Článek
Pavel stál v pokoji po naší dceři a měřil vzdálenost mezi skříní a oknem.
„Sem by se postel vešla,“ řekl.
Zeptala jsem se, jaká postel. Myslela jsem, že chce koupit novou pro hosty.
„Kdybychom ještě někoho přijali.“
Držela jsem v ruce koš s prádlem. Položila jsem ho na zem, protože mi najednou připadal těžký. Pavel dál mluvil o tom, že by se stůl mohl přesunout ke druhé stěně.
Je mi jednapadesát. Naše dvě děti už bydlí samy. Tomáš k nám přišel v pěti letech a zůstává s námi v dlouhodobé pěstounské péči.
Na první týdny vzpomínám hlavně podle zvuků. Kroky na chodbě. Opatrné otevírání dveří. Otázka, jestli zítra budu doma, položená několikrát během jednoho večera.
Někdy jsem ho ujišťovala tak dlouho, až jsem byla podrážděná. Potom mě to mrzelo. Myslela jsem si, že když budu mít dost trpělivosti, postupně se všechno uklidní. Nechápala jsem ještě, kolikrát se budeme vracet k věcem, které už vypadaly vyřešené.
Nechci z Tomáše dělat seznam starostí. Je vtipný, pamatuje si jména všech sousedových slepic a při vaření mě opravuje, když se odchýlím od receptu. Nedávno si poprvé sám domluvil návštěvu spolužáka. Ještě cestou ze školy se ptal, jestli může opravdu přijít.
Mohla jsem říct ano, aniž bych začala přemýšlet, co všechno by se mohlo pokazit. Ten pocit pro mě byl nový.
Pavel není člověk, který by si představoval pomoc a zbytek nechal na mně. Vozí Tomáše na tréninky, připravuje s ním úkoly a chodí na schůzky do školy. Když bylo nejhůř, sedával u jeho postele také on.
Přesto máme každý jinou představu o tom, co nás čeká dál.
Pavel vidí, že už něco umíme. Já vidím, kolik sil nás stálo se to naučit.
Poslední měsíce se mi lépe spí. Začala jsem jednou týdně chodit plavat. Někdy odpoledne nechám telefon v kabelce a nemusím se k němu každých pár minut vracet. Myslela jsem, že takhle bude náš život nějakou dobu pokračovat.
Když jsem Pavlovi řekla, že další dítě nechci, nejdřív si myslel, že mluvím o současném termínu.
„Nemuselo by to být hned.“
„Já nemyslím teď. Já myslím vůbec.“
Položil metr na parapet.
Připomněl mi, jak jsme kdysi říkali, že nechceme zůstat jen u vlastních dětí. Jak jsem při první přípravě mluvila o tom, že máme prostor a mohli bychom někomu nabídnout domov.
Pamatovala jsem si to. Tehdy jsem ale nevěděla, jak se budu cítit o šest let později.
„Právě proto už bys věděla, do čeho jdeš,“ řekl.
Odpověděla jsem, že právě proto říkám ne.
Od té doby se k tomu vracíme. Pavel navrhuje, co by převzal. Že by změnil pracovní dobu, víc jezdil na schůzky a zařizoval věci, které dosud řeším já. Beru ho vážně. Jen nevím, jak vysvětlit, že ani kdyby všechno splnil, moje odpověď se nemusí změnit.
Jednou večer řekl, že některé děti nemají nikoho.
Rozplakala jsem se. Ne proto, že bych na to zapomněla. Právě to si připomínám pokaždé, když se mi nechce znovu začínat.
Pavel mě objal a řekl, že na mě nechce tlačit. Jenže já potom ještě dlouho seděla v koupelně a přemýšlela, jestli jsem si na klid nezvykla příliš rychle.
Tomáš si změny všiml dřív, než jsme čekali. Zeptal se, proč Pavel měřil pokoj.
Řekla jsem, že jsme mluvili o možnosti přijmout další dítě, ale nic jsme nerozhodli. Nechtěla jsem, aby se něco dozvídal z útržků našich rozhovorů.
Chvíli mlčel.
„A já bych zůstal ve svém?“
Ujistila jsem ho, že ano. Potom chtěl vědět, jestli by to dítě chodilo do jeho školy. Neměla jsem odpověď. Žádné konkrétní dítě jsme neřešili. Najednou mi došlo, kolik nejistoty jsme doma vytvořili už pouhým nápadem.
S Pavlem jsme se domluvili, že si o tom promluvíme i s pracovnicí, která naši rodinu zná. Termín máme ve čtvrtek. Bojím se, že tam začnu svoji únavu popisovat tak podrobně, až to bude znít, jako bych litovala přijetí Tomáše.
Nelituji ho.
Jen nedokážu slíbit totéž rozhodnutí podruhé.
Včera jsem přišla z bazénu a našla Pavla s Tomášem v kuchyni. Pekli pizzu. Tomáš mi oznámil, že mou část zatím nedali do trouby, protože by byla studená, než se vrátím.
Sedla jsem si a poslouchala, jak se přou o množství sýra. Bylo mi s nimi dobře.
Pavel se pak zeptal, v kolik ve čtvrtek odjíždíme. Řekla jsem mu čas a on si ho zapsal. Měla jsem pocit, že bych měla ještě dodat něco nadějného. Že možná najdeme způsob. Že si to třeba rozmyslím.
Neřekla jsem nic.
Po večeři jsem šla pověsit plavky. Poprvé mě napadlo, že na tu schůzku nemusím přinést lepší důvod než ten, který už mám. Jen nevím, jestli ho před Pavlem dokážu vyslovit bez omluvy.
