Článek
Ve čtvrtek 11. června večer jsem stál v Hrzánském paláci na Hradčanech na setkání dárců a přátel Nadačního fondu manželů Livie a Václava Klausových. Operní tenorista Štefan Margita zazpíval, sklenka cinkla a rozproudil se hovor — a já si při tom uvědomoval, že místo, kde stojíme, mluví stejně silně jako program večera. Václav Klaus zavzpomínal, co všechno se v těch zdech odehrálo: že tu s Helmutem Kohlem ladili česko-německou deklaraci, že palácem prošel i Bill Clinton a že právě zde se kdysi v zákulisí domlouvalo rozdělení společné československé koruny na dvě měny. A nad tím vším se klene starší stín — v letech 1894 až 1896 zde bydlel Tomáš Garrigue Masaryk, profesor filosofie, který později založil republiku na mravních základech. Velké dějiny na dosah ruky. A uprostřed nich nadační fond, který dělá něco nenápadného, a přesto velkého.
Fond manželů Klausových letos působí třiadvacátým rokem a za tu dobu rozdělil bezmála dvaatřicet tisíc příspěvků v souhrnu téměř devadesáti čtyř milionů korun. Nejde o velkolepá gesta, nýbrž o trpělivou, drobnou práci: stipendia studentům ze sociálně slabších rodin a z dětských domovů, jazykové kurzy a program „Kroužky“ — příspěvek na to, aby si dítě, jehož rodina by si to jinak nemohla dovolit, mohlo platit výtvarné, hudební či sportovní aktivity. Všimněme si, že v jediném projektu se tu potkává vzdělání, kultura i sport. To není náhoda. Je to celá filosofie v kostce.
Slovo, které prozrazuje vše
Klíč k té filosofii je ukryt přímo v jazyce. Slovo „kultura“ pochází z latinského colere — obdělávat, pěstovat, starat se (dodnes z něj žije italské coltivare, pěstovat). Původně se jím mínilo obdělávání půdy, agrikultura. Teprve Marcus Tullius Cicero v Tuskulských hovorech udělal odvážný myšlenkový krok a přenesl tu zemědělskou představu na člověka. Napsal: „Jako pole, byť sebeúrodnější, nemůže být plodné bez obdělávání, tak ani duše bez vzdělání“ — a uzavřel to formulí, která se stala základem celého pojmu kultury: cultura autem animi philosophia est, „pěstování duše je filosofie“. Filosofie podle něj vytrhává neřesti i s kořeny a připravuje duši k přijetí setby.
Tady je ono tiché poučení. Pojem „kultura“ v sobě od počátku nese význam kultivace, pěstování člověka. Když dnes mluvíme o kultuře jako o koncertech, knihách a galeriích, mluvíme — aniž si to uvědomujeme — o obdělávání lidského nitra. A pěkné je, že naše čeština to ví také: slovo „pěstovat“ znamená zároveň obdělávat pole i kultivovat ducha. Vzdělání, umění a sport tedy nejsou tři oddělené resorty soutěžící o rozpočet. Jsou to tři pluhy téhož pole. A tím polem je člověk.
Řecký objev: krásný a dobrý zároveň
Myšlenka, že člověka je třeba pěstovat celého — rozum, charakter i tělo —, se nezrodila v moderní pedagogice, nýbrž v antickém Řecku. Řekové pro ni měli pojem paideia: výchovu a vzdělávání jako utváření celého člověka, nejen jeho dovedností. A měli pro její cíl krásné slovo kalokagathia, složené z „krásný“ (kalos) a „dobrý“ (agathos) — ideál harmonie tělesné ušlechtilosti a mravní dobroty.
Platón to v Ústavě vystihl s neúprosnou jasností: kdo se věnuje jen tělocviku, zhrubne; kdo jen múzickému umění, změkne. Teprve „náležitá směs músiky a gymnastiky“ uvede člověka do souladu. V dialogu Timaios tutéž myšlenku obrací: kdo pěstuje mysl, ať nezanedbává tělo, a kdo pěstuje tělo, ať současně zušlechťuje duši uměním a filosofií — jen tak si člověk zaslouží být nazýván „krásným a dobrým“. Rovnováha ducha a těla není sentiment; je to návod.
Z téže půdy vyrostl i nejslavnější latinský citát o těle a duši — mens sana in corpore sano, „zdravý duch ve zdravém těle“, který nám zanechal satirik Juvenalis. Stojí za to připomenout jeho původní smysl, protože je hlubší než dnešní fitness heslo. Juvenalis si v desáté satiře tropí žerty z pošetilých lidských proseb — z modliteb za bohatství, moc a dlouhý věk — a radí: přejte si od bohů jen to opravdu cenné, totiž zdravou mysl ve zdravém těle a statečné srdce bez strachu ze smrti. Není to chvála posilovny. Je to připomínka, co má v životě skutečnou hodnotu.
A byl to Aristoteles, kdo z výchovy učinil věc veřejnou. V Politice tvrdí, že zdravý stát se neobejde bez ctnostných občanů, a proto výchova mládeže nemá být ponechána soukromé libovůli, nýbrž má být záležitostí celé obce. Ctnost podle něj vzniká návykem, a tedy výchovou — a vzdělaný občan je podmínkou samotného trvání ústavy. Investice do kultivace jednotlivce je u Aristotela investicí politickou v nejlepším slova smyslu: bez ní stát nepřežije.
