Článek
Obchod vedu třiadvacet let. Znám lidi, kteří chtějí pevnější rajčata, i ty, kterým mám schovat poslední žitný chleba. S každým se snažím prohodit pár slov. Nemám ovšem všechno a některé věci jsou u mě dražší. Sama to dobře vím při přeceňování regálů.
Dcera Petra v obchodě vyrostla. Po škole sedávala ve skladu nad úkoly a později si u mě o prázdninách přivydělávala. Dnes bydlí s mužem a sedmiletým Matějem o tři ulice dál. Cestou ze školní družiny se občas zastaví pro pečivo nebo něco, co doma došlo.
Pokaždé jsem měla radost, i když koupila jen jednu věc. Přidala jsem Matějovi jablko a Petry se zeptala na práci. Teprve zpětně mi došlo, že jsem pak často sledovala její tašku. Podle toho, jak byla plná, jsem si domýšlela, kde nakupovala předtím.
V pátek odpoledne jsem rovnala u výlohy pomeranče, když vyšla ze supermarketu naproti. Vozík měla plný, nahoře velké balení papírových utěrek. S Matějem se zastavili u přechodu. Zamávala jsem, ale nevšimla si mě. Viděla jsem ji pak skládat nákup do kufru auta.
Večer mi zavolala, jestli mám ještě droždí. Odpověděla jsem, že samozřejmě, na zapomenuté věci jsem dobře zásobená. Chvíli bylo ticho. Potom řekla, že se ráno staví. Místo abych svou poznámku vysvětlila, zeptala jsem se, zda chce jednu kostku, nebo dvě.
Ráno přišla sama. Droždí jsem měla připravené u pokladny vedle kávy, kterou pije jen ona a jedna další zákaznice. Ukázala jsem jí nové sušenky pro Matěje. Zmínila jsem, že se musely objednat po celém kartonu, ale že jsem si vzpomněla, jak mu minule chutnaly.
Petra sáhla po peněžence a zeptala se, jestli má vzít i je. Řekla jsem, že ji přece nenutím. Znělo to ostřeji, než jsem chtěla. Vzala si droždí a sáček rohlíků. Kávu i sušenky nechala na pultě a já je po jejím odchodu odnesla zpátky do regálu.
Rozdíl v ceně jsem znala jen z druhé strany
V úterý mi brigádnice oznámila, že nemůže přijít, a já poprosila Petru o pomoc s ranní dodávkou. Měla volno a na hodinu dorazila. Přesouvaly jsme mléko z přepravek, když jsem jí řekla, že od vlastní dcery bych čekala trochu větší podporu.
Položila balení na polici a připomněla mi, že právě stojí ve skladu v půl osmé ráno. Věděla jsem, že má pravdu, ale myslela jsem něco jiného. Vysvětlovala jsem, že kdyby všichni chodili jen pro drobnosti, mohla bych zavřít. U cizích lidí to chápu, u ní mě to mrzí.
Petra si otřela ruce do kalhot. Nakupuje podle toho, co potřebují na celý týden, řekla. Hlídá ceny a velký nákup ji naproti vyjde levněji. Namítla jsem, že pár korun snad jejich domácnost nepoloží. Vytáhla z peněženky páteční účtenku a rozložila ji na prázdné přepravce.
Neprocházely jsme ji celou. Ukázala mi mléko, máslo, jogurty a prášek na praní. U několika stejných balení jsem znala svou cenu zpaměti, u dalších jsem se šla podívat do prodejny. Rozdíly nebyly u každé položky velké. V součtu už to nebyly drobné, které bych bez přemýšlení nechala na pultě.
Začala jsem vysvětlovat vlastní náklady. Petra mě nepřerušovala. Pak řekla, že mi věří, jenže své peníze vydělává také jen jednou. Nebylo v tom oznámení, že nemají co jíst. Prostě nechtěla za stejný nákup platit víc, pokud nemusela.
Podívala jsem se na karton sušenek pod stolem. Připomněla jsem jí, že ty jsem objednala kvůli Matějovi. Petra se zeptala, jestli mě o to žádala. Než jsem odpověděla, vybavila jsem si naši krátkou debatu z minulé návštěvy. Řekla jen, že mu chutnaly. Zbytek jsem zařídila sama.
Zůstaly jsme stát mezi přepravkami. Petra nakonec nabídla, že bude dělat velké nákupy u mě, jestli je to pro mě tak důležité. Neznělo to uraženě. Spíš unaveně, jako když si člověk přepočítává další pravidelný výdaj. Čekala, až jí řeknu, které ráno má poslat seznam.
Už jsem jí chtěla navrhnout pondělí, abych podle něj mohla objednat zboží. Sáhla jsem po tužce na stole. Petra mezitím zvedla další balení mléka a čekala. Tužku jsem položila zpátky.
Řekla jsem jí, ať to nedělá.
Ještě jsme uklidily jogurty a vynesly kartony. U dveří jsem jí poděkovala za pomoc. Tentokrát jsem nepřidala nic o tom, kdo by při ní měl stát. Když odešla, zůstala na přepravce její účtenka. Zavolala jsem jí, jestli ji potřebuje. Nepotřebovala, tak jsem ji vyhodila.
V neděli jsem přijela bez nákupu
Další objednávku jsem připravovala ve středu. U kávy jsem snížila počet balení a sušenky nedoplnila. Zbylé jsem nechala v prodeji za běžnou cenu. Nechtěla jsem je dceři vnutit ani zlevňovat s poznámkou, kolik mi kvůli ní zůstalo zboží.
Když se Petra zastavila příští týden, zeptala se, jestli se na ni ještě zlobím. Přiznala jsem, že mě pohled na její vozík zabolel. Ale čekat, že bude kvůli mně pravidelně nakupovat dráž, nebylo fér. Ulevilo se jí, jen jsme chvíli nevěděly, o čem začít mluvit dál.
Na neděli mě pozvali k obědu. Před odjezdem jsem ze zvyku zamířila do obchodu pro něco, co bych přivezla. Už jsem měla ruku na klíči, když jsem si uvědomila, že ani nevím co. Petra nic neobjednala. Klíč jsem tedy zase schovala a šla rovnou k nim.
U dveří mě Matěj odvedl ke stolu v pokoji. Stavěl z kartonu garáže a potřeboval, abych mu podržela střechu. Obvykle jsem nejdřív vybalovala tašku a vyptávala se, co mají uložit do lednice. Tentokrát jsem s ním stála nad lepidlem, dokud nás nezavolali k jídlu.
Petra u mě dál kupuje chleba, droždí nebo zapomenutou smetanu. Někdy si všimnu tašky ze supermarketu a pořád mě na okamžik zamrzí, co všechno v ní mohlo být ode mě. Už ji však kvůli tomu nezdržuji u pokladny. Když se ptám, zda se v neděli uvidíme, nemusí svou odpověď doplnit nákupem.
