Článek
Když jsem se v pátek k večeru dozvěděl, že další den bude TEN den, začal jsem panikařit. „Je všechno nachystané? Zvládneme to?“ Jasně, že bylo všechno nachystané, co jiného jsem taky mohl celý měsíc doma dělat, než se chystat na příchod Ondry?! Vyrazil jsem do obchodu nakoupit dárečky na novorozeneckou JIP, jako poděkování za skvělou profesionální péči. Žádné hmotné dary, alkohol a sladkosti nedokázaly plně vyjádřit náš vděk, ale věřím, že dvě plné tašky dobrot udělaly sestřičkám radost.
Odjíždíme!
Ondra byl z nemocnice propuštěn v sobotu, což bylo trochu nestandardní, ale jak jednou prohlásil můj tchán: „ono je to celé takové nestandardní“. Na oddělení však byl ten den lékař, který sepsal Ondrovu propouštěcí zprávu, takže jsme mohli odjet i o víkendu. Na zprávu jsme čekali až do odpoledne, takže jsem se doma najedl a kolem 13:00 vyrazil do nemocnice. Na oddělení jsme předali dárečky, sbalili jsme věci, jejichž množství odpovídalo cca polovině veškerého našeho majetku, a vyrazili jsme domů. Psalo se 4. března 2023, 14:45 hodin a Ondra symbolicky snad na minutu přesně opustil po 4 týdnech nemocnici.
Bilance? Myslím, že dobrá! Při propuštění Ondra vážil 2300g, byl pohodář, co rád jedl a spal, takže jsme si rozuměli. Já totiž taky rád jím a spím. Dostali jsme termíny kontrol na ortopedii, kardiologii, neurologii, rizikovou ambulanci, u obvodního lékaře, a taky jsme byli ujištěni o tom, že můžeme kdykoli využít poradenskou péči. Vyfasovali jsme recepty na umělé mléko, Maltofer (železo) a Vigantol. Ano, slavný Vigantol, který matky všech generací viní z bolestí bříška u miminek, aniž by se spojitost někdy prokázala. A vzhůru domů!
Domácí tragikomedie
Před nemocnicí jsme se v takové polojarní vichřici rychle vyfotili a začali se sáčkovat do auta. Na Octavii mi odešly jedny zadní dveře, takže naskládat se do auta s autosedačkou byla celkem výzva. Také zapnutí bezpečnostních pásů přes autosedačku vyžadovalo trochu cviku a napoprvé nám to vůbec nešlo, ale co, měli jsme na to nárok. Ondrovi se cesta autem líbila a byl ticho, takže jsme mohli s manželkou začít stresovat i z jiných důvodů, než je řvoucí dítě. Blížil se totiž čas krmení. „My vlastně nemáme žádnou ohřívačku mlíka, že?“ Ne no, neměli jsme. „Však ho přebal nebo něco a já mu to mezitím ohřeju“, prohlásil jsem.
První přebalování doma a řev může začít!
Manželka teda mladého přebalila, a v tu chvíli to začalo. Během pár vteřin se spustil řev, který utichal jen při delším nádechu. Já jsem mezitím ohříval mléko. Jako správný profesionál v mikrovlnce. První várka? Mléko mělo asi 350 stupňů Celsia a málem mi vypálilo díru do předloktí. „To asi nemůže takhle teplé, že?“ zeptal jsem se. Pohled manželky byl asi takový, že kdybych ji takhle potkal v noci, zakousnu se do stromu a hraju si na větev. Napětí stoupalo, Ondra řval navenek, já jsem řval uvnitř, ale manželka zůstávala ledově klidná. „Já mu to mlíko nachystám, pohlídej ho“. Tyv*le, jak se hlídá něco, co řve, a vlastně jenom leží a neumí se pořádně pohnout? napadalo mě v mysli, ale měl jsem strach to říct nahlas. A tak jsem tam stál, občas do něj dloubnul, jako když znuděný puberťák rýpe klackem do hlíny. A pak přišla spása! Manželka s mlékem perfektní teploty! Vrazila Ondrovi flašku do pusinky a byl klid. Asi 20 vteřin. Paní Profesionálka totiž špatně dovřela flašku, takže Ondra sice něco vypil, ale drtivá většina se mu vylila na bodýčko. Na třetí pokud už to ale vyšlo.
Tvrdá realita
Ondra nakonec spokojeně usnul. Já jsem přehodnocoval filozoficky v hlavě svůj život a přemýšlel jsem, jestli to z 12. patra dolů na chodník bude bolet nebo to bude rychlovka. Každopádně se blížilo dle rozvrhu další krmení, a tentokrát jsme se rozhodli, že se nenecháme rozhodit, jako nějací amatéři. Ondra se ale rozhodl nám příjezd domů učinit nezapomenutelným. Řval, poté zase řval, a aby to nebylo náhodou málo, řval pořád dál, až vysílením zase na chvíli usnul. Pro mě, který jsem žil doma měsíc v klidu, míru a pořádku, to byla jedna z nejtvrdších zkoušek odolnosti do té doby vůbec. Připadal jsem si jako oběť vtipných videí „Očekávání vs. Realita“.
Spát jsme šli pozdě. Ondra totiž co? Ano, řval. Ani nevím, jak se mi podařilo usnout. My tatínkové na to ale máme dle průzkumu vysoké školy života dar. Vzbudil jsem se asi ve 2 hodiny v noci. V obýváku jsem slyšel zoufalou manželku a řvoucí dítě a opět mě přepadaly myšlenky na průzkumný let z balkónu dolů. Poté jsem ale zasáhl jako někdo, od koho se to očekává. Otec poprvé spasil rodinu, zachránil manželství a životy nás všech. Napadla mě totiž skvělá věc! Neměl jsem sílu vstát, tak jsem jenom po vzoru Ondry na manželku zařval: „Zkus mu dát, tyv*ole, do pusy dudlík, a bude klid!“. A tak se taky stalo. Ondra si spokojeně cumlal a nastalo tolik žádoucí ticho.
Konec příběhu
Ráno jsme se vzbudili vyčerpaní, ale šťastní. Z Ondry se nakonec stal parťák do nepohody. Rychle si zvykl, že doma je doma a s dudlíkem v pusince snesl veškeré naše nedostatky s grácií. Životní změna mohla naplno začít!
A tímto bych ukončil sérii „Příběh nedonošence“. Doporučuji všem přečíst si celý příběh od začátku, pokud jste prvně narazili až na toto celkové vyvrcholení. Dále se budu těšit Vaši čtenářské přízni u série „Život s nedonošencem“. Bude to jízda! Věřím, že naše zážitky a trampoty pomohou každému rodiči, předně však rodičům s předčasně narozeným dítětem, se trochu uvolnit a uklidnit, že i ty zdánlivě nejšílenější příhody jsou vlastně úplně normální.
S úctou,
Váš Autor
