Článek
Když šel Matěj poprvé do školky, byly mu tři a půl.
Byl to můj první syn a asi jsem některé věci řešila víc, než bych řešila dnes.
Jestli má dost teplé bačkory.
Jestli mu někdo nevezme jeho lahev.
Jestli bude jíst.
Jestli pozná svoje věci.
A taky fotky.
Pár měsíců před nástupem jsem četla několik článků o tom, kolik rodiče dávají fotek svých dětí na internet.
Nikdy jsem nebyla člověk, který by každý víkend dával na Facebook fotky z výletu. Matěje jsem tam měla snad dvakrát a vždycky jen z dálky.
Nechtěla jsem, aby jeho obličej visel někde veřejně jen proto, že je zrovna ve školce.
Při nástupu jsme dostali několik papírů.
Stravování.
Vyzvedávání.
Kontakty.
A také souhlas s pořizováním a používáním fotografií.
U jedné kolonky bylo uvedené, že mohou být fotografie použité na webu školky a sociálních sítích.
Zaškrtla jsem nesouhlas.
Ani jsem nad tím dlouho nepřemýšlela.
Manžel Radek se mě večer zeptal, proč jsem to nepovolila.
„Proč by měl být na Facebooku školky?“
„Já nevím. Mně by to asi nevadilo.“
„Mně jo.“
Pokrčil rameny.
„Tak jo.“
Tím to pro nás skončilo.
První měsíce ve školce byly úplně normální.
Matěj ráno občas brečel, potom přestal. Našel si kamaráda Kryštofa a doma jsme začali každý večer poslouchat, co Kryštof řekl, udělal nebo měl k obědu.
Školka dávala rodičům fotky do uzavřené aplikace.
Když jsem ji poprvé otevřela, trochu mě překvapilo, že Matěje skoro nikde nevidím.
Na jedné fotce byl zády.
Na druhé mu vykukovala jen ruka.
Na třetí seděl úplně na kraji a půlku obličeje měl zakrytou jiným dítětem.
Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost.
Ve třídě bylo přes dvacet dětí.
Nemůže být každý všude.
Pak přišel podzimní výlet.
Učitelky poslaly asi třicet fotografií.
Děti v lese.
Děti u krmelce.
Děti na lavičce.
Děti s batůžky.
Matěj byl na dvou.
Na jedné zase zády.
Na druhé mu byla vidět jen čepice.
Večer jsem se ho zeptala, jestli se s ostatními fotili.
„Jo.“
„A ty jsi tam nebyl?“
„Byl.“
„Tak tě paní učitelka nevyfotila?“
Matěj pokrčil rameny.
„Nevím.“
Pořád jsem to neřešila.
Pak byly Vánoce.
Školka pořádala besídku a po ní jsme dostali odkaz na fotografie.
Tentokrát jsem si toho už nevšimnout nemohla.
Na společných fotkách stály děti většinou ve dvou řadách.
Matěj chyběl.
Na jedné fotografii bylo evidentně na kraji volné místo.
Zeptala jsem se druhý den učitelky.
„Prosím vás, Matěj nebyl na společném focení?“
Paní učitelka se na chvíli zarazila.
„Byl.“
„Ale není na fotkách.“
„Vy nemáte souhlas s focením.“
„Já nemám souhlas se zveřejňováním na internetu.“
„Na tom formuláři jste zaškrtla nesouhlas.“
Začaly jsme řešit papír, který jsem před několika měsíci vyplnila.
Ukázalo se, že formulace nebyla úplně jednoduchá.
Já ji pochopila tak, že nechci Matějovy fotografie veřejně na webu nebo sociálních sítích.
Školka ji používala obecněji.
Pokud rodič nesouhlasil, učitelky se snažily dítě na fotografie, které dávaly rodičům nebo používaly při různých školkových aktivitách, vůbec nezařazovat.
„Abychom nemusely pokaždé hlídat, která fotka může kam,“ vysvětlila učitelka.
Chápala jsem to.
