Článek
Aleně bylo čtyřiašedesát a s manželem bydleli v menším městě na Vysočině. Syn Martin žil s rodinou na okraji Brna. Nebylo to daleko, ale ani tak blízko, aby se k nim mohla zastavit cestou z obchodu. Obvykle přijížděli jednu sobotu v měsíci. Alena přivezla koláč, manžel pomohl s něčím kolem domu a odpoledne se vraceli zpátky.
Šestiletá Terezka na ně vždycky čekala u branky. Alena jí četla, hrály spolu pexeso a v létě ji měli celý týden u sebe. Na zahradě měla vlastní konev a v koupelně kelímek s kartáčkem. Alenu nikdy nenapadlo přemýšlet, jestli je pro ni dost důležitá.
Při jedné zářijové návštěvě stála u kuchyňské linky, když Terezka zahlédla za oknem sousedku.
„Babi Hanko, počkej! Já už mám tu krabičku,“ zavolala a vyběhla na terasu. Alena se podívala na syna. Ten jí vysvětlil, že Hanka dětem z ulice ukazuje, jak se sbírají semínka. Terezka s ní minulý týden vybírala ta z afrikánů.
„Ona jí říká babi?“ zeptala se Alena.
Martin pokrčil rameny. „Začala sama. Hanka žádná vnoučata nemá, tak je ráda.“
Najednou si všímala každé zmínky
Alena nic dalšího neřekla. U oběda se ale dozvěděla, že Hanka občas vyzvedne Terezku ze školky, když se rodiče zdrží v práci. Holčička k ní chodí na zahradu a jednou s ní pekla sušenky. Byly prý trochu připálené, ale mohla sama vykrajovat.
To poslední Alenu zbytečně podráždilo. S ní přece Terezka pekla také. Jen jí těsto vždycky připravila, aby se jí dobře vykrajovalo, a plechy hlídala, aby se nic nepřipálilo.
Cestou domů se manžel zeptal, proč je tak tichá. Alena nejdřív tvrdila, že je unavená. Potom mu řekla o sousedce. „Já vím, že jim pomáhá. Ale babičky má dvě. Nechápu, proč musí takhle říkat ještě někomu dalšímu.“ Manžel odpověděl, že malé dítě podobné věci asi neřeší. Aleně tím příliš nepomohl.
Další týdny se při telefonování přistihla, že čeká, jestli Terezka zase zmíní Hanku. Když vnučka vyprávěla o školce nebo o nových botách, poslouchala ji jako dřív. Jakmile ale řekla, že byla u sousedky, Alena začala zjišťovat, jak dlouho a co tam dělaly. Pak jí připomněla něco, co by mohly podniknout spolu.
Jednou Martinovi navrhla, že by Terezku vyzvedávala ona. Syn jí poděkoval, ale připomněl cestu. Kvůli hodině nebo dvěma by strávila skoro stejné množství času autem. Hanka bydlela za plotem. Alena věděla, že má pravdu, přesto jeho odpověď slyšela jako další důvod, proč ji vlastně nepotřebují.
Vnučce chtěla něco vysvětlit
Při příští návštěvě zůstala s Terezkou chvíli sama v pokoji. Holčička jí ukazovala obrázek zahrady. Vedle záhonu nakreslila dvě postavy a vysvětlila, že jsou to ona a babi Hanka.
Alena si obrázek prohlédla a potom řekla, že Hanka je moc hodná paní, ale její babička není. Mohla by jí říkat teta nebo prostě Hanka. Terezka přestala hledat další papír.
„A ona už k nám nebude chodit?“ zeptala se.
Alena ji ujistila, že samozřejmě bude. Jen chtěla, aby věděla, kdo do rodiny skutečně patří. Vnučka chvíli přemýšlela. Potom se zeptala, jestli to má jít Hance říct. Alena odpověděla, že nemusí, a rychle převedla řeč na obrázky. Terezka je uklidila do desek a šla za maminkou.
Večer jí Martin zavolal. Dcera se ho ptala, jestli Hanku rozesmutní, když jí přestane říkat babi. Chtěl vědět, co jí Alena vlastně vysvětlovala. Nezvyšoval hlas, ale právě jeho klid jí byl nepříjemný. Začala se obhajovat, že jen pojmenovala věci správně.
„Teď se mě ptá, jestli je Hanka smutná,“ řekl. „A jestli se budeš zlobit, když k ní půjde.“
Alena už na to nic rozumného neodpověděla. Po telefonátu se dlouho dívala na obrázek, který jí Terezka dala při předchozí návštěvě. Byly na něm jejich zahrada, konev a tři postavy. Tehdy jí vůbec nepřipadalo důležité, koho dalšího vnučka kreslí jinde.
Omluva byla kratší než vysvětlování
Druhý den zavolala znovu a poprosila Martina, aby jí Terezku předal. Řekla jí, že se kvůli oslovení zlobila zbytečně a že Hance nemusí nic vysvětlovat. Vnučka se ještě ujistila, jestli se tedy nebude zlobit, když řekne babi Hanka i před ní. Alena slíbila, že ne.
Nebylo to hned tak jednoduché. Při další návštěvě jí oslovení stále vadilo. Tentokrát ale počkala, až ten pocit přejde, a neřekla nic. S Hankou se poprvé trochu déle bavila u plotu. Dozvěděla se, že s Terezkou začaly zahradničit, když holčička každé ráno cestou do školky kontrolovala jeden nedozrálý rajčatový plod. Hanka jí pak nabídla, že ho jednou sklidí sama.
Alena mohla přijet častěji, ale bydlet vedle nich nezačne. Na příští sobotu už měla vyhlédnutý drahý výlet do zábavního parku. Terezce ho zatím neslíbila. Nakonec se jí raději zeptala, co by chtěla dělat. Holčička chtěla dokončit domeček z krabice, který minule nechaly rozdělaný.
S Terezkou se domluvily, že si ve středu večer zavolají a Alena jí přečte kousek knížky, kterou mají rozečtenou u ní doma. Někdy četly deset minut, jindy Terezka po dvou stránkách začala vyprávět. Jednu středu neměla náladu vůbec a Alena poprvé zvládla říct, že tedy až příště.
Před další sobotní návštěvou jí vnučka sama zavolala. Chtěla, aby přivezla knížku, protože skončily uprostřed kapitoly. Potom se zeptala, jestli mohou vzít kousek koláče také Hance.
Alena měla těsto už připravené. Chvíli přidržovala telefon mezi ramenem a uchem, pak ho položila na hlasitý odposlech a vytáhla ze skříňky menší krabičku.
„Můžeme. Přibalím jí dva kousky.“
Terezka souhlasila a hned se začala ptát, jestli budou na koláči zase švestky.
