Článek
Když jsem se v pátek 3.2.2023 probudil ze spánku po noční směně, někdy kolem oběda, ještě jsem netušil, že mám před sebou nejdelších 24 hodin v životě. Bytem se rozprostíralo podezřelé ticho. Věděl jsem, že měla manželka v plánu po kontrole u gynekoložky uvařit oběd a do klidné domácí atmosféry mi něco hned nezapadalo - neslyšel jsem třískání hrnců a neprobudila mě okouzlující vůně připravovaného jídla. To byly věci, které mě vždy vzbudily a jelikož jídlo miluju, nikdy mi to nevadilo. Dnes ale ne. Dnes jsem se vzbudil sám od sebe. Do ticha.
Brácho, tak co, jak to zvládáš, jsi v pohodě?
To, že se nejspíš stal nějaký průser, jsem se dozvěděl až po chvíli, kdy jsem si přečetl na telefonu tuto zprávu. Psal mi ji můj nejlepší kamarád. Ten se od své ženy, se kterou má žena komunikovala v průběhu dopoledne, protože mě nechtěla budit, dozvěděl o tom, že moje žena má trable. Složité jak žebřík! Takže jednoduše - všichni všechno věděli a já si spokojeně spinkal. Říkal jsem si: „Proč bych tyvole nebyl v pohodě? Vyspaný, spokojený, sice asi budu hlady, ale pizza to jistí..“. Pak mě napadlo se podívat, kde se mi vlastně poděla žena - tak nějak mi došlo, že doma tedy není.
Dle sdílené polohy jsem zjistil, že je v nemocnici. To mi do dnešního rozvrhu nesedělo. A v tu chvíli mi to docvaklo! Vždyť on se neptá na mě! Hned jsem volal manželce a pokusil se zjistit, co se děje. Ta byla v tu chvíli zrovna na příjmu a předběžných vyšetřeních v nemocnici, takže se mi ozvala až za chvíli. Slova, která jsem v telefonu uslyšel, mi zní v hlavě dodnes a také mě z nich dodnes mrazí.
„Zlato, teď musíš být statečný“
Zaslechl jsem na druhé straně telefonu. Hlavou mi v tu chvíli proběhlo během pár vteřin snad tisíc myšlenek. Nechtěl jsem si ani teoreticky představit, že by něco s Ondrou nebo manželkou bylo v nepořádku. Manželka mi začala vysvětlovat, že ji gynekoložka poslala do nemocnice, kde je zkušenější personál a mnohem lepší výbava než v běžné ordinaci, aby zjistili, co s ní doopravdy je. Zpětně si říkám, že to paní doktorka musela bezpečně vědět, protože manželku v nemocnici okamžitě přijali do péče na předporodní JIP. Dostala posledních 45 minut svobody, kdy čekala na předběžné výsledky nějakých vyšetření, během kterých mi zavolala a rozdala úkoly. Když se celá ubrečená a bez vědomí toho, co se vlastně děje, ptala sestry, jestli ji dnes pustí domů nebo tam bude muset spát, tak zjistila, že dnes určitě domů nepůjde a pokud to půjde dobře, nejpozději o víkendu bude rodit.
Evakuační zavadlo…teda, porodní taška!
V tu chvíli jsem měl milion otázek, ale bylo mi jasné, že se nedozvím vůbec nic a nezbývá mi nic jiného, než zatnout zuby a fungovat tak, jak se ode mě očekává - vzpamatuj se, sežeň, zabal, přines, na nic se neptej a hlavně se z toho nepo*er. Doma samozřejmě nebylo nachystané vůbec nic. Kdo by čekal, že bude potřeba chystat tašku do porodnice o 8 týdnů dřív. Ono, 8 týdnů sice zní jako chvilka, ale když se řeknou dva měsíce, to už má jinou váhu. A tak jsem pohledal v papírech z předporodního kurzu, který manželka začala v té době navštěvovat, brožurku s informacemi o porodu a věcech, které jsou potřeba, a vydal jsem se do obchodu.
Pánové, cítili jste se někdy trapně, když jste kupovali partnerkám vložky? Nic trapného na tom není, ale ten zvláštní pocit vzadu v hlavě dokáže hezky poškádlit naše bojovnické ego, že? Tak doporučuji jako léčbu šokem shánět partnerce veškeré položky ze seznamu věcí, které jsou potřeba k porodu a následně k hospitalizaci na poporodním (novorozeneckém) oddělení. Prodavačky a lékárnice naštěstí viděly čiré zoufalství v mých očích při shánění síťovaných kalhotek a vložek, které svou velikostí připomínají cihlu, a tak mi bez řečí a s přáním dobrého pořízení pomohly.
Sbaleno a nachystáno, tak vzhůru rodit!
A tak jsem se vydal za manželkou na předporodní JIP. Ta je umístěna v Městské nemocnici v Ostravě takticky hned vedle porodních sálů, aby v případě komplikací proběhlo vše co nejrychleji. Když jsem viděl manželku, okamžitě mě napadla scéna z pohádky o mravenečkovi - „Leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se bojím, že umře“. Každopádně, ještě před vstupem na pokoj jsem se řízl o papír na prstu, tak mi byla poskytnuta paní doktorkou první pomoc. Pokud se chcete takto vážně někde zranit, nemocnice je pro to to nejlepší místo. Následně mě ošetřující lékařka společně s manželkou seznámily co nejšetrněji s komplikacemi, které se u manželky projevily. V tu chvíli mi ztuhla krev tak, že jsem ani na své bojové zranění prstu žádnou náplast nepotřeboval.
O tom, co se dělo dále, si povíme zase příště.
