Článek
O létání jsem toho před cestou moc nevěděl. Většinu dovolených jsme trávili s manželkou v sousedních zemích, a to jsme jezdili autem. V letadle jsem poprvé seděl ve svých 24 letech, když jsme letěli na naši svatební cestu na Mallorcu. O rok později jsme letěli do Španělska znovu, tentokrát na pevninu. V obou případech se jednalo o charterový let s cestovní kanceláří. Linkovým spojem jsem letěl pouze jednou, a to jednosměrnou cestu z Bruselu do Prahy, kdy jsem málem skončil v poutech. Při letištní kontrole mi našli v peněžence náboj, který jsem měl u sebe „pro štěstí“ z prvního výcviku na střelnici. Obstoupen třemi členy protiteroristické jednotky jsem byl zaveden k podání vysvětlení, což pro mě, vzhledem k mému zaměstnání, nebyl problém a nakonec jsme se s úsměvem rozloučili. Vůbec, ale vůbec by mě nenapadlo, že by nějaký náboj mohl vzbudit takové pozdvižení. Takto nepolíben jsem byl komerčním lítáním.
YouTube se stává mým nejlepším přítelem
Po tomto zážitku jsem na sebe logicky nechtěl poutat příliš pozornost, proto jsem hledal způsoby a návody, jak projít letištní kontrolou rychle a s grácií. Na YouTube jsem si v průběhu roku velice oblíbil slečnu Megan z kanálu Portable Professional. Ta mi svými radami ušetřila mnohá trápení s efektivním balením a výbavou do letadla. Cestoval jsem s velkým kufrem, ke kterému jsem samozřejmě neměl během cesty přístup, a s batohem na zádech. Seznam věcí, které jsem si sbalil, jsem si chystal v průběhu roku a postupně si dokupoval, co mi chybělo.
Na YouTube jsem také sledoval nejrůznější cestopisy a vloggery (rozuměj video-bloggery), zejména teda z míst, kde jsem se dle itineráře chystal podívat. Výborně zpracovaná videa jsem našel na kanále Dane & Stacey, což je dvojice místních, kteří dokázali opravdu poutavě a do detailu popsat vše, co jsem chtěl vědět.
Dále jistě každý znáte pořad „Strážci hranic: Austrálie“. Svou obdobu strážců má samozřejmě taky Nový Zéland, kde se vlastně řeší to stejné, jen se pořad jmenuje jinak. V průběhu roku snad nebyl den, kdy bych se alespoň na jeden díl nepodíval. Díky tomu jsem byl na kontrolu v rámci biosecurity po příletu na Nový Zéland připraven tak, že jsem v podstatě nemusel nic dalšího studovat. Být připraven na biosecurity kontrolu ušetří spoustu peněz a času, a proto doporučuji každému, kdo se na Nový Zéland chystá, aby přípravu nepodcenil.
Batoh do letadla a kufr
Existují jenom dva typy cestovatelů - ti, kteří dle názorů druhé skupiny až přehnaně řeší to, co si sbalí, a pak ti, kteří dle názorů první skupiny vůbec obsah svých zavazadel neřeší. Já patřím do první skupiny. Každou položku v batohu i kufru jsem předem promyslel a měla svůj účel. Vzhledem k tomu, že mě od opuštění hotelu v Praze až do check-inu v prvním hotelu v Aucklandu čekalo cca 42 hodin cesty, nemohl jsem si dovolit, aby mi něco chybělo, nebo zbytečně přebývalo. Kromě krátkého letu do Curychu jsem měl před sebou jedenáctihodinový let z Curychu do Los Angeles, a po čtyřhodinovém přestupu další dvanáctihodinový přelet Tichého oceánu z Los Angeles do Aucklandu.
Do batohu do letadla jsem si sbalil dokumenty k cestě, doklady a elektroniku. Sluchátka potlačující okolní hluk a tablet jsou skvělými parťáky na cestu. Pár kousků náhradního oblečení, velkokapacitní powerbanka a láhev na vodu, kterou si lze napustit z fontánek s vodou snad na každém letišti, by měl mít u sebe úplně každý. Velkou pozornost jsem věnoval zejména hygieně. Dle doporučení Megan z YouTube jsem si sbalil kapky do očí, sprej na zvlhčení nosu, antibakteriální gel, vlhčené ubrousky, krém na ruce, antiperspirant a cestovní kartáček s pastou. Výbava na hydrataci očí, nosu a rtů se při dlouhých letech stala naprostou nezbytností. Tlak v kabině a suchý vzduch dokážou opravdu potrápit. Abych se cítil během cesty pohodlně, cestoval jsem ve kvalitních teplákách, kompresních podkolenkách (kvůli otokům nohou), merino triku a merino svetru (kvůli jejich naprosto perfektním vlastnostem vztažmo k termoregulaci a také faktu, že "nezasmrádnou"). Přes sebe jsem si přehodil ještě kvalitní tkanou mikino-bundu od Alpine Pro, aby mi nebyla venku a v letadle zima. V Praze bylo v den odletu -8 stupňů Celsia.
Do kufru jsem snad nic zvláštního nebalil. Na Novém Zélandu bylo léto v plném proudu, takže jsem si nemusel dělat příliš starosti s velkým množstvím teplého oblečení. Sázel jsem spíš na funkčnost, vybavení do města i do hor a na kvalitní obuv. Počítal jsem s tím, že jedu přece do civilizace, kde vše potřebné přinejhorším seženu. Jedna z posledních věcí, kterou jsem kupoval, byla redukce do zásuvky. Dle rad místních jsem si přibalil do kufru ještě tašku na nákupy - jednorázové tašky, a snad ani ty papírové, se na Novém Zélandu moc nepoužívají.
Finální přípravy před odletem
Před odjezdem z domu už mi díky celoroční přípravě chybělo nachystat jenom pár drobností. Vytiskl jsem si všechno, co by se mi v průběhu cesty mohlo hodit - itineráře, letenky a vstupenky. Zjistil jsem si, jak používat MHD v Aucklandu i Christchurch - stačí si na místě koupit místní průkazku, nabít si ji penězi přes aplikaci nebo v kiosku a cestovat (výrazně levněji než při jednotlivém jízdném). Řešil jsem taky mobilní tarif. Samozřejmě se nabízela možnost pořídit si eSim, ale množství dat s ohledem na cenu se nevyplatilo. Rozhodl jsem se tedy až na místě koupit si klasickou SIM kartu od místního operátora Skinny, kdy mě neomezená data v plné rychlosti na celý měsíc stála 70 NZD. Operátor Skinny je mezi cestovateli nejoblíbenější s ohledem na jednoduchost pořízení tarifu v aplikaci a celkově dobrém pokrytí napříč celou zemí - neměl jsem se signálem nijak zvlášť problém ani v horách. Jako poslední věc jsem ještě absolvoval online kurz fotografování na iPhone. Jestli se vyplatil, budete mít možnost u dalších článků posoudit sami.
Co se týče zařizování ubytování, výletů, letenek a dalších věcí, si můžete přečíst tady. Jak jsem psal na začátku - určitě se najde spousta lidí, kteří hodí dvoje čisté trenky do batohu a jsou schopni procestovat celý svět. Mě ale takto důkladné přípravy a plánování baví. A jak to máte vy?
