Začala jako U-570, skončila jako HMS Graph. Příběh jediné ponorky sloužící Německu i Spojencům

Tanky, nákladní automobily, děla i ruční zbraně po ukořistění běžně pokračují ve válce na opačné straně fronty. Na moři jsou podobné případy vzácnější, zejména u ponorek, jejichž posádky mají rozkaz zničit tajné materiály a v krajním případě potopit vlastní plavidlo. Získat nepřátelskou ponorku v použitelném stavu proto znamená mimořádný zpravodajský úspěch.

Německá U-570 se stala jediným úspěšným příkladem celé druhé světové války. Britové ji v srpnu 1941 získali takřka nepoškozenou, důkladně prozkoumali její vybavení a pod jménem HMS Graph zařadili do služby a ponorka dokonce zaútočila na jiný německý stroj stejného typu. Zatímco její noví majitelé připravovali kořist k další službě, původní posádku čekalo v zajetí drama s nelegálním soudem a smrtí jednoho z důstojníků.

V létě 1941 pokračovaly útoky německých ponorek na britské zásobovací trasy v Atlantiku. Konvoje ze Severní Ameriky dovážely potraviny, ropu nebo válečný materiál a utrpěly těžké ztráty. Velitel ponorkového loďstva Karl Dönitz požadoval další jednotky, takže loděnice zvyšovaly výrobu a výcviková střediska připravovala nové posádky.

Jedním z nových plavidel byla U-570, postavená v hamburské loděnici Blohm & Voss. Její kýl byl položen 21. května 1940, na vodu byla spuštěna 20. března 1941 a do služby vstoupila 15. května téhož roku. Patřila k typu VIIC, který se stal nejpočetnějším typem německého ponorkového loďstva. Představovala moderní, už osvědčenou konstrukci určenou k hlídkování na otevřeném oceánu a k útokům proti obchodním konvojům.

Ponorka měřila přibližně 67 metrů na délku a 6,2 metru na šířku. Její výtlak činil zhruba 769 tun na hladině a 871 tun pod vodou. Dva dieselové motory jí umožňovaly dosáhnout na hladině rychlosti kolem 33 km/h, pod vodou ji poháněly elektromotory napájené akumulátory s nejvyšší rychlostí přibližně 14 km/h. Při hospodárné povrchové plavbě měla dosah kolem 15 tisíc kilometrů. Pod hladinou ji omezovala kapacita akumulátorů, které musely bít dobíjeny na hladině.

Hlavní výzbroj představovalo pět torpédometů ráže 533 milimetrů, čtyři na přídi a jeden na zádi, se zásobou až čtrnácti torpéd. U-570 nesla také palubní kanon ráže 88 milimetrů a protiletadlovou výzbroj. K vyhledávání cílů sloužily periskopy a hydrofony schopné zachycovat hluk lodních šroubů. V úzkém prostoru mezi potrubím, zásobami a torpédy se námořníci potýkali s vlhkostí, zápachem nafty a omezenými možnostmi hygieny.

Typ VIIC trávil většinu plavby na hladině, naftové motory poskytovaly potřebnou rychlost a současně dobíjely akumulátory, zatímco při objevení nepřátelského letadla nebo válečné lodi musela posádka okamžitě přejít na elektrický pohon a ponořit se. Správné provedení manévru vyžadovalo souhru mužů u balastních nádrží, hloubkových kormidel a motorů. Zkušené posádky se dokázaly ukrýt během několika desítek sekund, chybné ovládání ventilů nebo kormidel mohlo způsobit vážnou nehodu.

Pro Brity měla konstrukce U-570 obrovskou hodnotu, vnější podobu typu VIIC dobře znali, ale přesná technická řešení, účinnost hydrofonů, torpéd a pevnost tlakového trupu jen omezeně. Získat celou ponorku s provozuschopným vybavením by poskytlo údaje využitelné při vývoji protiponorkových zbraní i při výcviku eskortních plavidel.

Velitelem U-570 se stal jednatřicetiletý kapitán Hans-Joachim Rahmlow. V námořnictvu sloužil od roku 1928 a prošel různými funkcemi, ale neměl za sebou zkušenost velitele velké oceánské ponorky v boji. Před převzetím nové jednotky velel malé U-58, která tehdy sloužila k výcviku, nyní dostal plavidlo určené k působení daleko od evropského pobřeží, kde se počítalo se samostatným rozhodováním a rychlou reakcí na nepřítele.