Ale zároveň mě to naštvalo.
„Takže když mají společnou fotku celé třídy, prostě ho tam nedáte?“
„Když víme, že se fotografie bude někam nahrávat, snažíme se to respektovat.“
„Ale já nechci, aby byl veřejně na internetu. Ne aby neexistoval na fotkách ze školky.“
Učitelka se trochu zatvářila.
„My zase nemůžeme u každých dvaceti fotek řešit šest různých variant souhlasu.“
Byla jsem podrážděná.
Ona evidentně taky.
Nakonec jsme se domluvily, že se na formulář podíváme znovu.
Cestou do práce jsem volala Radkovi.
„Víš, proč Matěj není skoro na žádných fotkách?“
„Protože jsi zakázala fotky?“
Jeho odpověď mě naštvala.
„Já jsem nezakázala fotky.“
„Tak co jsi zakázala?“
„Aby ho dávali veřejně na internet.“
„A to tam bylo napsané?“
„Bylo.“
„Tak jim to řekni.“
„Už jsem jim to řekla.“
Radek byl chvíli zticha.
„Tak to vyřešte.“
Přesně takový typ odpovědi člověk nechce slyšet ve chvíli, kdy chce být hlavně naštvaný.
Formulář jsme nakonec upravili.
Domluvila jsem se, že Matěj může být na fotografiích určených rodičům a v interních materiálech, ale nechci jeho obličej na veřejných sociálních sítích.
Připadalo mi, že je problém vyřešený.
Jenže nebyl.
Matěj se totiž na fotografiích pořád objevoval málo.
Ne tak málo jako předtím.
Ale pořád nápadně méně než ostatní děti.
Tentokrát už jsem si říkala, že možná jen přeháním.
Když člověk začne něco sledovat, najednou to vidí všude.
Na jaře měli ve školce projekt o povoláních.
Děti se převlékaly za doktory, kuchaře, policisty a další profese.
V aplikaci přistálo skoro padesát fotek.
Matěj byl na třech.
Na jedné sám.
Na dvou někde vzadu.
Ukázala jsem telefon Radkovi.
„Vidíš to?“
Procházel fotky.
„Jo.“
„Takže si to nevymýšlím.“
„Nevymýšlíš.“
„Mám se zase ptát?“
Radek chvíli přemýšlel.
„Já bych se nejdřív zeptal Matěje.“
To mi připadalo zbytečné.
Co může čtyřleté dítě vědět o tom, proč ho učitelka nefotí?
Přesto jsem to večer zkusila.
Matěj seděl na zemi v pokojíčku a stavěl z lega něco, co podle něj byla hasičská stanice.
„Matýsku, vy jste se dneska fotili?“
„Jo.“
„A ty ses fotil taky?“
„Trošku.“
„Jak trošku?“
„Jednou.“
„Proč jen jednou?“
Dál skládal kostky.
„Protože já nemám být na fotkách.“
Zůstala jsem na něj koukat.
„Kdo ti to řekl?“
„Paní učitelka.“
Okamžitě jsem cítila, jak ve mně roste vztek.
„Která?“
Matěj pokrčil rameny.
„Nevím.“
„A co přesně řekla?“
„Že maminka nechce fotky.“
Najednou to znělo trochu jinak.
„A kdy ti to řekla?“
„Dávno.“
„A říká ti to pořád?“
„Ne.“
„Tak proč si myslíš, že nemáš být na fotkách?“
Podíval se na mě, jako bych byla trochu hloupá.
„Protože nechceš.“
V tu chvíli mi poprvé došlo, že problém možná není jen ve školce.
Někdy během prvních měsíců mu zřejmě někdo řekl něco ve smyslu, že maminka nechce, aby byl na fotkách.
Možná jen jednou.
Možná úplně nevinně.
A Matěj si to zapamatoval.
Od té doby se při focení někdy sám stáhl.
„Já ale chci, aby ses fotil,“ řekla jsem.