Týž poznatek z druhé strany světa
Pozoruhodné je, jak nezávisle dospěla ke stejnému závěru čínská filosofie. Konfucius v Hovorech spojuje vědění a myšlení do jedné neoddělitelné dvojice: „Učení bez přemýšlení je marné, přemýšlení bez učení je nebezpečné.“ Vzdělání není hromadění informací ani plané hloubání — je to obojí najednou. (Mimochodem, právě v tomto rozlišení pokračuje moje dřívější úvaha „Inteligence bez intelektu: Proč demokracie potřebuje filosofy, ne jen techniky“ o rozdílu mezi pouhou inteligencí a skutečným intelektem.)
Nejsilněji však onu spojnici mezi jednotlivcem a společností formuluje konfuciánské Velké učení. Stojí v něm věta, kterou by si měl přečíst každý, kdo chce reformovat společnost odshora: „Od Syna nebes až po prostý lid — všichni bez rozdílu musí pokládat kultivaci vlastní osoby za kořen všeho ostatního.“ Teprve z uspořádaného nitra jednotlivce vyrůstá uspořádaná rodina, z uspořádaných rodin uspořádaný stát a z něj mír v celém světě. Pořadí je nezvratné. Nelze začít u státu a doufat, že prokape dolů k lidem; začíná se u člověka. Totéž praví staré rčení, které cituje Mencius: kořen říše je ve státě, kořen státu v rodině a kořen rodiny v jednotlivé osobě.
A Lao-c’ k tomu v Tao-te-ťingu přidává rozměr, který by ocenil každý trenér i každý učitel: „Kdo zná druhé, je chytrý; kdo zná sebe, je moudrý. Kdo přemáhá druhé, je silný; kdo přemáhá sebe, je mocný.“ Sebepoznání a sebepřekonání — to je tichý étos sportu i celoživotního vzdělávání zároveň. Ostatně i pěkné přísloví, jež se připisuje mysliteli Kuan-c’, míří týmž směrem: plánuješ-li na rok, zasej obilí; na deset let, zasaď strom; na sto let, vzdělávej lidi.
Český vrchol: vzdělání jako osud národa
Do této velké tradice patří i dva Češi, kteří ji dovedli k vrcholu. Jan Amos Komenský žádal vzdělání pro všechny bez rozdílu — omnes, omnia, omnino, všichni, všemu, všestranně —, chlapce i dívky, urozené i nevážené, bohaté i chudé. Školu chápal jako „dílnu lidskosti“ a vymyslel pro ni i metodu Schola ludus, školu hrou, protože věděl, že úkolem vzdělání není nacpat hlavu, nýbrž rozvinout celého člověka. A připisuje se mu věta, která by měla viset v každém ministerstvu: „Takový bude příští věk, jak budou vychováni jeho příští občané.“ Míra vzdělanosti a kultivace dneška určuje podobu zítřka.
Tomáš Garrigue Masaryk — onen dávný nájemník Hrzánského paláce — tuto myšlenku domyslel až k samotnému jádru demokracie. „Vzdělání není pouhým nashromážděním jednotlivých vědomostí, jako těstem není mouka, voda, sůl a kvasnice dohromady naházené,“ napsal. Žádal vzdělání prodchnuté mravními ideály, nikoli jednostranně rozumové. A jeho proslulé „demokracie znamená diskusi“ i lehce ironické „tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“ vyjadřují totéž: demokracie bez kultivovaných, kriticky myslících a mravně ukotvených občanů zůstává prázdnou skořápkou. Právě zde se uzavírá oblouk k mé předchozí úvaze: demokracie nepotřebuje jen technicky zdatné odborníky, nýbrž lidi se širokým rozhledem a citem pro hodnoty.
Od myšlenky ke skutku
Co s tím vším má společného večer v paláci, sklenka vína a árie Štefana Margity? Všechno. Nadační fondy a kulturní instituce jsou totiž praktickým naplněním této dva a půl tisíce let staré myšlenky — jen je dnes uskutečňují dárci namísto antických mecenášů. Fond manželů Klausových obdělává především rozum a talent, ale skrze „Kroužky“ sahá i ke kultuře a sportu. Nadační fond Aktivní Česko pěstuje to, co Řekové nazývali gymnastiké — pohyb a zdraví jako veřejnou prioritu, nejen jako soukromý koníček. A Mezinárodní hudební festival Pražské jaro spolu se svým mecenášským klubem Přátelé Pražského jara obdělává múzickou stránku člověka, onu músiké, bez níž by podle Platóna zůstal duch nehotový.
Vidím v tom dva fondy a jednu velkou kulturní instituci s navzájem propojenou náplní, mířící k témuž cíli: ke kultivaci člověka jako celku, ducha i těla. Proto je osobně podporuji všechny tři — vzdělání, kulturu i sport. Ne z kalkulu, nýbrž z přesvědčení. Donátorství totiž není dobročinný luxus, který si dopřejeme, když zbudou peníze. Je to obdělávání společné role, z níž jednou všichni sklízíme — anebo neúrodu, pokud ji necháme ležet ladem.
Kultura není ozdoba civilizace, nýbrž její orba: kdo přestane obdělávat ducha i tělo, sklidí jen plevel. A protože reformovat svět dekretem nelze, zbývá nejpoctivější začít u jediné půdy, kterou máme plně ve svých rukou — u sebe sama. Nelze kultivovat společnost dřív, než začneme u sebe.
