Nejlepší ponorkář druhé světové Otto Kretschmer válčil jen 18 měsíců. Jeho rekord nikdo nepřekonal

Když se mluví o nejúspěšnějších vojácích druhé světové války, většině lidí se vybaví stíhací esa, tankové velitele, elitní odstřelovače nebo slavné generály. Své legendy však měla i válka pod hladinou. Bitva o Atlantik se stala nejdelší nepřetržitou kampaní celé války a během ní se zrodila jména, která dodnes budí respekt i kontroverze.

Nejslavnějším německým ponorkářem byl patrně Günther Prien, nejpopulárnějším Joachim Schepke. Největších úspěchů však dosáhl tichý a uzavřený Otto Kretschmer. Vyhýbal se publicitě a místo velkých slov spoléhal na jednoduché heslo: „Jedno torpédo, jedna loď.“ Během pouhých osmnácti měsíců bojové služby potopil 47 lodí o celkové tonáži 274 333 BRT.

Jeho rekord nepřekonal žádný jiný velitel ponorky druhé světové války. Přitom většinu konfliktu strávil v britském zajetí. Jak se z učitelova syna ze slezské vesnice stal „Král tonáže“, který po válce dosáhl hodnosti kontradmirála NATO?

Otto Kretschmer se narodil 1. května 1912 v malé slezské obci Heidau nedaleko Nisy. Dnes leží jeho rodiště na území Polska a nese název Hajduki Nyskie, tehdy však bylo součástí Německého císařství. Jeho otec Friedrich Wilhelm Otto Kretschmer pracoval jako učitel na místní obecné škole, kde také malý Otto získal své první vzdělání.

Po první světové válce procházelo Německo bouřlivým obdobím, rodina Kretschmerových se však držela stranou politiky. Mladého Otta mnohem více zajímaly sporty a přírodní vědy. Na gymnáziu dosahoval velmi dobrých výsledků především v matematice a chemii. Když v sedmnácti letech skládal maturitu, objevila se na jeho vysvědčení poznámka, která se později ukázala jako téměř prorocká: „Kretschmer prokázal v mnoha případech mimořádnou odvahu. Chce se stát námořním důstojníkem.“

Protože byl ještě příliš mladý na vstup do námořnictva, poslal ho otec do Velké Británie. Kretschmer studoval v Exeteru a během pobytu se výborně naučil anglicky. Britské školství na něj udělalo silný dojem a respekt k Britům si uchoval i později během války. Jeho pobyt v Anglii však předčasně ukončila rodinná tragédie. Matka Alice zemřela na následky tetanu způsobeného lékařským pochybením. Otto se proto vrátil do Německa a před nástupem do armády ještě procestoval Francii, Švýcarsko a Itálii.

Dne 1. dubna 1930 vstoupil jako důstojnický kandidát do Reichsmarine. Následoval několikaletý výcvik, během něhož postupně prošel základní přípravou, námořní akademií i řadou specializovaných kurzů. Velkou školou se pro něj stala služba na lehkém křižníku Emden. Během čtrnáctiměsíční plavby obeplul značnou část světa. Navštívil Dálný východ, Čínu, Japonsko, Filipíny, Guam i Afriku. Pro mladého důstojníka to byly první skutečné zkušenosti s dlouhou službou na moři.

Po návratu pokračoval ve výcviku a sloužil mimo jiné na kapesní bitevní lodi Deutschland a později na lehkém křižníku Köln. V létě 1934 se účastnil dělostřeleckých cvičení v Baltském moři, která z paluby sledoval i Adolf Hitler. Kretschmer však nebyl politickým fanatikem, podle pozdějších svědectví byl především profesionálním důstojníkem a k propagandě a politickým otázkám se stavěl spíše rezervovaně.

V lednu 1936 se rozhodl přejít k ponorkovému loďstvu, které se rychle rozrůstalo a bylo považováno za elitní část Kriegsmarine. Po dokončení výcviku sloužil na U-35 pod velením Klause Ewertha a později Hanse-Rudolfa Rösinga. Právě zde zažil příhodu, která ho málem stála život. Při kontrole palubního děla zůstal vinou nedorozumění ve studeném moři poté, co se ponorka ponořila bez něj. Zachránilo ho až rychlé vynoření člunu a zásah posádky.

