Článek
V úterý jsem v půl jedenácté rovnala utěrky. Všechny už byly složené, ale vytáhla jsem je ze zásuvky znovu. Petr se objevil ve dveřích a zeptal se, jestli půjdu spát.
„Za chvíli. Ještě tu něco dodělám.“
Rozhlédl se po uklizené kuchyni. Potom řekl dobrou noc a odešel. Čekala jsem dalších dvacet minut. Když jsem konečně vešla do ložnice, už spal.
Bylo mi trapně. Ne kvůli těm utěrkám. Kvůli tomu, že jsem si zase vymýšlela práci, abych nemusela ležet vedle vlastního manžela.
Je mi čtyřiačtyřicet a jsme spolu devatenáct let. Petr byl vždycky ten, kdo mě častěji objímal, líbal a vyhledával blízkost. Líbilo se mi to. Ani dnes nechci tvrdit, že se mě najednou nesmí dotknout.
Jenže představa, že si večer lehnu a budu až do rána spát, pro mě začala být důležitější než dřív. V práci vstávám brzy a poslední dobou se po probuzení těžko vracím ke spánku. Petr usne během několika minut. Já někdy ležím do rána a sleduji, jak se za závěsem postupně rozednívá.
Nejde o každou noc. Právě tím se uklidňuji, když si řeknu, že už s ním o tom musím mluvit.
Obvykle mě začne líbat na rameno a přitáhne si mě blíž. Když řeknu, že jsem unavená, přestane. Nikdy mě nedrží ani se nesnaží pokračovat přes moje odmítnutí. Jenže já už jsem vzhůru. A často také naštvaná, protože jsem chtěla spát.
Dlouho jsem to brala jako něco, co k našemu vztahu patří. Někdy jsem chuť opravdu dostala. Jindy jsem si řekla, že nemá smysl řešit, jestli bych radši spala. Věděla jsem, že bude rád, a doufala, že potom rychle usnu.
Petr ten rozdíl nemohl vždycky poznat. To vím. Jen mi právě tohle ztěžovalo začít.
První pokus o rozhovor proběhl u snídaně. Řekla jsem, že jsem zase od tří vzhůru a v práci budu úplně nepoužitelná.
„Tak si dneska lehni dřív,“ odpověděl.
Čekala jsem, že mu dojde, proč jsem se probudila. Nedocházelo mu to. Naléval si kávu a ptal se, jestli máme večer něco koupit.
Nakonec jsem řekla, že mě vzbudil on.
Zarazil se.
„Vždyť jsi neříkala, že nechceš.“
Měl pravdu. Té noci jsem to neřekla. Nechtěla jsem mu vysvětlovat, že jsem se rozhodovala hlavně podle toho, jestli se mi chce začínat rozhovor ve tři ráno. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli mu tím zpětně nekazím něco, co považoval za hezké.
O několik dní později jsem to zkusila znovu. Tentokrát odpoledne, bez spěchu.
Požádala jsem ho, aby mě kvůli sexu nebudil. Abychom si blízkost nechali na dobu, kdy jsme oba vzhůru.
„Ale dřív ti to nevadilo.“
Řekla jsem, že někdy vadilo, jen jsem neuměla říct jak moc. Podíval se na mě tak překvapeně, až jsem měla chuť celou věc zlehčit. Zase říct, že o nic nejde.
Neudělala jsem to.
Petr se zeptal, jestli jsem s ním celé roky byla jen z povinnosti. Řekla jsem, že ne. Že mluvím o určitých nocích, ne o celém našem manželství. Přesto jsme se k tomu vraceli ještě několikrát.
Od toho rozhovoru mě nebudí. Jenže přestal i s dalšími doteky. Večer si lehne na svou stranu postele a ráno mi dá krátkou pusu u dveří. Nevím, jestli je uražený, nebo opravdu tápe, co si může dovolit.
Když jsem se ho zeptala, řekl, že už nechce nic špatně pochopit.
Minulou sobotu jsem si k němu sedla na gauč a opřela se o něj. Chvíli jsme se dívali na televizi. Potom se zeptal:
„Tak dneska bys chtěla?“
Odtáhla jsem se dřív, než jsem si uvědomila, co dělám.
„Já teď chtěla jen sedět s tebou.“
Přikývl. Ani jeden jsme už moc nevnímali, co dávají.
Chybí mi, jak snadné mezi námi doteky bývaly. Nebo jak snadné mi tehdy připadaly. Nechci, aby se Petr bál mě obejmout. Zároveň nechci vzít svou prosbu zpátky jen proto, abychom nemuseli procházet tímhle nepříjemným obdobím.
Včera večer jsem neměla v kuchyni co dělat. Petr si v ložnici četl. Zeptal se, jestli zase zůstanu dlouho vzhůru.
Řekla jsem, že ne, a lehla si vedle něj. Po chvíli jsem ho vzala za ruku. Nezeptal se, co tím myslím.
Byla jsem ráda. Jen jsem si ještě nedovolila zavřít oči.
