Článek
S Pavlem jsme spolu jednatřicet let. Máme dospělého syna, společný byt a mezi přáteli pověst páru, který se nemusí na všem složitě domlouvat. Často to tak opravdu je. On ví, kdy potřebuji být sama, já poznám, kdy jeho mlčení znamená únavu a kdy starost.
O Haně jsem věděla od začátku. Žili spolu pět let a rozešli se rok před naším seznámením. Neměli děti. Několikrát jsme se potkali na oslavách společných známých, naposledy před čtyřmi lety. Byla ke mně zdvořilá a já neměla důvod přemýšlet, co přesně pro Pavla ještě znamená.
Sám neznamenalo bez ostatních
Zprávu o její smrti dostal v neděli večer. Seděl u stolu nad rozdělaným křížovkářským časopisem a po telefonu dlouho jen poslouchal. Potom mi řekl, co se stalo. Položila jsem mu ruku na rameno. Nepohnul se, ale ani se ke mně nepřiklonil.
Druhý den se zmínil o pátečním pohřbu. Nabídla jsem, že půjdu s ním. Požádal mě, abych tentokrát zůstala doma, potřebuje se rozloučit sám. Přijala jsem to bez dalšího vyptávání. Představovala jsem si, že si sedne někam dozadu a po obřadu se půjde projít.
Ve středu vytáhl ze skříně dvě košile a zeptal se, která se hodí k tmavému obleku. Vybrala jsem světle šedou. Měla pomačkaný límec, tak jsem nabídla, že ji vyžehlím. Pavel šel nakoupit a já rozložila prkno v obýváku, abych si mohla pustit rádio.
Zavolala mi Eva, která s námi už léta jezdí na víkendové výlety. Chtěla vědět, zda půjdeme rovnou k síni, nebo se přidáme k ostatním u parkoviště. Zmínila několik lidí, které dobře znám. Hanu znali také, někteří ještě z doby, kdy žila s Pavlem.
Řekla jsem, že tentokrát přijde jen on. Eva se omluvila, že mě zdržuje, a rychle hovor ukončila. Zůstala jsem s telefonem v ruce a žehličkou postavenou na patě. Nečekalo ho tedy osamělé loučení. Bude tam s lidmi, s nimiž běžně sedáváme u jednoho stolu.
Když se vrátil, zeptala jsem se, proč mi o ostatních neřekl. Odpověděl, že nevěděl, kdo všechno dorazí. Uvěřila jsem mu, ale na mém pocitu to nic nezměnilo. Najednou jsem byla jediná, jejíž nepřítomnost si výslovně přál.
Na jednoduchou otázku nepřišla jednoduchá odpověď
Pavel řekl, že mi účast nechce zakazovat. Jen mě prosí, abych s ním nešla. Neuměl mi vysvětlit rozdíl tak, aby mě přestal bolet. Já zase nedokázala říct, proč je pro mě přítomnost Evy a ostatních tak důležitá. Opakovala jsem, že přece nejsem někdo cizí.
Ve čtvrtek jsem ze skříně vyndala černé šaty. Pověsila jsem je na dveře a zkontrolovala, zda nemají uvolněný lem. Pavel si jich všiml, ale nic neřekl. To mě rozčílilo ještě víc. Chtěla jsem, aby se zeptal, zda jsem si to rozmyslela, a já mu mohla vysvětlit proč.
Místo toho jsem při večeři začala mluvit o Haně. Zeptala jsem se, jestli byli v poslední době v kontaktu. Řekl, že si občas napsali přání k narozeninám, jinak ne. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Přesto jsem pokračovala otázkou, kterou už nešlo schovat za organizaci pohřbu.
Zeptala jsem se, jestli ji pořád miloval.
Položil příbor a chvíli si uhlazoval papírový ubrousek. Potom řekl, že neví, co mi na takovou otázku odpovědět. Nechtěl se k ní vrátit a netoužil po životě s ní. Jenže od neděle se mu vybavují věci, na které roky nemyslel, a on je zatím neumí srovnat.
Připomněl první byt bez topení v kuchyni a cestu, při které jim ujel poslední vlak. Ty příhody jsem nikdy neslyšela. Byly docela obyčejné a právě to mě zasáhlo. Když mluvil, na chvíli se usmál. Pak se podíval na svůj talíř a odsunul ho.
Čekala jsem, že mě ujistí, že to všechno dávno nic neznamená. Místo toho řekl, že nechce na pohřbu sledovat, jak na mě jeho smutek působí. Nedokáže mi slíbit, že v pátek bude umět o Haně mluvit tak, abych se cítila dobře.
Bylo nepříjemné slyšet, že i moje přítomnost pro něj může být námaha. Namítla jsem, že nemusí předem rozhodovat, co unesu. Připustil to. Potom dodal, že dnes večer už se mě snaží uklidnit, a přitom on ještě ani nebyl na pohřbu. Neměla jsem připravenou odpověď.
Po návratu mi nepodal zprávu o celém dni
Ráno jsem mu podala košili na ramínku. Nechtěla jsem z ní udělat důkaz, že mě potřebuje jen na přípravu oblečení. S žehlením jsem nabídla pomoc sama. Řekla jsem mu, že nepůjdu, ale že mě jeho prosba pořád mrzí. Přikývl a poděkoval. Nic dalšího jsme nevyřešili.
Po jeho odchodu jsem chvíli chodila po bytě. Napadlo mě zavolat Evě, ale věděla jsem, na co bych se nakonec vyptávala. Šla jsem tedy vrátit knihy a cestou se zdržela prohlížením výlohy knihkupectví. Domů jsem se vrátila dřív, než obřad začal.
Pavel přišel po třetí. Pověsil sako a dlouho si v předsíni rozvazoval boty. Zeptala jsem se, jestli chce něco jíst. Odmítl, po pohřbu byli společně na polévce. Bodlo mě, že o té části dne slyším až teď. Přesto jsem se nezeptala, vedle koho seděl.
Sám potom vyprávěl, že Hanin bratr přinesl staré fotografie. Na jedné stáli Pavel s Hanou u řeky a nikdo si nedokázal vzpomenout, kdo snímek pořídil. Pavel chvíli hledal v telefonu fotku našeho syna ze stejného místa. Chtěl mi ukázat podobný ohyb břehu, ale nenašel ji a telefon odložil.
Chtěla jsem se na tu fotografii zeptat víc, jenže jsem nevěděla jak. Pavel pak začal mluvit o cestě autobusem a já ho poslouchala. Večer jsme spolu seděli v obýváku. Nebyl to návrat k obvyklému pátku, jen jsme už nepotřebovali pokračovat ve včerejší hádce.
Černé šaty jsem uklidila zpátky do skříně.
Od pohřbu uplynuly tři týdny. Na Hanu jsme od té doby znovu nepřišli a já pořád nevím, jak bych ten den prožila vedle něj. Možná bych mu byla oporou, možná bych čekala na ujištění. Chtěla bych se ho někdy zeptat na jejich první byt, o kterém začal vyprávět. Zatím ale pokaždé přemýšlím i nad tím, jakou odpověď vlastně chci slyšet.