Jeho podřízení byli ještě méně zkušení, prvním důstojníkem byl Bernhard Berndt, vedle něj sloužili Walter Christiansen a strojní důstojník Erich Menzel. Námořníci absolvovali předepsaný výcvik, skutečný boj však před vyplutím nezažili. I proto se problémy objevily už během zkoušek. Při nouzovém ponoření v norských vodách narazila U-570 na podmořský útes a poškodila si příď i některá vnitřní zařízení. Musela do opravy, po níž následovaly další výcvikové plavby.

Dvacátého čtvrtého srpna 1941 vyplula U-570 z norského Trondheimu na první bojovou hlídku. Zamířila do severního Atlantiku, kde německé velení soustředilo ponorky proti spojeneckým konvojům. Měla plnou výzbroj, dostatek paliva a posádku, pro kterou plavba představovala první příležitost zaútočit na nepřátelské lodě. Už za tři dny však její služba v Kriegsmarine skončila, aniž by na protivníka vypálila jediné torpédo.

Po vyplutí U-570 zastihlo špatné počasí, silné vlny způsobovaly prudké pohyby lodi a mnoho nezkušených námořníků trpělo mořskou nemocí. K únavě se přidávaly technické závady zaměstnávající technický personál. Rahmlow přesto pokračoval do oblasti jižně od Islandu, kde se měla jeho ponorka zapojit do útoku na spojenecký konvoj.

Ráno 27. srpna se plavidlo nacházelo přibližně 150 kilometrů od islandského pobřeží. Ponořilo se do hloubky kolem 27 metrů, kde ustalo prudké kolébání a posádka získala oddech od mořské nemoci. Krátce před jedenáctou se Rahmlow rozhodl znovu vynořit, ale při přípravě nevěnoval dostatečnou pozornost kontrole vzdušného prostoru, ve kterém právě hlídkoval britský Lockheed Hudson z 269. perutě RAF.

Pilot James Thompson spatřil německou ponorku v okamžiku, kdy její věž a příď začínaly vystupovat nad hladinu. U-570 okamžitě zahájila nouzové ponoření, Hudson se však už přibližoval k provedení útoku. Z letounu shodil čtyři hlubinné pumy, každá o hmotnosti zhruba 113 kilogramů, nejbližší explodovala jen asi devět metrů od trupu a výbuchy celou ponorkou prudce otřásly.

Uvnitř zhaslo hlavní osvětlení i nouzová světla, rozbila se skla některých měřicích přístrojů, do oddílů pronikala voda a z poškozených zařízení syčel unikající vzduch. Námořníci se ve tmě snažili zjistit, co se stalo, a někteří se obávali úniku chloru z akumulátorů zasažených mořskou vodou. Mezi nezkušenými muži se rychle šířila panika způsobená strachem z otravy jedovatým plynem.

Rahmlow myslel, že nelze zůstat pod hladinou, nařídil proto vyprázdnit balastní nádrže stlačeným vzduchem a ponorka se vynořila s přídí ponořenou nezvykle hluboko. Několik námořníků vystoupilo na velitelskou věž, Thompson zahájil palbu z kulometů, protože očekával, že Němci použijí protiletadlové dělo, ale místo odporu se nad věží objevila bílá vlajka. Britský pilot získal překvapivou kořist, ale nemohl ji převzít, vyčerpal všechny hlubinné pumy a na palubě neměl muže, které by mohl na německou ponorku vysadit. Thompson proto kroužil nad místem, ohlásil svou polohu a vyčkával posily.

Skutečné poškození U-570 bylo podstatně menší, než se její velitel domníval. Tlakový trup utrpěl pouze malou trhlinu, hlavní elektromotory zůstaly funkční a značnou část elektrických obvodů bylo možné znovu zprovoznit. Voda pronikala hlavně poškozenými měřicími zařízeními a dalšími netěsnostmi. Posádka se však nepokusila obnovit řízení a napájení motorů. K problémům se přidalo neuvážené zacházení se zásobou stlačeného vzduchu. Zkušenější posádka mohla poškození zvládnout, znovu se ponořit a uniknout. Rahmlow ovšem neměl přehled o stavu lodi a jeho podřízení mu nedokázali poskytnout potřebné informace. Rozkaz ke kapitulaci tak přišel ještě před příjezdem britských hladinových lodí, které by mohly znemožnit únik pod hladinu.

