy. Celou situaci lze vysvětlit i mnohem prozaičtěji, informace proudily mezi jednotlivými státními složkami postupně a zpožděním, Iljin mezitím změnil uniformu a u Borovické brány využil zmatku mezi různými částmi policejního kordonu.

Vedle vyšetřování se úřady rychle zabývaly také tím, co sdělit veřejnosti. Slavnostní příjezd kosmonautů přenášela televize živě a vysílání se náhle přerušilo. Divákům bylo zřejmé, že se během pečlivě připravené státní události něco stalo, takže úplné utajení už nepřipadalo v úvahu.

Následující den vydala agentura TASS stručnou zprávu o „provokatérovi“, který střílel na automobil s kosmonauty. Popisovala skutečný zásah, ale zamlčovala jeho úmysl, kosmonauti se stali terčem omylem, zatímco Iljin čekal na Brežněva. Ani tato verze nezabránila šíření nejrůznějších zpráv. Zahraniční korespondenti v Moskvě psali, že lidé za skutečný cíl považovali Brežněva. Současně kolovaly také zvěsti o dvou atentátnících nebo o střelbě z lehkého kulometu, která měla vysvětlovat rychlá série ran u Kremlu.

Uvnitř systému tedy KGB rozebírala Iljinův čin do nejmenších podrobností, hledala případné komplice a zjišťovala, jak se mohl dostat až ke koloně. Veřejnost dostala výrazně ořezanou verzi, v níž Brežněv i rozsah bezpečnostního selhání ustoupili do pozadí. Úplnější obraz celého případu se začal skládat až po letech ze záznamů výslechů, vzpomínek účastníků a dalších zveřejněných materiálů.

Vyšetřovatelé Iljina obvinili podle pěti trestných činů, vedle pokusu o teroristický čin a vraždy Ilji Žarkova šlo o krádež vojenských zbraní, dezerci a šíření výroků hanobících sovětské zřízení za tuto kombinaci trestných činů mu hrozil trest smrti. Během vyšetřování se velká pozornost soustředila na jeho psychický stav. Alexandr Zagvozdin, který vedl vyšetřovací oddělení KGB, Iljina popisoval jako člověka, jenž se v běžných situacích choval zcela normálně, ale současně ho ovládala jediná chorobná představa zabít Brežněva, a proto lidé v okolí atentátníka podle něj dlouho nic nepoznali.

Velmi prudce měl Iljin reagovat na zjištění, koho při útoku zasáhl. Čekal Brežněva, místo něj však střílel na slavné kosmonauty a zabil řidiče, který s jeho politickými představami neměl nic společného. Podle některých svědectví po zprávě o skutečném výsledku atentátu propadl hysterii a museli ho dokonce svázat do svěrací kazajky, aby si neublížil.

Nakonec byl prohlášen za nepříčetného a místo veřejného procesu následovala nucená léčba. V květnu 1970 ho převezli do Kazaňské specializované psychiatrické nemocnice, jednoho z nejpřísněji střežených zařízení tohoto typu v Sovětském svazu. V Kazani strávil následujících osmnáct let.

Velkou část této doby žil téměř úplně izolovaný. Samostatná cela měla pouhých 4,2 metru čtverečního a návštěvy podléhaly přísným omezením. Dlouhou dobu za ním směla prakticky jen adoptivní matka. První roky dostával minimum informací zvenčí a měl zakázán přístup k televizi, rádiu nebo novinám, režim se však postupem času poněkud uvolnil.

Kazaňská léčebna patřila do systému sovětské represivní psychiatrie, který získal velmi špatnou pověst kvůli zacházení s politickými odpůrci. Iljinův případ je ovšem složitější než příběhy disidentů zavřených pod účelovou diagnózou. Pochybnosti o jeho psychickém stavu provázely vyšetřování od začátku a některé jeho představy se objevovaly i dlouho po atentátu. Současně sovětskému vedení jeho uzavření do psychiatrického zařízení vyhovovalo, veřejný proces s člověkem, který chtěl z politických důvodů zastřelit Brežněva, by znovu otevřel otázky motivu i selhání ochrany Kremlu.

