Příběh nedonošence #10 - Novorozenecká JIP

Bylo to z toho důvodu, že o manželku i Ondru bylo po všech stránkách perfektně postaráno, takže jsem se bez stresu mohl věnovat práci a chodu domácnosti, a samozřejmě jako bonus jsem mohl téměř kdykoli na oddělení přijít s vědomím, že se na mě manželka opravdu těší.

Co je to vlastně ta "novorozenecká JIP"?

O tomto oddělení se zmiňuji už v několika předchozích dílech našeho Příběhu nedonošence, a tak je teď ta správná chvíle si toto místo pořádně popsat, ať máte představu, o čem to vlastně pořád mluvím.

Jednotka intermediární péče pro novorozence v Městské nemocnici Ostrava (Fifejdy) momentálně umožňuje přijímat novorozence od od 35. g. t. Stanice intermediární péče má 4 lůžka a navazuje na lůžkovou stanici B pro novorozence s lůžky pro maminky a jejich miminka. Je vybavena nejmodernější technikou – inkubátory, vyhřívací lůžka, přístroje pro fototerapii, ventilační přístroje, polohovací pomůcky. Podporují časný kontakt maminky a jejího miminka. Denně na oddělení dochází laktační poradkyně a erudovaná dětská fyzioterapeutka, která  zacvičuje spolu se sestřičkami maminky v manipulaci s dítětem, tzv. handlingu (koupání, přebalování, zvedání z podložky atd.). Díky novorozeneckému oddělení je nositelem titulu Baby Friendly Hospital uděleného WHO a UNICEF.

Pokud tedy při porodu nastanou komplikace, nebo rodíte, jako my, předčasně, je to to nejlepší místo, kde můžete být. Vzhledem k vybavení a skvělému zdravotnickému personálu jsem si byl v podstatě na 100% jistý, že bude v případě jakýchkoli problémů pomoc hned za dveřmi. Obrovské plus oproti stavu před třemi lety je, že byla novorozenecká JIP přestěhována přímo do prostor, kde se nachází oddělení šestinedělí, porodnice a lůžková stanice pro „normální“ novorozence, takže je zajištěna možnost většího a užšího kontaktu rodičů se svými novorozenými dětmi i v případě komplikací po narození.

Jak se z ženy stala matka

Vraťme se ale zpátky v čase do února roku 2023. Při mých návštěvách jsem den ode dne sledoval, jak se z manželky stává profesionální maminka. Ze začátku jsme se téměř báli na Ondru vůbec šáhnout, jaký to byl drobeček. Na jeho rozměrech se nic extra nezměnilo, pořád to byl drobeček, ale změnila se mi žena. Být matkou mají prostě ženy v genech. To, jak s ním manipulovala, krmila jej, ukládala ke spaní…stačilo pár dní a má žena se změnila k nepoznání. V tu chvíli jsem, jakožto perfekcionista, těžce nesl fakt, že tahám za kratší konec. Ale bylo to krásné! Manželka byla pravidelně zacvičována v manipulaci s Ondrou a šlo jí to parádně. Já jsem byl spíš takový ten nemotorný chlap, co se snažil vše vyvážit aspoň láskou. Ne nadarmo jsme říkali, že jsem tam „na srandu a na peníze“.

Ondrovi se taky dařilo skvěle. Z (otevřeného) inkubátoru byl přeložen na postýlku. Rostl do krásy (po tátovi samozřejmě) a přibíral závratným tempem. Jak obrovské překvapení mě čekalo, když jsem 19. února přišel na oddělení a nemohl jsem Ondru mezi ostatními dětmi najít. Přichystali si na mě takovou kulišárnu! Přišel jsem za manželkou na pokoj, a tam už na mě oba čekali. Ondra pro svůj skvělý zdravotní stav už nemusel být permanentně sledován na monitorech, a tak byl převezen v postýlce k manželce na pokoj, a ta se o něj starala už 24 hodin denně. Samozřejmě pod dohledem lékařů a sester.

První (a poslední) komplikace

Ty se netýkaly Ondry, ale manželky. Pamatuji si, že už po příchodu z nemocnice domů měla v okolí jizvy po císařském řezu bolesti. Ty se v průběhu dalších dní zhoršovaly a jizva natekla. CRP hovořilo jasně - udělal se ji v oblasti jizvy zánět. Od Ondry si tedy odskočila jizvu přeléčit a bylo zase vše v pořádku. Být ubytovaný v nemocnici má jednu nespornou výhodu - stačí ujít pár kroků do vedlejší budovy a je o vás postaráno.

Z Ondry se stává jedlík!

Psalo se 22. února 2023 a tento den se zapsal do našich rodinných dějin jako den, kdy Ondra překonal magickou hranici 2 kg. Pro vzpěrače by byl Ondra něco jako zákusek, ale pro nás to byl už velký chlapák. Celé 2 kg! Manželka sice bojovala s kojením a i za pomoci laktační poradkyně se ji zatím nedařilo naplno rozkojit tak, aby ukojila potřeby našeho malého otesánka, naštěstí však měl Ondra k dispozici umělé mléko, které mu od začátku očividně chutnalo. Kromě jídla si dost liboval také ve spánku. Někdy se stalo, že ho přebalování tak unavilo, že u jídla usnul. Až do 24. února byl střídavě krmen sondou (hadičkou), té se však další den zbavil a byl tímto ponechán s ukojením svých chuťových pohárků napospas jenom sám sobě. A to se mu dařilo!

V tu chvíli jsme si říkali, že už se pomalu blíží čas odchodu domů. Pravidla zněla jasně a jedno z nejdůležitějších kritérií bylo zbavit se sondy. Dny však utíkaly, nervozita stoupala, a pořád jsme se utišovali, že to s Ondrou jde všechno dobře, když už si téměř sám balí kufr domů, přitom podle prvotních střízlivých odhadů měl být propuštěn z nemocnice až na přelomu března a dubna. Pak to ale přišlo! Den, na který jsme čekali. Tím dnem byl 3. březen, kdy nám paní doktorka řekla, že „zítra jdeme domů“. Ondra strávil v nemocnici přesně měsíc, od 4. února, kdy se narodil, do 4. března, kdy jsem jej hrdě nesl v autosedačce poprvé na čistém ostravském vzduchu do auta.

A o tom si povykládáme zase příště!