Článek
Marcela hlídala jednou týdně.
Přijela po osmé, přinesla rohlíky nebo buchtu a nejpozději v půl deváté mi napsala:
„Jsme v pohodě.“
Pak jsem jela do práce.
Matyáš ji miloval.
S námi se ráno do bundy oblékal deset minut. Když přišla babička, běžel ke dveřím jen v ponožkách a tahal ji za ruku do pokoje.
Marcela měla svoje pravidla.
Na oběd se sedí u stolu. Ven se chodí i tehdy, když mrholí. A dítě podle ní ještě nikdy neumřelo na jeden piškot navíc.
S tím posledním se občas hádala s manželem.
„Mami, fakt mu nedávej sladké před obědem.“
„Piškot není sladkost.“
„Je v něm cukr.“
„Tak ať mě zavřou.“
Tím to většinou skončilo.
Kameru jsme měli v dětském pokoji.
Malou bílou krabičku nad skříní. Byla vidět postýlka, koberec a část dveří.
Používali jsme ji hlavně večer.
Marcela věděla, že tam je.
„Když bude spát, můžeš se na něj podívat přes tablet,“ ukazovala jsem jí kdysi.
„Já mám uši.“
Víc jsme to neřešili.
Nenapadlo mě říct jí, že stejný obraz máme v telefonech i my.
Nejdřív jsem chtěla jen vidět Matyáše
Jednou mi v práci přišlo upozornění na pohyb.
Měla jsem pár minut mezi schůzkami.
Otevřela jsem aplikaci.
Marcela seděla s Matyášem na koberci a skládali vláčkodráhu.
Nic zvláštního.
Ona schválně připojovala koleje obráceně a on jí je opravoval.
Smál se.
Usmála jsem se taky.
Za chvíli jsem aplikaci zavřela.
Bylo vlastně hezké vidět je spolu ve chvíli, kdy nevěděli, že se někdo dívá.
Příští čtvrtek jsem se podívala znovu.
Pak zase.
Nechtěla jsem kontrolovat Marcelu.
Chtěla jsem na chvíli vidět syna.
Manžel dělal totéž.
Jednou mi poslal screenshot Matyáše s miskou banánu.
„Máma ho zase vykrmuje.“
Odpověděla jsem smějícím smajlíkem.
Jindy jsme viděli Marcelu, jak na pár minut usnula na gauči, zatímco Matyáš vedle ní prohlížel knížku.
„Hlídání roku,“ napsal manžel.
Zasmála jsem se.
Dnes se za ten screenshot trochu stydím.
Tehdy vůbec.
Pak jednoho čtvrtka Matyáš nechtěl obědvat.
Marcela mu pustila pohádku na tabletu a dávala mu jídlo po lžičkách.
Doma jsme to nedělali.
Manžel to viděl v práci.
Večer, když Marcela odcházela, jí řekl:
„Mami, prosím tě, nedávej mu tablet k jídlu.“
Zastavila se u botníku.
„Jaký tablet?“
„Dneska.“
„On ti to řekl?“
Matyáš tehdy sotva skládal věty.
Manžel zaváhal.
„Viděl jsem to.“
„Kde?“
Podívala jsem se směrem k dětskému pokoji.
Marcela taky.
„Vy se na mě přes den díváte?“
„Na té kameře?“ zeptala se.
„Jo,“ řekl manžel.
„Vy se na ni díváte z práce?“
„Občas.“
„Na Matyáše?“
„Ano.“
„Když jsem tam s ním.“
Manžel pokrčil rameny.
„No jasně.“
Marcela se podívala na mě.
„A je tam i zvuk?“
Neodpověděla jsem dost rychle.
„Aha.“
„Mami, nikdo tě neposlouchá.“
„Ale můžete.“
„Ta kamera je na dítě.“
„Tak proč víš, jak ho krmím?“
Manžel začal být podrážděný.
„Protože jsme se domluvili, že tablet u jídla mít nebude.“
Marcela si vzala kabelku.
„Kolikrát jste se dívali?“
„Nevím.“
„Každý čtvrtek?“
„Ne.“
Nevěděla jsem, jestli je to pravda.
Možná skoro každý.
„A když jsem si tam třeba telefonovala?“
To mě nenapadlo.
„Mami, nedělej z toho špehování.“
„A co to teda je?“
Manžel si povzdechl.
„Kontroluju svoje dítě.“
Marcela chvíli mlčela.
Pak položila naše klíče na komodu.
„Tak si ho kontroluj.“
„Mami.“
Obula se.
„Příští čtvrtek nepřijdu.“
„Kam jdeš?“
Podívala se na něj.
„Nikam.“
Pak odešla.
Dva týdny jsme se hádali o to, kdo má pravdu
První čtvrtek jsem pracovala z domova.
Druhý si manžel vzal volno.
Pak jsme našli chůvu.
Manžel byl na mámu pořád naštvaný.
„Kvůli jedný kameře.“
Já byla nejdřív taky.
Vždyť o ní věděla.
Vždyť jsme nic nenahrávali.
Vždyť jsme se jen dívali na vlastního syna.
Pak jsem jednou seděla večer v jeho pokoji a skládala prádlo.
Podívala jsem se nahoru.
Na kameru.
Představila jsem si Marcelu, jak má nad sedačkou stejnou krabičku a může kdykoli otevřít telefon.
Když jím.
Když nadávám.
Když si s manželem něco řekneme.
Když si myslím, že tam nikdo jiný není.
Druhý den jsem řekla:
„Já bych u ní taky nehlídala.“
Manžel protočil oči.
O týden později už je neprotočil.
Za mámou jel sám.
Nevím přesně, co si řekli.
Vrátil se asi za hodinu.
„Bude Matyáše hlídat,“ řekl.
„Tady?“
„Ne.“
Ve čtvrtek teď jezdí Matyáš k babičce
Marcela si pro něj ráno přijede.
Někdy si ho odvezeme sami.
U ní kameru nemáme.
První týdny se manžel snažil z Matyáše po návratu vytáhnout, co jedl.
„Co bylo k obědu?“
„Polívka.“
„Jaká?“
„Dobrá.“
Víc se od dvouletého dítěte většinou nedozvěděl.
Jsem si skoro jistá, že dostává piškoty před obědem.
Možná i tablet.
Nevím.
Minulý čtvrtek jsem přijela pro Matyáše dřív.
Marcela byla v kuchyni a dělala palačinky.
Na stole stála miska s čokoládou.
„Tohle mu normálně nedáváme,“ řekla jsem.
Marcela ztuhla.
Chvíli jsme se na sebe dívaly.
Pak jsem se podívala na Matyáše.
Měl čokoládu až na nose.
„Kolik jsi jich snědl?“
Zvedl tři prsty.
Neuměl ještě pořádně počítat.
Marcela se začala smát.
Já taky.
„Hlavně mu pak nedávej nic sladkého před večeří,“ řekla jsem.
„Samozřejmě.“
Obě jsme věděly, že to slibuje hlavně proto, abych byla spokojená.
Vzala jsem Matyášovi bundu.
Na polici nad dveřmi stála malá bílá krabička.
Na okamžik jsem sebou cukla.
„Neboj,“ řekla Marcela.
Podívala jsem se na ni.
Ukázala nahoru.
„To je čidlo na kouř.“
Tentokrát jsme se smály o něco déle.