Kolem 13.45 převzal dohled nad ponorkou hydroplán Catalina. Pomocí signálů přikazoval Němcům, aby zůstali na palubě a nepokoušeli se odplout. Několik mužů se alespoň vrátilo dovnitř a začalo ničit tajné materiály. Přes palubu putovaly šifrovací tabulky a přístroj Enigma, radiové i některé akustické vybavení bylo poškozeno údery nářadí. Konstrukce, motory a většina důležitých přístrojů ale zůstaly zachovány.

Rahmlow také odeslal zprávu o situaci svému velení, Karl Dönitz nařídil ponorkám v oblasti, aby se pokusily U-570 pomoci, britské hlídkové letectvo však jejich přiblížení znemožnilo. Němečtí námořníci mezitím strávili celé odpoledne na rozbouřené hladině bez možnosti bezpečně nastoupit do záchranných prostředků. Uvědomovali si, že další čekání v Atlantiku může být nebezpečné, a žádali příjezd britských lodí.

Kolem 22.50 dorazil ozbrojený trauler Northern Chief pod velením Normana Knighta. Knight Němcům přikázal, aby se nepokoušeli ponorku potopit, a v rozporu s námořním právem jim pohrozil, že v takovém případě nikoho nezachrání. Varoval také, že zahájí palbu na záchranné čluny, pokud se pokusí loď opustit.

Rahmlow zůstal se svými muži na palubě, vysoké vlny znemožňovaly trauleru bezpečně připlout k ponorce a převzít zajatce. Během noci dorazily další britské lodě, včetně torpédoborců HMS Burwell a HMS Niagara. Jejich velitelé potřebovali připojit vlečné lano a současně přimět Němce, aby udržovali nádrže v takovém stavu, že ponorka neklesne ke dnu.

Ráno 28. srpna Němci opakovaně žádali o evakuaci, Britové jim naopak signalizovali, aby otevřeli přívod stlačeného vzduchu do balastních nádrží, protože U-570 se začala nořit hlouběji. Muži se odmítali vrátit do ztemnělého trupu, jehož technickému stavu nedůvěřovali. Velitel Burwellu proto nařídil vystřelit kulometnou dávku nad velitelskou věží jako varování. Kvůli silným vlnám však střely zasáhly pět německých námořníků a zranily je.

Teprve poté část posádky sešla dolů a obnovila potřebný vztlak, Britové vyslali na palubu ozbrojené námořníky, kteří zkontrolovali základní vybavení a pomohli připravit vlečení. Při převzetí raněných se někteří němečtí důstojníci pokoušeli dostat na záchranný člun před nimi, britští námořníci jim museli nařídit návrat. Následně odvezly britské lodě zbývající muže, takže U-570 zůstala bez posádky schopné ovládat její zařízení.

Večer se podařilo připojit vlečné lano, ale na otevřeném moři začala ponorka znovu ztrácet vztlak. Velení odmítlo riskovat dlouhou cestu do vzdálenějšího islandského přístavu a 29. srpna byla U-570 dopravena k pobřeží u Þorlákshöfnu, kde skončila bokem na písečné pláži. Britové ji chtěli zajistit kotvami a uložit přídí směrem ke břehu, příboj ji však obrátil a posadil na mělčinu dříve, než se to podařilo.

Zpráva o kapitulaci U-570 vyvolala ostrou reakci mezi německými ponorkovými důstojníky v britském zajetí. Řada z nich přežila potopení vlastních plavidel a považovala za vojenskou povinnost zničení ponorky před jejím vydáním nepříteli, Rahmlowovo rozhodnutí proto posuzovali velmi přísně.

Největší vliv mezi námořními zajatci měl Otto Kretschmer, bývalý velitel U-99 a  nejúspěšnější německý ponorkář druhé světové války. Do zajetí padl v březnu 1941 a v táboře Grizedale Hall v severozápadní Anglii vystupoval jako nejvýše postavený německý námořní důstojník. Když se dozvěděl, že Britové získali moderní typ VIIC, rozhodl se nechat Rahmlowa a jeho podřízené předvolat před čestný soud.

