Článek
Náš obývák měl skoro dvacet let béžové stěny, hnědou sedačku a závěsy, které jsem při praní pořád pečlivě rovnala do stejných záhybů. Když jsme s Petrem odešli do důchodu, trávili jsme tam víc času. Oba jsme chtěli změnu, ale nad katalogy jsme se málokdy shodli.
Nakonec jsme se domluvili, že velký nábytek ponecháme a každý vybere jeden výraznější prvek. Já chtěla nové křeslo na čtení, Petr tapetu na stěnu za sedačkou. Stanovili jsme společný rozpočet a slíbili si, že druhému nebudeme jeho volbu rozmlouvat jen proto, že bychom sami zvolili jinak.
Křeslo jsem našla v hořčicově žluté barvě. Petr se na ně v prodejně posadil a řekl, že je pohodlné, i když takovou barvu by si nevybral. Doma mi pomohl odsunout staré k oknu, než si je odveze neteř. Nové jsem postavila vedle knihovny a večer se těšila, až si do něj sednu.
Petr přinesl vzorek tapety s velkými tmavozelenými listy. Přiložil ho ke stěně a ptal se, jestli mi nebude vadit. Na malém čtverci jsem viděla hlavně zelenou, kterou jsem měla ráda. Řekla jsem, že je to jeho výběr. On se ještě ujistil, že může objednat role, a já přikývla.
Po nalepení jsem zůstala stát ve dveřích. Listy se opakovaly po celé šířce pokoje a některé byly větší než moje dlaň. Petr uklízel z podlahy ochrannou fólii a spokojeně se ohlížel. Pochválila jsem, že se vzor u jednotlivých pásů pěkně potkal. Na nic jiného jsem se nezmohla.
Chtěla jsem slyšet, že to vidí stejně
První dny jsem se snažila zvyknout. Když jsem však seděla v novém křesle, oči mi od knihy pořád utíkaly ke stěně. Řekla jsem Petrovi, že na mě působí mnohem výrazněji než vzorek. Odpověděl, že právě kvůli tomu ji vybral. Poprvé po letech mu náš pokoj nepřipadal jako čekárna.
V sobotu přišla dcera s manželem. Ještě než se posadili, zeptala jsem se jí, jestli teď obývák nevypadá menší. Zuzana si stěnu prohlédla a řekla, že je nezvyklá. Hned jsem se chytila toho slova a dodala, že na tak velké listy asi nemáme dost místa. Petr mezitím odnášel kabáty do ložnice.
Když se vrátil, oznámila jsem mu, že ani Zuzaně se tapeta moc nezdá. Dcera mě opravila, že nic takového neřekla. Bylo mi trapně, ale místo abych přestala, vysvětlovala jsem, že přece jen zjišťuju názor. Petr se pak celý večer na novou stěnu nikoho nezeptal a já jeho mlčení považovala za uraženost.
O týden později jsem kamarádce Lídě poslala fotografii. Napsala, že by na ni byl vzor příliš divoký. Ukázala jsem zprávu Petrovi s poznámkou, že nejsem jediná. Chvíli si ji četl a potom se mě zeptal, jestli pošleme ostatním také fotografii křesla a necháme hlasovat, zda si je smím nechat.
Namítla jsem, že křeslo je jeden kus, kdežto jeho tapeta zabírá celou stěnu. Petr uznal, že je výrazná, ale připomněl mi naši dohodu. Řekl, že kdybych mu rovnou řekla, že chci tapetu sundat, mohli jsme si o tom povídat. Teď měl pocit, že každou návštěvu zkouším získat na svou stranu.
Pokoj jsme nemuseli mít rádi ze stejných důvodů
Zprávu od Lídy jsem zavřela. Došlo mi, že se návštěv neptám ze zvědavosti. Potřebovala jsem získat dost souhlasných odpovědí, aby Petr svou volbu stáhl a já nemusela připustit, že bych mu ráda zrušila stejnou volnost, kterou jsem si sama právě užila. Moje křeslo přitom také nešlo přehlédnout.
Řekla jsem mu, že jsem se zachovala nefér. Zároveň jsem nedokázala slíbit, že se mi tapeta začne líbit. Petr to po mně nechtěl. Stačilo by mu, kdybych ho nechala mít z ní radost. Když jsem si sedla ke knize, občas si rozsvítil malou lampičku za sedačkou právě proto, aby na listy dobře viděl.
Několik týdnů jsme pokoj nechali být. Já přestala předem upozorňovat hosty na stěnu a Petr mi pokaždé nepřipomínal, jak pěkně se zelená hodí ke žluté. Když návštěva pochválila křeslo, měla jsem radost. Když se zalíbila tapeta, už jsem nepřidávala otázku, jestli by ji dotyčný opravdu snesl i doma.
Jednoho večera Petr navrhl přesunout stojací lampu. Dosud svítila ze svého starého místa směrem k sedačce a já si v novém křesle při čtení stínila. Posunuli jsme ji ke knihovně a natočili ke světlému stropu. Viděla jsem lépe na stránku a pokoj mi připadal klidnější. Petrova lampička zůstala za sedačkou.
Zelenou stěnu bych si sama pořád nevybrala. Petr by zase raději sedával v šedém křesle. Přesto v obýváku trávíme večery spolu a kvůli jeho zařízení se už nepřeme. Dřív jsem naše shodně béžové stěny považovala za důkaz společného vkusu. Teď si nejsem jistá, kolikrát Petr jednoduše ustoupil, aby byl pokoj hotový. O to méně chci, aby to musel udělat znovu.
