Článek
Svět je poměrně nestabilní místo, které se neustále mění a vyvíjí. Přesto jsme vždy měli pevné body, kterých jsme se mohli ve víru událostí pevně držet jako určitých neměnných jistot. Například Země je kulatá (přiměřeně), rok má 12 měsíců a ten nepřestupný 365 dní, 1+1=2, dobro má zvítězit a zlo být potrestáno. Tenhle svět se zdá mizí doslova před očima a nahrazují ho spíše slova z románu 1984 Georga Orwella, že válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.
Začalo to dezinformacemi, propagandou, fake news a postupně přerostlo v rozbití světa, jak jsme ho znali. Kolem nás se najednou zcela vážně debatuje o průkaznosti tvaru zeměkoule, odborné autority zpochybňují prokazatelný vědecký pokrok, ortodoxní komunisti označují ostatní za bolševiky, lháři jsou teď bojovníci za svobodu slova, obránce je útočník, levice je teď extrémní pravice, odvaha je nezodpovědnost, humanita je slabost. Tak by se dalo pokračovat tímto temným lesem stále dál.
Cynici říkají, že náš svět, jak jsme ho znali, je nebo spíš byl výsledkem společenského konsenzu případně konstruktu. Věci, které jsme považovali za natolik samozřejmé, že o nich nebylo nutné vést debaty, jsou najednou zpochybňovány. 1+1 podle výše zmíněných cyniků může být klidně 10, je to jen otázkou společenské dohody, ale spíš tlaku části veřejnosti.
Člověku najednou vytanou na mysli Archimédova slova: Dejte mi pevný bod a pohnu zeměkoulí. Kladu si v poslední době otázku, jak chtít po běžném občanovi, aby se orientoval v dnešním světě a nevěřil hoaxům, fake videím či lživým článkům, když se mu doslova každý den rozpadají elementární jistoty dosavadního života? Jak má člověk bez vzdělání, dříve zvyklý vnímat svět prostřednictvím televize, rádia či novin a z výroků autorit, najednou chápat, že to, co se tváří jako běžné zpravodajství, je pouhým kanálem na šíření nesmyslů, že kapacity s mnoha akademickými tituly zpochybňují desítky a někdy stovky let prověřené poznání, jak pochopit, že o někom, komu zloděj zapálil dům, se najednou mluví jako o tom, kdo si za to může sám. Jak se vypořádat se stavem, na který sedí slova Karla Kryla: Na rohu ulice vrah o morálce káže.
Svět nikdy nebyl úplně bezpečným místem k životu a dnes to platí desetinásobně. Přítel se najednou tváří jako nepřítel, odvěcí rivalové si padají do náručí a zas a znova se ukazuje, že smlouvy se uzavírají na hořlavém papíru. A tak se nám tu znovu rojí pragmatici, kteří říkají, že je třeba být rozumní, chápat svoje místo (ideálně v koutě), udělejme ústupky, nevystrkujme hlavu, nehasme, co nás nepálí…co mi to jenom…a jasně, v takovém světě už jsem žil.
Lidé v bezpečnostních složkách, BIS nevyjímaje, jsou z principu vlastenci (ne ti salónní), kteří jsou připraveni tuto zemi bránit, nasadit pro ni své životy. Obrana státu ovšem nemůže stát jen na mužích a ženách ve zbrani. Znamená to politickou shodu na hodnotách, které bráníme, na tom kam patříme, kam směřujeme a společenskou shodu, že nám na naší svobodě záleží. Součástí toho je i uvědomění, že informační válka je realita. Část jejich důsledků jsem popsal. Cílovým stavem je apatická společnost, neschopná a neochotná se bránit, nevěřící nikomu a ničemu, kořist připravená na poslední večeři.
Za této situace bychom se měli vrátit ke kořenům, k prazákladům, na kterých se naše společnost před více než sto lety zrodila. Chce to opět začít věřit sami sobě, našim schopnostem, věřit, že máme na víc, než se nám někdo snaží namluvit, že jsme silnější, než si připouštíme a máme se tak dobře, že se žádnému z našich předků o tom ani nesnilo. Odpovědí na svět rozbitý na milion kousků je semknutí kolem étosu naší státnosti, kolem symbolů, které se nám snaží vzít. Budeme mít život, jaký si vybojujeme, a to možná bohužel doslovně. Můžeme se cimrmanovsky ohnout a doufat, že se zase někdy narovnáme, ale co raději jednou, v pozitivním slova smyslu, otočit to zdánlivě neměnné a nepodvolit se, neudělat další zakřivení na naší páteři. Jsme silnější, než si myslíme.