Zajatci neměli právo pořádat vojenské soudy nad spoluvězni, němečtí důstojníci přesto sestavili tříčlenný tribunál podle vlastních předpisů o zachování cti. Předsedou se stal kapitánporučík Horst Hesselbarth, bývalý důstojník U-99 s právnickým vzděláním. Kretschmer se jednání jako soudce neúčastnil, ale jeho autorita v táboře dávala celému řízení značnou váhu.

Rahmlow při zahájení řízení chyběl, Britové jej drželi v Londýně kvůli výslechům, zatímco jeho tři podřízení už dorazili do Grizedale Hall. Walter Christiansen a Erich Menzel se hájili tím, že plnili rozkazy velitele a neměli rozhodující pravomoc. Rada jejich vysvětlení přijala a oba zbavila obvinění ze zbabělosti a pozornost se poté obrátila k prvnímu důstojníkovi Bernhardu Berndtovi.

Berndt měl po Rahmlowovi druhé nejvyšší postavení a v případě potřeby za něj přebíral velení. Hesselbarth se jej vyptával na stav ponorky, možnost dalšího ponoru i na rozkazy vydané během kapitulace. Berndt přiznal, že zná bojový předpis ukládající zabránit ukořistění německé ponorky. Pak přišla otázka, proč Rahmlowa nezbavil velení, když vydal rozkaz vzdát se.

Berndt nedokázal nabídnout vysvětlení, které by radu uspokojilo, poukazoval na rozbouřené moře, nezkušenost posádky a obavy o životy námořníků. Potopení ponorky by je přinutilo opustit její palubu a zachraňovat se na otevřeném oceánu. Hesselbarth však namítal, že tajné materiály a technika na palubě mohou v britských rukou ohrozit životy mnoha dalších německých ponorkářů.

První důstojník nakonec připustil, že ochranu vlastních mužů považoval za důležitější. Čestná rada jej uznala vinným ze zbabělosti před nepřítelem, Kretschmer nařídil jeho izolaci a počítal s tím, že po německém vítězství bude předán řádnému vojenskému soudu. Pětadvacetiletý důstojník v zajetí ztratil respekt spolubojovníků.

Krátce nato dorazila zpráva, že ukořistěná ponorka byla dopravena do Barrow-in-Furness. Loděnice ležela od Grizedale Hall poměrně blízko a mezi německými zajatci vznikl plán na její sabotáž. Berndt měl uprchnout z tábora, proniknout k U-570 a způsobit takové poškození, aby ji Britové nemohli využít. Kdo s návrhem přišel jako první, zůstává nejasné, do příprav se každopádně zapojilo několik důstojníků, kteří opatřili mapy, civilní oblečení a falešné doklady.

Berndt měl vystupovat jako nizozemský obchodní námořník, čímž by vysvětlil svůj přízvuk. Podle připraveného příběhu cestoval do Liverpoolu, ale po večeru stráveném pitím se vydal špatným směrem a skončil na venkově. V jednu říjnovou noc pak ostatní zajatci uspořádali hlučné společné zpívání, zatímco Berndt prolezl otvorem připraveným v táborovém plotu. Měl s sebou falešnou identitu a plán cesty k loděnici.

Útěk netrval dlouho, následující den jej několik kilometrů od tábora zastavila hlídka britské domobrany. Berndt předložil doklady a zopakoval připravenou legendu, muži se přesto rozhodli odvést jej do Grizedale Hall k ověření totožnosti. Když procházeli mezi stromy, německý důstojník náhle vyrazil a pokusil se uniknout. Hlídka jej vyzvala k zastavení, ale Berndt pokračoval v běhu. Jeden z domobranců vystřelil z pušky a zasáhl jej do zad. Uprchlík se zhroutil a zemřel dříve, než k němu dorazil přivolaný lékař.

Kretschmer po jeho smrti požádal velitele zajateckého tábora o pohřeb s vojenskými poctami, Britové souhlasili a na hřbitově v Hawkshead se shromáždilo dvanáct německých námořních důstojníků v čele s Kretschmerem. Rakev zakrývala britská námořní vlajka a čestná stráž vypálila salvy. Muž, kterého spolubojovníci odsoudili jako zbabělce, byl nakonec pohřben s vojenskými poctami.

