Článek
Psalo se úterý, 14. ledna 2025, a v 6:00 hodin ráno jsem opustil hotelový pokoj v Praze. Před hotelem mě vyzvedl můj nejlepší kamarád a autem mě zavezl až před odletovou halu pražského letiště. V Praze jsem se ubytoval den předem, aby dovolená neztroskotala ve zpožděném nočním vlaku z Ostravy nebo na zamrzlé D1. Od neděle jsem poctivě dodržoval denní a spánkový režim navrhnutý aplikaci Timeshifter. Doporučuji všem, kteří chtějí minimalizovat dopad jetlagu - na Novém Zélandu je totiž v zimě časový posun 12 hodin. Aplikaci vyvinuli vědci ve spolupráci s NASA a její používání stojí docela dost peněz. První cesta je ale zdarma na odzkoušení, takže jsem neváhal a vyzkoušel. Aplikace říká, kdy se máte snažit spát, vyhnout světlu, dát si kávu, nedat si kávu a tak dále, a to vše dle vašich dat, která tam předem zadáte. Vychytávka je to výborná!
Letíme!
Na letišti jsem byl doporučené tři hodiny předem. Nechtěl jsem nic pokoušet a hlavně jsem chtěl mít za sebou co nejrychleji letištní kontrolu. Neměl jsem ani tak obavy, že by mě tentokrát mohlo něco zdržet, ale po předchozích zkušenostech a s vědomím, že bych mohl být na nějakém „blacklistu“ nebo tak, jsem si udělal raději dostatečnou časovou rezervu. Check-in jsem si udělal online v aplikaci aerolinky už den předem, takže jsem jenom u přepážky odložil kufr a vydal se vstříc dobrodružství. U přepážky jsem byl akorát upozorněn, ať si v Los Angeles nezapomenu kufr vyzvednout - v USA je totiž pokaždé povinnost vyzvednout si zavazadlo, i při přestupech v rámci jednoho terminálu. Kontrolou jsem prošel bez ztráty kytičky. Překvapilo mě, jak málo lidí na letišti bylo. Od 6:40 až do odletu v 9:30 jsem čekal na sedačce u brány a sledoval letadla na ranveji, což byla ideální chvíle na vyplnění online formuláře NZTD (New Zealand Traveller Declaration). Jedná se o příletový formulář, kde deklarujete, co s sebou vezete, a co vlastně na Novém Zélandu hodláte dělat.
Z Prahy jsme odletěli do švýcarského Curychu bez zpoždění. Několik týdnů předem jsem sledoval „svůj“ spoj v aplikaci FlightAware a víc nervózní jsem byl z navazujícího spoje z Curychu do Los Angeles. V Los Angeles jsem měl dle itineráře necelé 4 hodiny na přestup, tedy čas od plánovaného příletu do odletu, a jakékoli zpoždění odletu z Curychu by mohlo hrát celkem klíčovou roli. Přestup v Curychu byl úplně v pohodě. Prošel jsem několika kontrolami, svezl se mezi terminály vláčkem a nikde jsem nemusel zbytečně čekat ani se zdržovat. Z Curychu jsme odletěli přesně na čas a kapitán nás ujistil, že díky dobrému počasí přiletíme do Los Angeles o něco dřív. Spadl mi kámen ze srdce! Na dlouhou cestu z Evropy do USA jsem si zarezervoval sedačku v prostřední části na pravém kraji, takže jsem měl spoustu prostoru a bez obtěžování kohokoli jsem se mohl po letadle docela často procházet, takže pokud hledáte ideální místo, je to určitě tohle!
Pokud letíte se Swiss, hlady určitě nezemřete.
Jídlo bylo výborné! Objednal jsem si předem bezlepkovou stravu, což byl takový malý trik. Nejsem celiak, ale dostal jsem díky tomu vždy čerstvé a teplé jídlo přednostně. Překvapilo mě, že jsme během celého letu měli k dispozici různé pečivo, sladkosti, ovoce a nápoje zdarma. Dostali jsme taky deku, polštář, sluchátka, nějakou hygienu a hlavně čokoládu, na kterou jsem se těšil. Čokoláda od Swiss je zmiňována snad v každé recenzi a pochopil jsem proč - byla výborná. Cesta z Evropy do USA utekla jako voda. V Los Angeles jsme přistávali asi o 45 minut dříve oproti původnímu plánu, což mi udělalo obrovskou radost. Před přistáním letadlo ztichlo, kdy jsme všichni z okének sledovali spoušť, kterou napáchaly rozsáhlé požáry. Určitě si na to vzpomenete, psalo se o tom úplně všude.
