Článek
Na těhotenství vzpomínám rád. Hned po pozitivním testu jsme si sbalili kufry a odjeli na týden do Rakouska. Zde jsme hrdě na recepci hotelu hlásili, že je to naše první dovolená ve třech. V našem slovníku se začala objevovat slova jako „mimísek“, „manža“ a „těhu“. Také jsme si stáhli aplikaci pro těhotné a sledovali, jak se z našeho hořčičného semínka stává borůvka, malina, liči a tak dále. Když se na toto dívám zpětně, soucitně se nad svou vlastní „sladkou hloupostí“ musím pousmávat. Je a bylo mi to ale úplně fuk. Sen se mi splnil, budeme mít miminko.
Holčička nebo…holčička?
Jako správný chlap jsem si hrozně přál, aby naše první dítě byla holčička. Nic jiného nepřicházelo v úvahu. Kluka si přejí snad jen fotbaloví ultras, kteří si myslí, že právě jejich nejrychlejší spermie bude příští Christiano Ronaldo. Svou touhu jsem (ne)smazatelně vepsal prstem do písku na pláži v Polsku, kde byly naše iniciály doplněny písmenem „A“ jako Anička. První ultrazvuk jsem statečně obrečel. Asi těhotenské hormony. Když jsem viděl na monitoru flek o velikosti asi dvou centimetrů, došlo mi, že se nám podařilo něco mimořádného. „Taková nádherná holčička“, rozplýval jsem se nad něčím, co připomínalo holubí ho*no na parapetu.
Všechny prvotní screeningy proběhly v pořádku. Naší malé Aničce se daří dobře! Těhotenství však bylo považováno za rizikové s ohledem na věk maminky (35). Ze zdravotní dokumentace, kterou si teď zpětně pročítám, mě zaujal jeden údaj - riziko preeklampsie v 34. týdnu těhotenství je 1:864, a to pouze z důvodu maminčina věku.
Anička má největšího pinďoura široko daleko!
Když jsme se vydali společně na ultrazvuk, kde by teoreticky mohlo být odtajněno pohlaví, o kterém jsem byl skálobytně přesvědčen, nečekal jsem, že se budu muset v nejbližší době vydat do Polska opravovat svůj pískový obrazec. Anička nás totiž bezpochyby přesvědčila o tom, že není Anička. Nestává se často, aby dítě v bříšku roztáhlo nohy přímo paní doktorce pod sondou. Nastalo hrobové ticho, které rozsekla až manželka slovy: „je to to, co si myslím?“, „Ano“, zněla odpověď paní doktorky. Nezmohl jsem se na nic víc, než „tak to má naše Anička největšího pinďoura široko daleko!“. A tak jsme zjistili, že se nám narodí kluk jako buk.
Největším oříškem však bylo vymyslet jméno. O Aničce jsme nemuseli nijak dlouho diskutovat. Když jsme se bavili o chlapeckém jménu, probíhalo to asi takto: „Co když to ale bude chla…“, „Nebude to chlapeček!“. Když jsem pak seděl v čekárně, napsal jsem radostnou novinu svým třem skvělým kamarádům - a všichni tři se jmenují „Ondřej“. V tu chvíli jsem měl jasno. Můj syn bude hrdým nositelem jména třech mých nejoblíbenějších lidí na světě. Bude to Ondřej! A vzhledem k psychickému rozpoložení manželky po ultrazvuku mi to bez námitek prošlo.
Opraveno!
Jako vášnivý cestovatel (o čemž bude určitě časem řeč) jsem se vydal zpět na místo činu a vepsal jsem do písku nové iniciály. Cítil jsem radost. Cítil jsem hrdost. Cítil jsem, že je naše rodina kompletní. Toto symbolické zpečetění mé srdce potřebovalo k tomu, abych se konečně uklidnil. I proto by mě ani ve snu nenapadlo, jaké problémy nás v příštích měsících čekají.
A o tom zase příště.