V den Berndtova pohřbu dorazil do Grizedale Hall také Rahmlow. Kretschmer mu oznámil, že bude muset sám předstoupit před čestnou radu. Britské úřady se však o nelegálním řízení dozvěděly a zabránily jeho pokračování. Rahmlowa převezly do jiného zajateckého tábora u Carlisle, kde už ho ostatní němečtí důstojníci soudit nemohli. Válku přežil a zemřel v roce 1967.

Britští námořní specialisté mezitím pracovali na islandském pobřeží. Když poručík George Robson Colvin 31. srpna vstoupil do U-570, našel plavidlo nakloněné v příboji a částečně zaplavené. V některých oddílech sahala směs mořské vody, oleje a různých potravin téměř ke kolenům. Na podlaze ležely rozbité přístroje, povalené zásoby a osobní věci posádky. Námořníci si museli nejprve vyčistit průchody, aby se vůbec dostali k ventilům a elektrickým rozvodům.

Colvinova skupina obnovila osvětlení, zmapovala rozvody stlačeného vzduchu a začala opravovat elektrické obvody. Německé popisy a odlišné uspořádání zařízení práci komplikovaly, stejně jako nedostatek vhodných náhradních dílů. Pátého září se podařilo U-570 stáhnout z pláže a dopravit do islandského Hvalfjörðuru k britské pomocné lodi HMS Hecla. Tam pokračovaly opravy, aby ponorka mohla bezpečně přeplout do Velké Británie. Britové se rozhodli využít její vlastní pohon, protože dlouhé vlečení na oceánu by představovalo další riziko. Z Islandu vyplula pod Colvinovým velením 29. září a 3. října dorazila v doprovodu HMS Saladin do Barrow-in-Furness.

V britské loděnici začalo důkladné zkoumání konstrukce, inženýři a námořní specialisté dostali k dispozici téměř úplnou moderní německou ponorku a mohli prohlédnout každý oddíl bez časového tlaku bojové operace. Fotografovali vybavení, rozebírali přístroje a připravovali technické výkresy. V lednu 1943 z těchto zkoumání vznikla rozsáhlá technická zpráva Admirality.

Velký význam měla pevnost tlakového trupu a možnosti hlubokého ponoru. Ocelové pláty v hlavních částech trupu měly tloušťku přes dva centimetry a konstrukce umožňovala německým ponorkám sestupovat do hloubek, které omezovaly možnosti protiponorkového boje. Získané údaje pomohly při hodnocení účinnosti hlubinných pum, jejichž rozbušky musely být nastaveny s ohledem na hloubku cíle. Stejně důležité bylo poznání, které části ponorky jsou nejcitlivější na tlakovou vlnu blízké exploze.

Zvláštní pozornost získaly torpédomety a jejich řídicí zařízení. Britští technici zkoumali mechanismy přípravy odpalu, přenášení zaměřovacích údajů a nastavování úhlů útoku torpédy. Prohlídka zahrnovala rovněž původní německá torpéda, která zůstala na palubě. S některými museli manipulovat velmi opatrně kvůli poškození při zajetí a následném pobytu na mělčině. Získané poznatky bylo možné porovnat s britskými systémy používanými v Royal Navy.

Dalším cenným úlovkem byla akustická výbava. Hydrofonní systém s desítkami přijímacích prvků na přídi umožňoval zachycovat hluk lodních šroubů a určovat směr zdroje zvuku. Britové prověřovali citlivost přijímačů, zesilovače i filtry, které pomáhaly odlišit vzdálené lodě od hluku moře. Zkoumali také periskopy Zeiss, navigační přístroje a způsob jejich využití při torpédovém útoku.

Pátého října 1941 dostala ukořistěná U-570 nové jméno HMS Graph a označení P715. V následujících měsících procházela opravami a úpravami, které měly umožnit bezpečný provoz pod britským velením. Po Colvinovi převzal ponorku Edward Dudley Norman, pod jehož velením začala v únoru 1942 série námořních zkoušek. Britské eskortní lodě a letadla při nich měřily hluk jejích motorů a nacvičovaly útoky na typ VIIC.

