Článek
Být a hlavně žít na venkově sebou nese celou řadu aktivit, o kterých se ve městě většinou dovídáme z televize. Ale prožít je doslova a do písmene na vlastní kůži je někdy víc, než úžasné.
Zejména, pokud se podaří při „kultivaci“ kompostu šetrně odhalit celý hrozen kožnatých vajíček.
Vůbec jsem nevěděl, komu že patří, kdo je do teplého „hnízda“ naložil.
Zvědavost zvítězila a tak jsem v kleče s připraveným fotoaprátem trápil kolena a záda dobrých dvace minut.
První vykouknutí užovky obojkové
ještě kousek a pak uvidím…
Až se to stalo. Uvnitř jednoho z vajíček se cosi pohnulo, pak ještě několikrát, až se v jeho prasklé slupce objevila hlavička - opatrně a docela dlouho to koukalo ven. Už jsem začínal tušit, ale nebyl jsem si jist, kdo že to vlastně přišel na svět.
Až po chvíli - to už bylo jasno. Rozeklaným jazykem to okusilo, jestli je kolem všechno v pořádku a vydalo se to na cestu životem.
Tak jak to chutná? Rozeklaný jazyk je citlivým senzorem
Pořídil jsem ještě pár obrázků a potichu se vytratil, aby i ostatní a dočasní „obyvatelé“ vajíček měli šanci se v klidu a pohodě vydat za svým prvním přírodním soustem.
A hajdy do světa.
Tož tak.
Asi to není nic světoborného, ale řeknu vám - vidět, jak se malá užovka obojková má čile k světu, byl zážitek mimořádně uklidňující. Tady je svět ještě v pořádku.
