Článek
Vzorek látky na závěsy jsem nosila několik dní v kabelce. Chtěla jsem ho matce ukázat, ale při každém hovoru jsme řešily něco jiného. Jednou třídila sklenice, podruhé se ptala, zda neznám někoho, kdo by si odvezl velkou šatní skříň. Brala jsem to jako postupné přípravy na stěhování k nám.
Matce bylo čtyřiasedmdesát a její nájemní byt už jí připadal zbytečně velký. Tři pokoje uklízela spíš ze zvyku, v jednom od otcovy smrti skoro nepobývala. Když řekla, že chce bydlet jinde, nabídla jsem jí pokoj po synovi. Manžel souhlasil. Byt máme prostorný a oba ještě chodíme do práce.
Matka odpověděla, že si to musí rozmyslet a podívá se také po jiných možnostech. Ujišťovala jsem ji, že by nám nepřekážela. Vysvětlovala jsem, kam dáme její komodu a že koupelnu zvládneme sdílet. Ona poslouchala a na závěsy se nikdy nezeptala. Přesto jsme s manželem během víkendu vymalovali.
Představovala jsem si, jak přijdu z práce a najdu ji doma. Mohly bychom spolu večeřet a já bych věděla, že je v pořádku. Zároveň jsem přemýšlela, kam přesunu pracovní stůl, u kterého jsem večer dokončovala práci. Zatím jsem ho nechala uprostřed pokoje pod malířskou fólií.
Ve středu mi matka zavolala, jestli s ní v sobotu nepůjdu na prohlídku. Nejdřív jsem myslela, že chce vybrat nábytek. Nadiktovala mi ale adresu v jiné čtvrti. Pak dodala, že tam bude i její kamarádka Irena, protože by ten byt chtěly pronajmout společně.
Chvíli jsem držela telefon a dívala se na složenou fólii za dveřmi. Řekla jsem jen, že přijdu. Matka mi ještě vysvětlovala, kterou tramvají mám jet, ale já už hledala v kalendáři sobotní datum, jako by to mohl být omyl.
V cizím bytě jsem si připadala navíc
Irenu jsem znala dlouho. S matkou pracovaly v jedné jídelně a vídaly se i po odchodu do důchodu. Chodily spolu plavat, občas do divadla a několikrát byly na dovolené. Nenapadlo mě však, že spolu probírají také bydlení. O Irenině příliš drahém nájmu jsem věděla jen okrajově.
Před domem už čekaly obě. Matka mi ukázala okna ve druhém patře a Irena poznamenala, že výtah je malý, ale na nákupy stačí. Vypadaly připraveně. Já měla v kabelce pořád látku na závěsy do našeho pokoje a najednou jsem nevěděla, proč jsem ji vůbec vzala.
Byt měl dvě malé ložnice a obývací pokoj s kuchyňským koutem. Oproti matčinu bytu tu nebyla dlouhá chodba ani samostatná jídelna. Matka si měřila místo pro svůj psací stůl, Irena prohlížela troubu. Každá by měla vlastní pokoj a o společné prostory by se staraly dvě.
Zeptala jsem se, zda si společné bydlení opravdu promyslely. Připomněla jsem, že týden na dovolené není totéž jako každé ráno v jedné kuchyni. Matka řekla, že to vědí. Nechtějí rozhodnout hned, ale cenu i rozdělení pokojů už probraly. Na otázky, které jsem si cestou připravovala, odpovídaly bez zaváhání.
Při odchodu mi Irena podala kabát a šla napřed na zastávku. S matkou jsme zůstaly před domem samy. Řekla jsem jí, že nechápu, proč chce platit cizí byt, když má místo u nás. Vyslovila jsem i to, co jsem si zakazovala celou prohlídku: že mi asi nevěří, že bych se o ni postarala.
Matka se opřela o zábradlí. Vysvětlila mi, že zatím nepotřebuje, aby se o ni někdo staral. Chce menší domácnost a společnost člověka, se kterým si vybrala žít. Nechtěla mě odmítnout. Jen nechtěla znovu bydlet jako člen rodiny, který se přizpůsobuje tomu, kdy ostatní vstávají, večeří a potřebují klid.
Začala jsem jí slibovat, že u nás může dělat všechno podle sebe. Při těch slovech se mi vybavilo, jak jsem manželovi vysvětlovala, že matka nebude pouštět televizi nahlas a ranní koupelnu nějak rozvrhneme. Také jsem už počítala s tím, že se budeme navzájem hlásit, když se zdržíme venku.
Nedokázala jsem jí to přiznat hned. Cestou domů jsem byla zraněná, ale současně jsem přestávala řešit pracovní stůl a naše večery. Úleva mě zaskočila. Manžel se zeptal, jaká byla prohlídka. Řekla jsem, že byt vypadá dobře, a teprve potom jsem se rozplakala.
Stůl jsme nakonec stěhovaly jinam
Matka s Irenou se rozhodly během následujícího týdne. Do stěhování zbývalo šest týdnů a pomoc chtěly hlavně s krabicemi a nábytkem. Nabídla jsem auto a manžel domluvil větší dodávku. Tentokrát jsme se nejdřív zeptali, co skutečně potřebují odvézt.
Když jsme u matky balily knihy, řekla jsem jí o vymalovaném pokoji. Přejela rukou po hřbetech a odpověděla, že ji mrzí naše zbytečná práce. Namítla jsem, že jsme to přece dělali pro ni. Pak jsem se zarazila. Vymalovali jsme dřív, než nám vůbec řekla ano.
Při stěhování jsme spolu nesly její psací stůl z chodby do nového pokoje. Matka šla pozadu a pořád mě upozorňovala na futra. Když jsme ho konečně postavily pod okno, řekla, že přesně takhle si to představovala. Nebyla jsem součástí té představy jako hostitelka, ale mohla jsem jí pomoci ji uskutečnit.
Doma jsme postel neobjednali. Vrátila jsem pracovní stůl ke stěně a přidala polici, kterou jsem si dlouho přála. První večer jsem za sebou zavřela dveře a dokončila práci bez notebooku na jídelním stole. Bylo mi tam dobře. Nemusela jsem to před matkou tajit.
Po měsíci mě pozvala na návštěvu. Ne všechno s Irenou šlo hladce: jedna nechávala nádobí odkapat, druhá je hned utírala, a chvíli jim trvalo rozdělit místo v kuchyni. Matka o tom vyprávěla bez náznaku, že by rozhodnutí chtěla vzít zpátky. Já nenabídla náš pokoj jako okamžité řešení.
Když jsem odcházela, sáhla jsem do kabelky pro klíče a vytáhla s nimi zapomenutý vzorek látky. Matka si ho vzala k oknu, aby viděla barvu. Řekla, že do mé pracovny by byl pěkný, ale jí by se k přehozu nehodil. Tentokrát jsme se o závěsech domluvily docela snadno.