Krátce se ujal i dočasného velení U-35 během hlídky spojené s občanskou válkou ve Španělsku. V říjnu 1937 pak získal své první vlastní velení. Stal se kapitánem malé pobřežní ponorky U-23. V následujících dvou letech si vybudoval pověst klidného, disciplinovaného a mimořádně schopného důstojníka. Dne 1. června 1939 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant.

Když 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, bylo Otto Kretschmerovi sedmadvacet let. Za sebou měl téměř deset let služby, zkušenosti z plaveb kolem světa i první samostatné velení. Německé ponorkové loďstvo vstupovalo do války s pouhými 57 podmořskými čluny, z nichž jen část byla schopna bojového nasazení v Atlantiku. Mladý velitel U-23 tehdy ještě netušil, že během následujících osmnácti měsíců se stane nejúspěšnějším ponorkářem celé války.

Když 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, nacházel se Otto Kretschmer už na moři. Se svou malou pobřežní ponorkou U-23 vyplul z Wilhelmshavenu už 25. srpna, tedy týden před německým útokem na Polsko. Admirál Karl Dönitz tehdy disponoval pouze omezeným počtem ponorek a čluny typu II, mezi které patřila i U-23, byly kvůli svému malému dosahu určeny především pro operace v Severním moři a v blízkosti britských břehů.

První válečné hlídky však nepřinesly žádné úspěchy. Kretschmer se pohyboval podél nizozemského pobřeží a později u východního pobřeží Británie, ale spojenecké lodě se mu vyhýbaly. Teprve během třetí bojové plavby se mu podařilo otevřít své konto. Dne 4. října 1939 potopil britský nákladní parník Glen Farg. Ještě před útokem však vyčkal, až posádka opustí loď v záchranných člunech. Takový přístup nebyl pro Kretschmera neobvyklý. V prvních měsících války se snažil vyhýbat zbytečným obětem a pokud to situace dovolovala, poskytoval trosečníkům pomoc.

Na přelomu let 1939 a 1940 se začalo ukazovat, že z mladého velitele vyrůstá mimořádně schopný ponorkář. Další hlídky přinášely nové úspěchy a na jeho uniformě postupně přibyly Železné kříže druhé i první třídy. U-23 operovala především kolem Skotska, Orknejských ostrovů a v Severním moři. Kretschmerovi se dařilo potápět obchodní lodě a postupně si získával pozornost velení.

Úspěchy přitom nebyly dílem náhody. Kretschmer si už v prvních měsících války vytvořil vlastní taktiku, která se později stala legendární. Velký důraz kladl na práci hlídek, včasné odhalení cíle a pečlivou přípravu útoku. Pokud to bylo možné, útočil v noci z hladiny, kdy byla ponorka hůře zjistitelná. Konvoje se snažil napadat z té strany, kde se lodě rýsovaly proti světlejší obloze a samotná ponorka zůstávala ukrytá ve tmě.

Především však odmítal plýtvat drahocennými torpédy. Jeho heslem se stalo „Jedno torpédo, jedna loď“. Zatímco jiní velitelé často vypouštěli celé salvy, Kretschmer se raději přiblížil na krátkou vzdálenost a spoléhal na přesně zamířený jediný odpal. Pokud narazil na osamocenou a neozbrojenou loď, neváhal ji v případě příznivých podmínek potopit palubním dělem. Torpéda byla drahá a jejich zásoby omezené, proto je považoval za zbraně, se kterými se nesmí plýtvat. Věřil také, že ponorka je po útoku na hladině mnohem nebezpečnější než pod ní. Zatímco nepřítel ji obtížně hledal, posádka mohla sama lépe sledovat situaci. Ponor proto považoval až za krajní možnost.

