Kdo sahá na vlastnictví, sahá na svobodu

Pedro Sánchez našel před volbami nepřítele. Není to inflace, není to nezaměstnanost mladých, není to nejpomalejší bytová výstavba v Evropě. Je to majitel bytu.

Španělská vláda vydala 1. října nařízení s mocí zákona, podle něhož má pronajímatel, který po skončení smlouvy nájem neprodlouží, ač byt nepotřebuje pro sebe ani pro blízkou rodinu, zaplatit nájemci odškodnění nejméně ve výši dvanácti měsíčních nájmů. Parlament dekrety 2. října odmítl. Sánchez o tři dny později vyhlásil předčasné volby na 29. listopadu a 6. října nechal vládu tytéž dekrety schválit znovu, ačkoli sám přiznal, že pro ten s odškodněním nemá v parlamentu většinu. Hlasovat se o nich má až v listopadu, v předvečer volební kampaně. Generál Roberto Vannacci to v italské televizi nazval pravým jménem: útok na soukromé vlastnictví. Má pravdu. A nejde o Španělsko. Jde o nás.

Kdo tvrdí, že regulace nájmů pomůže nájemcům, nemusí věřit mně. Stačí se podívat, co se stalo tam, kde to zkusili.

Berlín zmrazil 23. února 2020 nájemné u zhruba 1,5 milionu bytů. Výsledek přišel rychleji než volby. Podle analýzy portálu ImmoScout24 kleslo mezi lednem 2020 a lednem 2021 množství nově nabízených nájemních bytů, na které se strop vztahoval, o 30 procent. Nabídka bytů na prodej naopak o 19 procent stoupla. Majitelé přestali pronajímat a začali prodávat. Institut německého hospodářství v Kolíně nad Rýnem dospěl k ještě tvrdšímu číslu: počet nájemních inzerátů v regulovaném segmentu klesl o 51,8 procenta, tedy pětkrát víc, než o kolik klesly nabízené nájmy. Spolkový ústavní soud 25. března 2021 celý zákon prohlásil za neplatný. Berlínský experiment trval třináct měsíců a nájemcům po něm zbylo méně bytů než předtím.

Katalánsko to zkusilo dvakrát. První zákon o omezení nájemného z roku 2020 zrušil španělský Ústavní soud v březnu 2022. Druhý pokus přišel v březnu 2024, kdy bylo 140 katalánských obcí prohlášeno za „napjaté zóny“ se stropem nájmů. Po dvou letech sečetl portál idealista účet: v Barceloně klesla nabídka dlouhodobých nájmů o 56 procent, v L'Hospitalet o 66 procent. Byty se přesunuly do dočasných nájmů, které regulaci unikají; těch v Barceloně přibylo o 58 procent. Poptávka po dlouhodobém nájmu přitom vzrostla o 57 procent a nájemné od zavedení stropu stouplo o 12,9 procenta. Méně bytů, více zájemců, vyšší ceny. Přesně opačný výsledek, než jaký regulace slibovala.

Dvě země, dva ústavní soudy, dva stejné výsledky. Byty nezmizí. Zmizí chuť je pronajímat.

Česko tuhle lekci nemusí hledat v cizině. Prošli jsme jí sami a stála nás dvacet let.

Regulované nájemné platilo u nás od roku 1993 do konce roku 2012. Ústavní soud zrušil vyhlášku o regulovaném nájemném už 21. června 2000. Stát ji nahradil cenovým výměrem; i ten Ústavní soud v listopadu 2002 zrušil. A v únoru 2006 soud prohlásil samotnou dlouhodobou nečinnost Parlamentu za protiústavní a vyslovil větu, kterou by si měl každý politik, který dnes sahá po regulaci, přečíst dvakrát: „není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé)“. Tečku za tím udělal 3. července 2014 Evropský soud pro lidská práva: ve věci R & L, s. r. o. a ostatní proti České republice rozhodl, že regulace nájemného porušila právo vlastníků na ochranu majetku. Stát pak platil odškodnění.

Čtyři soudní rozhodnutí. Čtyři stejné závěry. Kdo dnes navrhuje totéž, nenavrhuje nic nového. Navrhuje jen zopakovat chybu, za kterou jsme už jednou zaplatili.

Jsem právník, takže k věci. Listina základních práv a svobod říká v čl. 11 odst. 1: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“ Podle odstavce 4 je nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. A čl. 4 odst. 4 dodává, že při omezování základních práv musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.

Ano, Listina také říká, že vlastnictví zavazuje. Vlastník nesmí svůj majetek zneužívat na újmu práv druhých. Jenže pronajímat byt za tržní nájem není zneužití majetku. Je to jeho běžné užití. A nepronajímat ho vůbec je součástí téhož práva.