Iljin se svých politických úvah nevzdal ani v nemocnici. Při diskusi o nové sovětské ústavě v roce 1977 poslal Nejvyššímu sovětu vlastní návrh. Prosazoval v něm právo občana spáchat teroristický čin, pokud strana a vláda vedou politiku odporující ústavě. I po letech tedy svému útoku dál přisuzoval politický význam.

Během jeho pobytu v Kazani se vyměnila téměř celá generace sovětského vedení. Brežněv zemřel v roce 1982 a do čela země nastoupil Jurij Andropov, který Iljina po atentátu osobně vyslýchal. Po Andropovovi následoval Konstantin Černěnko a po něm Michail Gorbačov. Z jednadvacetiletého podporučíka se mezitím stal muž středního věku.

Změna přišla v roce 1988, díky úsilí adoptivní matky byl Iljin převezen z Kazaně do leningradské psychiatrické nemocnice č. 3 Skvorcova-Stepanova s mírnějším režimem. O dva roky později Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR rozhodlo, že už nepředstavuje nebezpečí pro společnost, a nucená léčba skončila.

Po dvaceti letech v psychiatrických zařízeních si musel znovu zařídit běžné doklady, bydlení i důchod. V armádních evidencích přitom stále figuroval jako nemocný, protože jeho služební poměr nikdo formálně neukončil. Tato administrativní zvláštnost mu nakonec otevřela cestu k doplacení nemocenské za předchozí roky.

Po zásahu leningradských úřadů dostal jednopokojový byt, potřebné dokumenty a invalidní důchod. Člověk, který v roce 1969 odešel od jednotky se dvěma pistolemi a chtěl zabít Brežněva, tak po dvou desetiletích vyšel z psychiatrického systému do země, která se měla zakrátko rozpadnout.

Lékaři uváděli, že největší lítost cítil kvůli Iljovi Žarkovovi a dalším lidem, které jeho čin zasáhl. Sám pak mluvil o mnoha nevinných lidech, kteří kvůli němu trpěli, a o vině, kterou už žádné odčinění nedokáže napravit. Smrt člověka, kterého zabít vůbec nechtěl, tak podle jeho vlastních slov zůstala křížem, který musí do smrti nést. Podle aktuálních informací z konce loňského roku žije Iljin stále na některém z petrohradských sídlišť.

„Samotný ZIL-111G útok přežil. Později byl zrestaurován a dostal se do rukou sběratele historických automobilů. Opravy však nesmazaly všechny stopy po atentátu – průstřely na karoserii byly záměrně ponechány jako připomínka události z ledna 1969. Vůz se pak příležitostně objevoval na veřejných výstavách.“

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Покушения на первых лиц России: от императоров до Ленина и Путина – Коммерсантъ
https://www.kommersant.ru/doc/8229353

Высокие цели – Коммерсантъ
https://www.kommersant.ru/doc/5968419

Un attentat au Kremlin en 1969 – Le Monde
https://www.lemonde.fr/archives/article/1977/01/12/un-attentat-au-kremlin-en-1969_2853225_1819218.html

Astronautics and Aeronautics, 1969 – NASA
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2023/04/1969.pdf

Press conference on the flight of spaceships Soyuz-4   and Soyuz-5 – NASA Technical Reports Server
https://ntrs.nasa.gov/citations/19690007583

„Война миров“ внутри КГБ: генсек вместо шайбы – Независимая газета
https://nvo.ng.ru/spforces/2011-08-05/14_kgb.html

That Old Car Smell: Soviet Motor Nostalgia Grows Among Russian Elite – Radio Free Europe/Radio Liberty
https://www.rferl.org/a/That_Old_Car_Smell_Soviet_Motor_Nostalgia_Grows_Among_Russian_Elite/2077144.html