V únoru 1940 se mu podařil dosud největší úspěch. U Pentlandského průlivu torpédoval britský torpédoborec HMS Daring, který doprovázel konvoj vracející se z Norska. Jediné torpédo stačilo. Loď se potopila a zahynulo 157 členů posádky. Kretschmer po útoku okamžitě otočil ponorku a na hladině zmizel, aniž by ho britské eskortní lodě dokázaly objevit. Do konce února měl na kontě řadu potopených obchodních lodí a bylo zřejmé, že možnosti malé U-23 začínají být jejímu veliteli těsné. Velení ponorkového loďstva si už uvědomovalo, že v jeho řadách vyrůstá mimořádný talent. Na začátku roku 1940 proto dostal novou oceánskou ponorku U-99. Na její palubě se měl během následujících měsíců stát postrachem spojeneckých konvojů a vysloužit si přezdívku „Král tonáže“.

Na začátku dubna 1940 opustil Otto Kretschmer svou dosavadní U-23 a odjel do Kielu převzít novou oceánskou ponorku typu VII B. Dne 18. dubna převzal U-99, stroj, se kterým se měl nesmazatelně zapsat do dějin bitvy o Atlantik. Po několika týdnech výcviku a zkušebních plaveb vyrazil v červnu na svou první bojovou plavbu. Ta ještě nepřinesla velké úspěchy, ale situace se měla rychle změnit.

Po porážce Francie získali Němci základny v Lorientu, Brestu či Saint-Nazaire a jejich ponorky už nemusely zdlouhavě proplouvat Severním mořem. Cesta do Atlantiku se výrazně zkrátila a začalo období, kterému sami němečtí ponorkáři začali říkat „Die Glückliche Zeit“ – Šťastné časy. Britové ještě neměli dostatek eskortních lodí, radarů ani zkušeností a U-Booty v Atlantiku řádily téměř jako lovci v otevřeném revíru.

Právě v tomto období začal naplno vynikat Otto Kretschmer. Už během prvních hlídek s U-99 se ukázalo, že jeho styl boje se výrazně liší od většiny ostatních velitelů. Důraz kladl na trpělivost, přesnost a důkladnou přípravu útoku. Velkou pozornost věnoval práci hlídek, protože byl přesvědčen, že včasné odhalení cíle je základem úspěchu. Pokud to bylo možné, útočil v noci z hladiny. Ponorka byla na temném moři hůře odhalitelná a zároveň poskytovala mnohem lepší přehled o situaci než při plavbě pod vodou.

Kretschmer se nebál ani mimořádně riskantních manévrů. Místo útoků z velké vzdálenosti často pronikal přímo mezi lodě konvoje. Britský admirál George Creasy později poznamenal, že takové manévry byly natolik nebezpečné, že si zpočátku myslel, že německý velitel vplul mezi lodě omylem. Ve skutečnosti šlo o promyšlenou taktiku. Kretschmer se chtěl dostat co nejblíže, aby minimalizoval možnost chyby.

Jeho nejslavnějším heslem se stalo „Jedno torpédo, jedna loď“. Zatímco jiní velitelé vypouštěli salvy několika torpéd najednou, Kretschmer dával přednost jedinému přesnému zásahu z krátké vzdálenosti. Torpéda byla drahá a jejich počet na palubě omezený. Když narazil na osamocenou a neozbrojenou obchodní loď, často dával přednost palubnímu dělu. Zbytečné plýtvání municí považoval za známku špatného velitele.

Jeho přístup přinášel výsledky. Během léta 1940 začala tonáž potopených lodí rychle narůstat. Přitom si Kretschmer zachovával jistý smysl pro rytířství, který byl mezi ponorkáři první fáze války poměrně běžný. Když například potopil britský parník Magog, předal posádce láhev brandy a navigační pokyny k Irsku. V jiném případě nechal U-99 vrátit se k osamělému trosečníkovi na voru, kterého nemohla posádka dostat z hlavy. Muž dostal oblečení i alkohol a při první příležitosti byl předán záchrannému člunu. Výjimečnou epizodou se stala estonská obchodní loď Merisaar. Kretschmer ji zajal prakticky nepoškozenou a místo potopení se rozhodl poslat ji jako kořist do Bordeaux. Plán však skončil fiaskem. Než se plavidlo dostalo do přístavu, omylem jej potopilo vlastní německé letectvo.