Teď k tomu, co chce Španělsko a o čem u nás sní část levice. Stát, který majiteli nařídí, aby za neprodloužení smlouvy zaplatil nájemci roční nájem, neomezuje vlastnictví za náhradu. Obrací to naruby: náhradu platí vlastník. Stát, který zdaní byt jen proto, že v něm nikdo nebydlí, netrestá zneužití majetku. Trestá jeho nepoužití. A stát, který si nechá od elektrárenské společnosti poslat odběry domácností, aby zjistil, kde se nesvítí, nechrání nájemce. Sleduje vlastníky.

Podle mého názoru taková opatření nejsou mezí vlastnického práva. Jsou útokem na jeho podstatu. A přesně to Listina zakazuje.

Nikdo u nás zatím nenavrhl španělský model doslova. Ale cesta k němu je vyšlapaná a vyšlapali ji Piráti.

V roce 2017 si napsali do programu, že dají obcím možnost zvýšit daně z dlouhodobě neobydlených bytů. V roce 2019 chtěl pirátský pražský primátor Zdeněk Hřib zjišťovat prázdné byty podle spotřeby elektřiny z dat Pražské energetiky. Jiří Pospíšil to tehdy označil za nepřijatelný zásah do soukromí, Alexandra Udženija za komunistické praktiky a plán skončil v šuplíku. V roce 2021 Piráti tvrdili, že nic takového neprosazují. V září 2025 jejich kandidátka na předvolební debatě řekla doslova: „Potřebujeme také zdanit prázdné byty.“ Ministerstvo pro místní rozvoj pod vedením pirátského ministra Ivana Bartoše připravovalo regulaci krátkodobých pronájmů s pokutami až sto tisíc korun pro majitele. A tentýž ministr skončil 30. září 2024, protože podle vlastního premiéra „není schopen tuto digitalizaci manažersky dotáhnout do úspěšného konce“. Digitalizaci stavebního řízení.

Ptám se tedy. Kdo nedokázal spustit elektronické stavební povolení, chce počítat, v kolika bytech se nesvítí? Kdo seděl ve vládě, za které počet zahájených bytů dva roky po sobě klesal a v roce 2024 se dokončilo o pětinu méně bytů než v letech předchozích, chce rozhodovat, komu smíte pronajmout ten svůj? Kdo zablokoval výstavbu, chce trestat ty, kteří byty mají?

Jiří Weigl to 12. října napsal přesně: „Piráty jejich dekáda na výsluní moci zbavila kouzla, voliči se mohli dostatečně přesvědčit o jejich všeobecné nekompetenci, ideologickém neobolševickém fanatismu a praktické neschopnosti.“ Pražští voliči to letos v říjnu potvrdili.

Bytů není málo proto, že je lidé vlastní. Je jich málo proto, že se nestaví. Světová banka v roce 2019 zařadila Česko ve vyřizování stavebního povolení na 157. místo ze 190 zemí: 246 dní. Německo bylo třicáté, Polsko třicáté deváté, Rakousko čtyřicáté deváté. Kdo chce levnější bydlení, nemusí sahat na vlastnictví. Stačí, když pustí stavbaře k práci.

Vláda si v lednu napsala do programového prohlášení, že zákonem stanoví bydlení jako veřejný zájem a zajistí státní podporu financování bydlení pro mladé rodiny a klíčové profese. V dubnu tuto podporu odložila na druhou polovinu volebního období. Vláda to slíbila. Ať slib splní dřív, než se španělský recept dostane do Česka, protože rodina s dětmi, která splácí první byt, nepotřebuje slib na rok 2028. Potřebuje pomoc teď. Italská pravice to umí pojmenovat jednoduše: zvýhodněná hypotéka pro rodiny s dětmi místo trestání majitelů. Česká pravice by to měla umět taky.

Nejde o majitele činžovních domů. Jde o každého, kdo za dvacet let splatil garsonku a chce ji pronajmout, aby měl na důchod. O rodinu, která zdědila byt po babičce. O živnostníka, který si místo penzijního fondu koupil dva byty. Všichni tihle lidé se dnes dívají na Španělsko a ptají se, kdy to přijde k nám.

Odmítám stát, který majiteli nařizuje, komu a za kolik má pronajmout. Odmítám daň z toho, že byt stojí prázdný. Odmítám úřad, který sleduje, kde se nesvítí. A odmítám politiky, kteří neumějí postavit byt, ale umějí sáhnout na ten váš.

Vlastnictví není privilegium. Je to právo. Komunisté nám ho jednou vzali a trvalo čtyřicet let, než jsme ho dostali zpátky. Kdo na něj dnes sahá znovu, ať to dělá v Madridu nebo na pražském magistrátu, nesahá na byty. Sahá na svobodu nás všech.