Článek
Janě bylo jednapadesát a s Petrem žili sedmadvacet let. Obě děti už měly vlastní bydlení, hypotéku doplatili a poslední dobou se doma hádali především o drobnosti. Petr nechával hrnek na parapetu, Jana mu připomínala věci ve chvíli, kdy sledoval zprávy. Když bylo potřeba něco udělat kolem domu, většinou se nakonec domluvili.
Petr pracoval jako servisní technik a během dne přejížděl mezi zákazníky. Mobil často nechával v autě, aby mu nepřekážel při práci. Když viděl zmeškaný hovor, zavolal zpátky. Někdy za deset minut, jindy odpoledne. Jana o tom věděla a běžné věci mu raději psala.
Její sestra Ivana pracovala v kanceláři a telefon mívala na stole. Bydlela patnáct minut od nich. Před zákrokem se s Janou domluvila, že si vezme volno a následující den pro ni přijede. Kdyby ji nemocnice potřebovala zastihnout, Jana věděla, že telefon uslyší. Proto do formuláře napsala její jméno a číslo.
Petr se na papír díval déle, než čekala.
„To jim mám potom říkat, že jsem tvůj manžel, ale volat mají sestře?“ zeptal se.
Jana mu vysvětlila, že Ivana bude ten den dostupná a mají spolu domluvený odvoz. Petr odpověděl, že odvézt ji přece může také. Stačilo mu říct. Jana připomněla, že se ho minulý týden ptala na jeho pracovní plán. Řekl tehdy, že neví, kde zrovna bude, a že to nějak vyřeší.
„Tak jsem to vyřešila,“ odpověděla.
Vždycky se přece nakonec ozval
Rozhovor mohl skončit u domluvy na odvozu. Jenže Petr se stále vracel k tomu, proč není uvedený jako první. Měl pocit, že Jana počítá se všemi ostatními dřív než s ním. Připomněl, kolikrát ji vezl k lékaři a jak jí po operaci kolena před několika lety pomáhal doma.
To Jana nezpochybňovala. Věděla, že když je Petr doma, postará se o ni. Problém byl dostat se k němu ve chvíli, kdy ho potřebovala a on zrovna doma nebyl.
Před dvěma lety zůstala stát s autem u obchodního centra. Petr telefon nezvedl a Jana po půlhodině zavolala asistenční službu. Když se ozval, auto už bylo na odtahovce. Doma jí řekl, že měla ještě chvíli počkat, mohl se na něj podívat sám.
Jindy si zabouchla dveře a zůstala venku bez bundy. Volala mu dvakrát. Nakonec přijela Ivana s náhradním klíčem. Petr se ozval po hodině a zeptal se, jestli už je všechno v pořádku. Bylo. Jana tehdy neměla chuť začínat další rozhovor kvůli něčemu, co už vyřešila.
„Jenže ty mi potom vždycky řekneš, že se nic nestalo,“ namítl teď Petr. „Jak mám vědět, že tě to takhle štve?“
Jana chtěla odpovědět, že mu to říkala mnohokrát. Pak si ale vybavila, co obvykle skutečně řekla. Už dobrý. Ivana přijela. Auto odvezli. Neřeš to.
Sestra měla přijet, manžel se cítil odstrčený
Petr jí navrhl, ať číslo přepíše. Vezme si volno a celý den bude telefon hlídat. Jana odmítla. S Ivanou už byla domluvená a nechtěla jí teď oznamovat, že její pomoc nepotřebuje, protože se manžel urazil.
Právě tím ho rozzlobila nejvíc. Řekl, že když má Jana všechno zařízené, nebude se do toho plést. Odnesl formulář ze svého místa na stole a pustil televizi. Jana papíry uklidila do desek. Nechtěla ho trestat, ale přepisovat telefonní číslo jen proto, aby byl klid, jí také nepřipadalo správné.
Druhý večer si k němu přisedla v kuchyni. Vysvětlila mu, že Ivana zůstane kontaktní osobou pro tuhle návštěvu. Zároveň mu řekla, co by od něj potřebovala do budoucna. Když nemůže mluvit, stačí jí krátká zpráva a přibližný čas, kdy se ozve. Jestli má pracovní den naplněný tak, že se utrhnout nemůže, chce to vědět předem.
Petr připomněl, že při řízení ani u některých oprav odpovídat nebude. Jana souhlasila. Nečekala, že kvůli ní nechá rozdělanou práci a okamžitě přijede. Vadilo jí čekání bez jakékoli informace a potom jeho překvapení, že požádala někoho jiného.
Chvíli seděli mlčky. Petr nakonec řekl, že v den zákroku bude mít přístroj v kapse. Pak se vrátil k tomu, že mu Jana měla o volnu říct přímo. V tom se neshodli. Jana ale uznala, že často tvrdila, že se nic nestalo, i když ji něco opravdu mrzelo.
V den zákroku přijela Ivana
Do nemocnice ji ráno odvezl Petr cestou do práce. U vchodu jí podal tašku a ještě jednou se zeptal, v kolik má druhý den přijet sestra. Jana mu čas připomněla. Nebylo to úplně srdečné loučení, ale tentokrát už se nehádali.
Odpoledne našla v telefonu jeho zprávu. Psal, že se zdrží u zákazníka a ozve se kolem šesté. Jana odepsala, že je vzhůru a všechno proběhlo podle plánu. V šest jí skutečně zavolal. Neptal se, jestli by ho teď už napsala do formuláře. Chtěl vědět, zda jí má doma nachystat něco k jídlu.
Následující den přijela Ivana, jak bylo domluveno. Petr jí později poděkoval. Jana byla ráda hlavně za to, že při tom nezazněla poznámka, že by to stejně zvládl sám.
Nová dohoda nefungovala pokaždé. Jednou Petr zavolal o hodinu později, než slíbil. Jana mu ale tentokrát řekla, že s hovorem počítala a čekala na něj. Nezačali kvůli tomu celou hádku znovu. Petr jí vysvětlil, co ho zdrželo, a uznal, že mohl napsat.
O několik týdnů později potřebovala Jana z kontroly odvézt domů. Termín měla dopoledne, kdy Ivana nemohla odejít z práce. Zeptala se Petra, jestli se mu to hodí. Vytáhl telefon, podíval se do pracovního kalendáře a řekl, že v deset může, ale před polednem musí být u dalšího zákazníka.
Domluvili se tedy na desátou. Když Jana vyšla z ordinace, na displeji měla zprávu, že stojí na parkovišti za lékárnou. Petr seděl v autě, tašku si položila k nohám a cestou se zastavili pro pečivo.