Po pádu Francie se U-99 přesunula do Lorientu. Nové základny na francouzském pobřeží umožňovaly delší hlídky a větší počet útoků. Během léta 1940 potápěl Kretschmer jednu loď za druhou a jeho jméno začalo být známé i v Berlíně. Po návratu z třetí hlídky na U-99 obdržel Rytířský kříž. Vyznamenání mu předal velkoadmirál Erich Raeder. Ještě větší úspěchy přišly na podzim. V září 1940 se U-99 zapojila do útoků na konvoj HX-72. Německé ponorky tehdy zasadily spojencům těžkou ránu a Kretschmer se na zkáze konvoje významně podílel. O měsíc později následoval konvoj SC-7. Šlo o jednu z největších katastrof britského obchodního loďstva v první fázi války. Kretschmer během útoků potopil šest lodí a další poškodil. Jeho kormidelník Heinrich Petersen, který s ním sloužil už od dob U-23, několikrát zachránil U-99 před odhalením nebo brilatním manévrováním uchránil loď útoků doprovodných lodí a na Kretschmerovo doporučení později získal Rytířský kříž.

V té době se kolem trojice nejúspěšnějších ponorkářů Günthera Priena, Joachima Schepkeho a Otto Kretschmera začala vytvářet aura hvězd německého ponorkového loďstva. Přesto mezi nimi panovaly značné rozdíly. Zatímco Prien se stal hrdinou po útoku na britskou základnu Scapa Flow a Schepke byl oblíbencem propagandy i novinářů, Kretschmer se publicitě spíše vyhýbal. Pro svůj klidný a uzavřený charakter získal přezdívku „Otto Malomluvný“ (Otto den Schweigsamen). Mezi ponorkáři se ujala anekdota, že „Prien byl nejslavnější, Schepke nejpopulárnější a Kretschmer nejlepší“.

Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Na přelomu let 1940 a 1941 poslala U-99 ke dnu tři britské ozbrojené obchodní křižníky HMS Laurentic, HMS Patroclus a HMS Forfar. Potopení prvních dvou lodí se ukázalo jako mimořádně obtížné. Lodě byly vybaveny plováky zvyšujícími vztlak a Kretschmer musel proti nim použít devět torpéd, jedno selhalo, a nakonec musel nasadit i palubní dělo. Teprve poté se obě plavidla potopila.

Za své úspěchy získal 4. listopadu 1940 jako šestý voják německých ozbrojených sil Rytířský kříž s dubovými listy. Při návštěvě Berlína se setkal s velkoadmirálem Raederem i samotným Adolfem Hitlerem. Führer jej dokonce pozval na oběd, kterého se účastnil i sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov. Kretschmer však zůstal především vojákem. Když se ho nejvyšší představitelé Třetí říše ptali na průběh války, stěžoval si hlavně na nedostatečnou podporu ze strany Luftwaffe.

Na konci roku 1940 už bylo jasné, že Otto Kretschmer se stal nejúspěšnějším velitelem německého ponorkového loďstva. U-99 se vracela z Atlantiku s téměř pravidelnými úspěchy a tonáž potopených lodí neustále rostla. „Šťastné časy“ však neměly trvat věčně. Britové se rychle učili a začátek roku 1941 měl ukázat, že i pro Krále tonáže se Atlantik stává stále nebezpečnějším místem.

Dne 22. února 1941 vyplula U-99 z Lorientu na svou šestnáctou bojovou hlídku. Nikdo tehdy netušil, že půjde o její poslední plavbu. Několik zkušených důstojníků mezitím Kretschmerovu posádku opustilo a získalo vlastní velení. Samotný „Král tonáže“ však zůstával na vrcholu sil. Na kontě měl desítky potopených lodí, Rytířský kříž s dubovými listy a pověst nejlepšího ponorkového velitele války.