Po dalších opravách v Chathamu převzal v červnu 1942 velení Peter Barnsley Marriott. Jeho muži se učili obsluhovat německé přístroje, které se v mnoha detailech lišily od britských ponorek. V srpnu se Graph vrátila do Holy Loch a pokračovala ve výcviku, včetně cvičných torpédových útoků. Na začátku října byla připravena k nasazení proti německému námořnictvu.

Osmého října 1942 vyplula HMS Graph ze základny Holy Loch na první britskou bojovou hlídku. Zamířila do Biskajského zálivu, kudy německé ponorky pravidelně proplouvaly na základny v okupované Francii a zpět. Britové zde soustředili síly, které měly útočit na německá plavidla při návratu do francouzských přístavů.

Jednadvacátého října zachytila HMS Graph severovýchodně od španělského mysu Ortegal hluk lodních motorů. Zpočátku se zdálo, že jde o rybářský trauler, ale po přeletu německého čtyřmotorového letounu kontakt náhle zmizel. Marriott usoudil, že sledovaný cíl bude pravděpodobně ponorka, která se před letadlem ponořila. Když se zvuk znovu objevil, vmanévrovala Graph do útočné pozice.

V 16.52 britská hlídka spatřila velitelskou věž německé ponorky, o šest minut později Marriott nařídil vypálit čtyři torpéda. Po přibližně pěti a půl minutách posádka zaslechla dvě exploze a následně zvuky připomínající rozpad trupu. Na Graph zavládlo přesvědčení, že nepřítele zasáhli a potopili.

Cílem byla U-333, která se po těžkém poškození vracela do Francie. Šestého října se u západní Afriky střetla s britskou korvetou HMS Crocus, v prudkém boji zahynuli tři němečtí námořníci a několik dalších utrpělo zranění, včetně velitele Petera-Ericha Cremera. Jeho poranění byla tak vážná, že nemohl pokračovat ve velení, z jiné německé ponorky proto dorazil Lorenz Kasch, který měl poškozené plavidlo dopravit na základnu.

Kaschova hlídka spatřila čtyři dráhy torpéd přibližujících se k pravoboku. Velitel okamžitě nařídil prudký obrat doleva a všechny střely propluly za zádí německé ponorky. Některá torpéda explodovala na konci své dráhy, žádné však U-333 nezasáhlo. Kasch o útoku informoval své velení a pokračoval k Francii. Britové neměli možnost skutečný výsledek okamžitě potvrdit, U-333 dorazila 23. října do La Pallice a Graph se 29. října vrátila do Holy Loch bez potvrzeného potopení. Němečtí námořníci netušili, že na ně útočila bývalá U-570.

Na druhou bojovou hlídku vyplula Graph 19. listopadu 1942 a znovu zamířila do Biskajského zálivu. Koncem měsíce dostala rozkaz podílet se na pátrání po italské nákladní lodi Cortellazzo, která vyplula z Bordeaux a pokoušela se dostat do Japonska. Britské letectvo její pohyb zaznamenalo a do oblasti byly vyslány také ponorky Clyde a Sealion. Žádné z nich se však italské plavidlo nepodařilo zachytit a Graph se 8. prosince vrátila na základnu.

Třetí hlídka ji zavedla daleko na sever., 24. prosince vyplula z Lerwicku na Shetlandských ostrovech do norských vod, aby podpořila ochranu arktického konvoje JW 51 směřujícího do Sovětského svazu. V oblasti se nacházely německé hladinové lodě, ponorky i letadla, které hlídaly přístupy k norským základnám. Marriott zaujal pozici poblíž Altafjordu.

Prvního ledna 1943 krátce po půlnoci spatřila hlídka větší tmavé plavidlo, které považovala za možný křižník. Graph se pokusila přiblížit, cíl však po několika minutách zmizel. Před pátou hodinou ranní se objevily další dvě lodě, plující nízkou rychlostí nepravidelným kurzem. Marriott je vyhodnotil jako torpédoborce provádějící protiponorkové pátrání a rozhodl se zaútočit.

Ve 4.40 odpálila čtyři torpéda, posádka následně zaznamenala několik explozí, ale kvůli vzdálenosti neviděla zásahy. Ve skutečnosti šlo o německá pomocná protiponorková plavidla UJ 1103 a UJ 1109, která neutrpěla žádné poškození. Jedno z nich zaznamenalo silný podvodní výbuch, další následoval krátce poté, ale obě lodě pokračovaly v plavbě.