„Tak proč jsi řekla, že ne?“
To se čtyřletému dítěti vysvětlovalo překvapivě špatně.
Začala jsem mluvit o internetu.
O tom, že některé fotky vidí jen rodiče a jiné může vidět kdokoliv.
Matěj chvíli poslouchal.
Pak se zeptal:
„A Kryštof může být na internetu?“
„Asi jo.“
„A já ne?“
„Já nechci, aby tam byly tvoje fotky.“
„Proč?“
„Protože tě chci chránit.“
„Před čím?“
Nevěděla jsem, jak mu to říct jednoduše.
A čím déle jsem vysvětlovala, tím víc jsem měla pocit, že tomu nerozumím ani já sama tak jasně, jak jsem si myslela.
Ne tomu, proč nechci jeho fotky veřejně.
Na tom jsem názor nezměnila.
Spíš tomu, proč jsem automaticky předpokládala, že moje rozhodnutí nebude mít žádné jiné následky.
Druhý den jsem si promluvila s učitelkou.
Tentokrát jsem nezačala obviněním.
Řekla jsem jí, co mi Matěj doma povídal.
Zatvářila se překvapeně.
„On si myslí, že se nesmí fotit?“
„Jo.“
Chvíli přemýšlela.
Pak si vzpomněla, že někdy na začátku roku opravdu několika dětem vysvětlovala, proč se nemají stavět do společné fotografie.
„Ale to bylo někdy v říjnu.“
„On si to evidentně pamatuje.“
„To mě mrzí.“
Poprvé jsem neměla pocit, že se mnou bojuje.
Pak mi řekla něco, co mě trochu zahanbilo.
„Víte, ono je to pro nás někdy těžké. Jeden rodič nechce dítě na Facebooku. Druhý nechce ani v aplikaci. Třetí nechce skupinové fotografie. Čtvrtý dovolí všechno kromě videa. A my máme dvacet tři dětí.“
Když to řekla takhle, znělo to najednou jinak.
„Já chápu, že je to komplikace.“
„A my zase chápeme vás.“
Domluvily jsme se, že Matějovi společně vysvětlíme, že na běžných školkových fotkách být může.
Učitelka to udělala ještě ten den.
Večer mi Matěj oznámil, že „už se smí fotit“.
To mě trochu píchlo.
„Ty ses mohl fotit vždycky.“
„Ne.“
„Ano.“
„Paní učitelka říkala, že teď už jo.“
Přestala jsem to vysvětlovat.
Nemělo to cenu.
Na konci školního roku dostaly děti malé album.
Byly v něm fotografie z celého roku.
První snímky byly ze září.
Jak sedí u stolečků.
Jak stojí na zahradě.
Jak mají papírové koruny.
Listovala jsem jím a viděla přesně ten rozdíl.
Na začátku byl Matěj skoro neviditelný.
Někde chyběl.
Někde stál stranou.
Od jara už byl na fotkách normálně.
S Kryštofem.
V kostýmu hasiče.
S lopatkou na zahradě.
Na výletě s rohlíkem v ruce.
Matěj si album prohlížel vedle mě.
U jedné podzimní fotografie se zastavil.
Byla tam skoro celá třída.
„Já tam nejsem.“
„Nejsi.“
„To jsem ještě nesměl?“
Nevěděla jsem, co odpovědět.
Nakonec jsem řekla:
„Tehdy jsme to měli trochu špatně domluvené.“
Stačilo mu to.
Otočil stránku.
Mně ale ta věta zůstala v hlavě.
Pořád nechci dávat fotky svého syna veřejně na sociální sítě.
Kdybych znovu dostala stejný formulář, zase bych si dobře rozmyslela, s čím souhlasím.
Jen bych tentokrát nepředpokládala, že jedno zaškrtnuté políčko pochopí všichni přesně stejně jako já.
A hlavně bych se dřív zeptala Matěje.
Celý rok jsem totiž řešila, kdo ho smí fotografovat.
A skoro mě nenapadlo zjistit, co si o tom všem myslí on.
