Článek
Davidova syna jsem poprvé slyšela omlouvat se za něco, co neudělal, minulou sobotu. Rozlila jsem na stole vodu. Adam okamžitě vstal a běžel pro utěrku.
„Promiň, já tu sklenici posunul.“
Neposunul. Zavadila jsem o ni rukávem. Řekla jsem mu to, ale stejně se podíval na tátu, jestli je všechno v pořádku.
David seděl u stolu a četl zprávy. Jen zvedl oči.
„Tak to hlavně pořádně utřete.“
Nebyla to žádná strašná věta. Kdyby mi o ní někdo vyprávěl před dvěma lety, nejspíš bych vůbec nechápala, proč ji zmiňuje.
Je mi devětatřicet. Davida jsem poznala rok po jeho rozvodu. Byl pozorný, uměl naslouchat a nikdy mě nenechal hádat, jestli se znovu ozve. Po předchozím vztahu, ve kterém jsem pořád na něco čekala, mi to připadalo jako obrovská úleva.
O bývalé ženě mluvil nerad. Aspoň to říkal. Přesto jsem o ní brzy věděla spoustu věcí. Byla prý výbušná, každou maličkost proměnila v hádku a po rozvodu mu komplikovala kontakt se synem.
Když volala kvůli změně víkendu, povzdechl si ještě předtím, než telefon zvedl. Já už byla na jeho straně, ačkoli jsem netušila, co potřebuje.
Lenka mi napsala krátce před naším společným stěhováním. Nejdřív jen poprosila, abychom Adama nenutili vyprávět, co se děje u ní doma. Potom dodala, že David někdy přestane mluvit, dokud ostatní neuznají jeho verzi událostí.
Zprávu jsem mu ukázala.
„Vidíš? Už si tě připravuje,“ řekl.
Odpověděla jsem jí, že náš vztah se jí netýká a že by měla respektovat, že jsme spolu šťastní. Dnes se stydím hlavně za to množné číslo. Znala jsem ho devět měsíců.
První dlouhé mlčení přišlo kvůli návštěvě mojí sestry. Domluvily jsme si sobotu, ale David tvrdil, že jsme chtěli jet pro nábytek. Nepamatovala jsem si žádný konkrétní plán.
„Takže si to vymýšlím?“
Řekla jsem, že možná došlo k nedorozumění. Neodpověděl. Večer si udělal jídlo jen pro sebe. Druhý den mě minul v předsíni, jako bych tam nestála.
Nakonec jsem se omluvila a sestře zavolala, že nepřijedu. David mi odpoledne přinesl kávu a zeptal se, jestli se půjdeme projít. Byla jsem tak ráda, že je zase normální, že jsem už sobotu neotevírala.
Postupně jsem začala hlídat, jak věci říkám. Když s něčím nesouhlasím, nejdřív vysvětlím, že chápu jeho pohled. Návštěvy navrhuji s několika týdny předstihem. Přesto se občas dozvím, že jsem mu o něčem neřekla, ačkoli si pamatuji celý rozhovor.
Jednou jsem mu ukázala zprávu, ve které jsem ho na svůj večerní kurz upozorňovala.
„Jestli si budeme doma sbírat důkazy, tak jsme teda dopadli,“ odpověděl.
Telefon jsem zase položila.
Nechci tvrdit, že je každý den zlý. Když jsem byla nemocná, staral se o mě. Adamovi pomáhá s matematikou a pamatuje si termíny jeho zápasů. Právě proto jsem si dlouho říkala, že neumím některé situace řešit já.
Jenže poslední měsíce se mi uleví pokaždé, když oznámí, že přijde později.
Po té rozlité vodě jsem s Adamem uklízela kuchyň. David odešel běhat. Kluk se mě zeptal, jestli jsem naštvaná.
„Kvůli sklenici? Vždyť jsem ji převrhla já.“
„Ne. Kvůli tomu včera.“
Předchozí večer jsem odmítla zrušit domluvenou návštěvu kamarádky. David se mnou potom nemluvil. Myslela jsem si, že si toho Adam při hraní na počítači nevšiml.
„Táta říkal, že chceš být sama.“
Chtěla jsem mu vysvětlit, jak to opravdu bylo. Už jsem začala. Potom jsem se zarazila. Bylo mu dvanáct a já mu právě nabízela další verzi hádky dospělých, ve které si měl nějak najít místo.
Řekla jsem jen, že nemusí řešit, jestli jsme spolu zadobře.
Večer jsem našla Lenčinu starou zprávu. Nepsala, že David křičí. Psala, že se člověk časem omlouvá hlavně proto, aby doma zase někdo odpověděl.
Tentokrát jsem přesně věděla, co tím myslela.
Davidovi jsem navrhla společnou poradnu. Řekl, že pokud potřebuji pomoc, mám si někam zajít. On prý nebude cizímu člověku vysvětlovat, proč mi vadí každá maličkost.
Objednala jsem se sama. Termín mám příští týden.
Lence jsem zatím nenapsala. Bojím se, že mě odmítne. A taky nevím, jak jí slíbit, že tentokrát její odpověď neukážu Davidovi. Poprvé bych totiž něco důležitého řešila bez něj.
V telefonu mám rozepsané dvě věty.
„Tenkrát jsem vám nevěřila. Mrzí mě, co jsem vám napsala.“
Pak jsem chtěla dodat, že potřebuji poradit. Zatím jsem to neudělala. Nejdřív bych jí asi měla dovolit, aby mi vůbec neodpověděla.