Prvních třináct dní však nepřinášelo téměř žádné výsledky. U-99 se společně s dalšími čluny snažila napadat spojenecké konvoje, ale tentokrát štěstí Kretschmerovi nepřálo. Během operací se opět setkal s Güntherem Prienem, se kterým často spolupracoval. Zatímco Prienovi se podařilo několik lodí potopit, Kretschmer opakovaně vycházel naprázdno. Dokonce minul obchodní loď Holmlea, což se u muže, jehož heslem bylo „Jedno torpédo, jedna loď“, nestávalo často. Cíl nakonec následující den potopil právě Prien.

Další útoky proti konvoji OB 293 přinesly smíšené výsledky. Kretschmer sice potopil dvě obchodní lodě včetně tankeru Terje Viken, ale operace se změnila v katastrofu pro celou skupinu ponorek operujících z Lorientu. Britské eskortní lodě byly stále zkušenější a agresivnější. Během bojů zmizela beze stopy U-47 legendárního Günthera Priena. Dodnes není jisté, co se s ní přesně stalo, ale pravděpodobně padla za oběť hloubkovým náložím britských torpédoborců. Pro německé ponorkáře to byla těžká rána.

Jen o několik dní později se Kretschmer zapojil do útoku na konvoj HX-112. Zpočátku vše nasvědčovalo dalšímu úspěchu. U-99 se podařilo potopit většinu lodí, které konvoj během bitvy ztratil. Britové však tentokrát reagovali rychle a rozhodně. Doprovod konvoje tvořily zkušené torpédoborce HMS Walker a HMS Vanoc, jejichž velitelé už měli s lovem ponorek bohaté zkušenosti.

Po opakovaných útocích hloubkovými náložemi utrpěla U-99 vážná poškození. Britské lodě ji donutily sestoupit do hloubky přes 200 metrů, tedy daleko za hranici, kterou němečtí ponorkáři považovali za bezpečnou. Posádce se sice podařilo znovu získat kontrolu nad člunem a vynna poslední chvíli se vynořit, ale bylo jasné, že boj skončil. Když se U-99 vynořila, zahájily britské lodě palbu. Jeden z radistů stačil vyslat zprávu, že ponorka klesá ke dnu, a Britové palbu zastavili. Kretschmer mezitím odeslal poslední hlášení velení ponorkového loďstva: „Dva torpédoborce – hloubkové nálože – 50 000 tun – Kretschmer.“

Poté nařídil potopení vlastní ponorky. Tváří v tvář nepříteli se přitom soustředil především na záchranu své posádky. Osobně dohlížel na opuštění člunu, vyslal britským lodím signál se žádostí o pomoc pro své muže a některým pomáhal dostat se k záchranným sítím spuštěným z torpédoborců. Tři členové posádky zahynuli, ostatní se podařilo zachránit.

Kretschmer sám už byl v ledové vodě na pokraji sil. Nakonec ho zachránil britský námořník, který po záchranné síti slezl až k hladině a vytáhl vyčerpaného německého velitele na palubu torpédoborce. Téhož dne padl i další z nejslavnějších německých ponorkářů. Joachim Schepke zahynul při zničení své U-100. Během jediného dne tak Německo přišlo o zbylé dva členy své slavné trojice ponorkových es. Pro Otta Kretschmera válka na moři skončila. jeho kolegové pokračovali v bitvě o Atlantik, „Král tonáže“ mířil do britského zajetí.

Po zničení U-99 skončila pro Otta Kretschmera válka na moři, ale ne válka samotná. Společně se svou posádkou byl dopraven do Liverpoolu, města, které se během bitvy o Atlantik stalo jedním z hlavních cílů německých náletů. Zatímco samotného Kretschmera Britové okamžitě oddělili od ostatních zajatců, jeho muži museli projít ulicemi města. Rozzlobení civilisté, kteří měli za sebou měsíce bombardování i zprávy o potopených lodích, jim při průchodu dali jasně najevo svůj názor na německé válečné operace.