Přestup v Los Angeles
Ani jsem se nenadál a už jsem vystupoval z letadla. V tu chvíli jsem měl před sebou asi nejvíc stresující část cesty - projít imigrační kontrolou, vyzvednout zavazadlo (kdy jsem vlastně doufal, že v pořádku do USA doletělo), poté zase zavazadlo odevzdat na místě tomu určeném, dojít do odletové haly a provést check-in na let do Aucklandu, a nakonec projít opět kontrolou a najít odletovou bránu.
Nebudu vás napínat - vše proběhlo naprosto hladce. To, že jsme přiletěli o chvíli dříve, se ukázalo jako rozhodující moment. Na imigrační kontrolu dorazili pasažéři z našeho letadla jako první, takže jsem stál ve frontě dohromady možná 15 minut. Po nás přistála další 3 letadla a nahrnulo se tam asi 400 lidí. Imigrační úředník mě chvíli dusil, ale když zjistil, že jenom přestupuju a jsem v podstatě jeho „kolega“, tak si se mnou po černošsku plácnul se slovy: „Yo Bro, enjoy your holiday, man“ (byl to černoch, čtěte si to s přízvukem) a nechal mě jít. Zrovna, když jsem vstoupil do haly, kde se vyzvedávají zavazadla, se můj kufr objevil na pásu. Užil jsem si jeho společnost asi 10 minut, než jsem jej zase odevzdal v další hale na navazující let. Vše bylo výborně značeno, takže pokud máte tento zážitek před sebou, nemusíte se ničeho bát. V odletové hale jsem si vyzvedl boarding pass u přepážky aerolinky Air New Zealand a vydal se na poslední kontrolu před odletem.
Kontrola byla relativně rychlá, na to kolik tam bylo lidí, ale zároveň celkem důkladná. Každopádně jsem bez problému prolezl i touto obávanou americkou TSA kontrolou a v hale mezinárodního terminálu Tom Bradley v Los Angeles jsem se ocitl přesně ve chvíli, kdy jsme měli původně přiletět. Od příletu mi tedy zabral kompletní přestup i s přesunem k odletové bráně 45 minut. Bral jsem to jako štěstí začátečníka.
Odporné KFC a přílet do Aucklandu
V hale terminálu jsem si všiml slavných třech písmen - KFC. U nás doma jsme si s manželkou občas s chutí zašli a vyzkoušet slavné smažené kuře na jeho domácí půdě se mi zdálo jako skvělý nápad. No, nebyl to skvělý nápad. Horší KFC jsem v životě nejedl. Nezapočítaná daň v celkové ceně a povinné spropitné mě znechutily už při objednávání. Nakonec mě nechutné hranolky a odporné dva kousky kuřete stály asi 600 korun.
V 19:20 hodin jsme nastoupili do letadla a ve 20:00 hodin vzlétli. Dostali jsme večeři a v letadle se zhaslo - čas jít spát. Měli jsme přistát v 6:00 hodin ráno místního času a měl jsem před sebou dvanáctihodinový let, takže jsem si zodpovědně po večeři pustil Pána Prstenů a usnul u něj. Několikrát jsem se během letu probudil, ale nakonec mě pořádně probralo až hlášení kapitána, že se bude podávat snídaně a máme před sebou poslední hodinu a půl cesty. Snídaně u Air New Zealand byla asi to nejlepší, co mě za celou cestu vztažmo k jídlu potkalo. Hash Brown, omeleta, pečivo, ovoce…posuďte sami.
Do Aucklandu jsme přiletěli včas, 16. ledna 2025, přesně v 6:00 hodin, ráno místního času. Díky cestě směrem na západ a přeletu datové hranice jsem kompletně přišel o 15. leden. Biosecurity kontrola proběhla bez problému, kdy nejhorší bylo vystát si na ni hodinu a půl frontu. Byl jsem připraven tak, že neměli v podstatě co kontrolovat, takže mě společně s kufrem pouze očichal pes a po průchodu chodbou jsem se ocitl v příletové hale v Aucklandu. Sen se stal skutečností.
Než jsem si sehnal SIM kartu, aktivoval data a koupil AT HOP card (taková obdoba MHD kartičky), bylo rázem 9 hodin ráno. V Aucklandu právě probíhala plánovaná železniční výluka, takže jsem se musel tahat z letiště do centra další hodinu a půl autobusem. Venku ale bylo příjemných 22 stupňů a nic mi nechybělo, tak mi to ani nevadilo. Na hotelu jsem odložil kufr, zašel se najíst a ve 13:00 hodin jsem se mohl konečně ubytovat, což jsem taky udělal. Vyřízený, ale šťastný, jsem si po celých 43 hodinách na cestě lehl na postel a ta pravá dovolená mohla začít!