Třináctého ledna 1943 se Graph vrátila do Lerwicku. Během tří bojových hlídek vypálila torpéda proti německým ponorkám i hladinovým lodím, avšak bez jediného potvrzeného zásahu. Následovala další cvičení a technické zkoušky, při nichž Britové využívali její konstrukci k výcviku vlastních protiponorkových jednotek. Stále častěji se však projevoval nedostatek náhradních dílů pro německé motory a elektrická zařízení.

V dubnu převzal velení David Swanston, ponorka v té době už nebyla považována za bojeschopnou a 21. června 1943 byla vyřazena z aktivní služby. Dostala se pod správu loděnice v Chathamu, kde se ještě zvažovalo její další využití. Údržba jediného německého typu ve výzbroji Royal Navy však byla stále náročnější.

V roce 1944 už Graph představovala především technický problém. Za sebou měla měsíce zkoušek, několik oprav a tři bojové hlídky, její německé vybavení však vyžadovalo součástky, které Britové jednoduše neměli. Při přesunu v loděnici Chatham navíc narazila do přístavní zdi a utrpěla další poškození. Plánovaná oprava přestala dávat smysl, a tak bylo rozhodnuto odstranit z ní využitelné vybavení a dopravit trup na západ Skotska k dalším zkouškám a likvidaci. Z ponorky zmizela velká část vnitřního zařízení a na poslední cestu vyrazila bez vlastní posádky. Do vleku ji vzal remorkér Empire John, jehož úkolem bylo dostat plavidlo přes pobřežní vody k ústí řeky Clyde. Cesta se odehrávala v oblasti, kde se počasí rychle měnilo a vítr z Atlantiku dokázal během krátké doby vyvolat vysoké vlny.

Oba stroje v zastihlo 18. března Severním průlivu prudké zhoršení počasí., vítr dosahoval rychlosti kolem 80 km/h, moře se bouřilo a remorkér dokázal plout jen pomalu. Krátce po čtvrté hodině ráno se přetrhlo vlečné lano a Graph se vzdálila do tmy, unášená větrem a proudem. Remorkér ji znovu objevil až po několika hodinách, ale moře už nedovolovalo bezpečně připlout k jejímu trupu.

Posádka Empire John se pokoušela navázat další vlečné lano a k místu dorazila také válečná loď HMS Bullen. Graph se však na vlnách prudce houpala, střídavě mizela mezi vysokými hřebeny vln a otáčela se proti větru. Při jednom z pokusů narazila do Empire John a poškodila ho. Remorkér musel ustoupit do Campbeltownu k opravě, zatímco Bullen zůstával poblíž opuštěné ponorky.

Na pomoc byl vyslán další remorkér Allegiance, posádky se opět pokusily opět vzít ponorku do vleku, ale v takovém počasí nebylo možné bezpečně přejít mezi plavidly. Zároveň se posouvala stále blíž ke skotskému pobřeží. Během 19. března vítr pokračoval a Graph driftovala směrem k ostrovu Islay. Britské lodě ji sledovaly, ale nedokázaly její pohyb zastavit a za svítání 20. března skončila na skalách nedaleko Coul Point na západním pobřeží ostrova. Trup, který přežil útok hlubinnými pumami i bojové hlídky pod dvěma vlajkami, zůstal napospas příboji Atlantiku.

Během následujících týdnů vrak zasáhla série bouří, vlny jej opakovaně zvedaly a vrhaly proti kamenům, takže se jeho konstrukce postupně rozpadala. Záchranářské firmy odstraňovaly části výstroje a později i kovové konstrukce, které měly hodnotu jako šrot. Rozebírání vraku pokračovalo ještě dlouho po válce a zbytky byly odstraněny v roce 1961. V mělkém skalnatém zářezu u Coul Point přesto i tak zůstaly některé kovové části někdejší německé ponorky.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.uboatarchive.net/U-570/U-570BritishReport.htm

https://www.usni.org/magazines/naval-history-magazine/2007/april/death-scapegoat

https://navyhistory.au/the-capture-of-u-570-and-commissioning-as-hms-graph-1941/

https://uboat.net/boats/u570.htm

https://uboat.net/boats/u333.htm

https://uboat.net/allies/warships/ship/7751.html

https://www.scottishshipwrecks.com/hms-graph/