Kretschmer byl převezen do nechvalně známého zařízení London Cage, kde britská rozvědka vyslýchala nejcennější zajatce. Vzhledem ke svým úspěchům představoval pro Brity mimořádně cenný zdroj informací. Když Winston Churchill 21. března 1941 oznámil Dolní sněmovně zajetí nejslavnějšího německého ponorkáře, šlo o událost, která vzbudila velkou pozornost i v Německu. Propaganda sice přiznala zajetí Kretschmera a smrt Joachima Schepkeho, ale zmizení Günthera Priena raději načas zamlčela. Ztráta celé slavné trojice během několika dnů by byla pro morálku příliš velkou ranou.

Britští vyšetřovatelé byli samotným Kretschmerem překvapeni. Ve svých zprávách uváděli, že nešlo o fanatického nacistu, jak předpokládali. Když mu ukázali škody způsobené německým bombardováním v okolí Buckinghamského paláce, byl prý upřímně šokován, že se jeho země pokusila zasáhnout sídlo britské královské rodiny. Překvapila je také jeho výborná angličtina, klidné vystupování a skutečnost, že se k britským důstojníkům choval přátelsky a bez zbytečné podezíravosti.

Podle britských zpráv působil spíše jako student než jako obávaný velitel ponorky. Byl tichý, rozvážný a nepůsobil dojmem člověka, který by si užíval ničení nepřátelských lodí. Britům dokonce přiznal, že ho válka už delší dobu unavovala a že z neustálého potápění dalších a dalších lodí přestal mít jakékoliv uspokojení.

Po krátkém pobytu v Británii byl převezen do zajateckého tábora Grizedale Hall a v roce 1942 následoval přesun do Kanady, do tábora Bowmanville v provincii Ontario. Ani v zajetí jeho kariéra formálně neskončila. Během války byl povýšen až do hodnosti fregatního kapitána a v prosinci 1941 získal Rytířský kříž s dubovými listy a meči. Stal se teprve pátým příslušníkem německých ozbrojených sil, který toto vyznamenání obdržel.

Jeho postavení mezi německými zajatci bylo mimořádné. Byl nejvýše postaveným důstojníkem v táboře a pro mnoho ponorkářů představoval téměř legendární osobnost. Jeho jméno mělo takovou váhu, že se ho německé velení pokusilo získat zpět. V roce 1943 připravila Kriegsmarine ve spolupráci s Abwehrem operaci Kiebitz. K pobřeží Kanady byly vyslány ponorky, které měly převzít uprchlé zajatce včetně samotného Kretschmera. Šlo o mimořádně odvážný plán a zároveň důkaz, jak cenného muže v něm německé velení vidělo.

Celá operace však skončila neúspěchem. Útěk z tábora byl prozrazen a žádný ze zajatců se na místo setkání nedostal. Ponorky se tak musely vrátit domů s prázdnou. Později se tato epizoda stala inspirací pro román i film McKenzieho útěk.

Otto Kretschmer nakonec strávil v zajetí téměř sedm let. Do Německa se vrátil až 31. prosince 1947. Když vystoupil na svobodě, bylo mu pětatřicet let. Z muže, který strávil pouhých osmnáct měsíců na válečných hlídkách a vytvořil rekord nepřekonaný dodnes, se stal bývalý válečný zajatec vracející se do úplně jiné země, než jakou opouštěl na jaře 1941.

Když se Otto Kretschmer na konci roku 1947 vrátil do Německa, našel zemi, která se od té, kterou opouštěl na jaře 1941, téměř ve všem lišila. Třetí říše přestala existovat, německá města ležela v troskách a bývalý „Král tonáže“ musel začínat znovu. Nejprve studoval práva a pracoval jako tlumočník. V roce 1948 se oženil s Luise-Charlotte Mohnsen-Hinrichsovou a postupně se zapojil i do činnosti německých námořních spolků.

Po vzniku Spolkové republiky Německo se západní mocnosti rozhodly vytvořit nové ozbrojené síly. Když v roce 1955 vznikla Bundesmarine, patřil Kretschmer mezi první bývalé důstojníky, kteří do nového námořnictva vstoupili. Ne všichni spojenci s tím však byli spokojeni. Když byl navržen na post námořního atašé v Londýně, francouzský zástupce jeho jmenování vetoval. Pro Francouze byl bývalý velitel ponorky, který během války potápěl spojenecké obchodní lodě, stále příliš kontroverzní osobností.

Kretschmer přesto pokračoval ve službě. Stal se prvním velitelem 1. eskortní eskadry a později absolvoval výcvik obojživelných sil ve Spojených státech. V dalších letech zastával řadu štábních funkcí a postupně se vypracoval až do vysokých velitelských pozic. V roce 1965 byl povýšen na kontradmirála a stal se náčelníkem štábu velitelství NATO BALTAP, které odpovídalo za obranu přístupů k Baltskému moři. Bývalý velitel Hitlerových ponorek tak o dvě desetiletí později zastával vysokou funkci v Severoatlantické alianci, tedy po boku někdejších nepřátel.

Po válce proběhlo také setkání s Donaldem MacIntyrem, velitelem torpédoborce HMS Walker, který se v březnu 1941 podílel na zničení U-99 a zajetí jejího velitele. Oba muži se po válce spřátelili a v roce 1955 MacIntyre Kretschmerovi vrátil jeho dalekohled, který si ponechal jako válečnou památku. Bývalí protivníci se později pravidelně setkávali v rámci mezinárodních námořních organizací.

V roce 1970 odešel Kretschmer po patnácti letech služby v Bundesmarine do důchodu. Nadále působil jako vojenský poradce a veřejně vystupoval jako jeden z nejznámějších veteránů bitvy o Atlantik. V roce 1973 se objevil i v oceňovaném britském dokumentárním seriálu The World at War, kde vzpomínal na své válečné zkušenosti.

Dne 5. srpna 1998 zemřel ve věku 86 let. Během plavby po Dunaji, kterou s manželkou podnikli u příležitosti padesátého výročí svatby, utrpěl při pádu ze schodiště vážná poranění hlavy. O několik dní později svým zraněním podlehl v nemocnici ve Straubingu. Jeho tělo bylo zpopelněno a popel byl podle jeho přání rozptýlen v Severním moři.

Otto Kretschmer strávil v bojové službě pouhých osmnáct měsíců. Přesto během nich potopil 47 lodí o celkové tonáži 274 333 BRT a vytvořil rekord, který nepřekonal žádný jiný velitel ponorky druhé světové války. Ačkoliv jeho život provázely i kontroverze a služba režimu Adolfa Hitlera, mezi námořními historiky dodnes platí za jednoho z nejlepších taktiků podmořské války a za muže, který se z učitelova syna ze slezské vesnice vypracoval až na post kontradmirála NATO.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://uboat.net/men/kretschmer.htm

https://uboat.net/boats/u23.htm

https://uboat.net/boats/u99.htm

https://uboat.net/men/commanders/580.html?view=boats_sinkings

https://uboat.net/ops/convoys/convoys.php?convoy=HX-72

https://uboat.net/ops/convoys/convoys.php?convoy=SC-7

https://uboat.net/ops/convoys/convoys.php?convoy=HX-112

https://uboat.net/allies/warships/ship/4378.html

https://uboat.net/allies/warships/ship/4384.html

https://uboat.net/boats/u47.htm

https://uboat.net/men/schepke.htm

https://uboat.net/allies/commanders/166.html

https://uboat.net/boats/u570.htm

https://www.iwm.org.uk/history/what-you-need-to-know-about-the-battle-of-the-atlantic

https://www.history.navy.mil/browse-by-topic/wars-conflicts-and-operations/world-war-ii/1939-1945/battle-of-the-atlantic.html

https://www.canadiansoldiers.com/history/operations/operationkiebitz.htm

Knihy:

Lawrence Paterson – Otto Kretschmer: The Life of the Third Reich's Highest Scoring U-Boat Commander