Článek
Pokračování prvního dílu…
Diagnóza? Těžký průběh preeklampsie s podezřením na rozvoj HELLP syndromu. A pokud se právě teď na tato cizí slova díváte s tím, že vůbec nevíte, o čem mluvím, tak se vám nedivím. Ono se totiž o těchto nemocech moc nemluví. A právě to byl jeden z hlavních motivů začít zde náš příběh publikovat. Osvěta je velice důležitá a o preeklampsii, eklampsii, HELLP syndromu, a dalších souvisejících zdravotních problémech se budeme v nejbližší době určitě bavit.
Co to je ta preeklampsie?
„Mluvte se mnou jako s blbcem paní doktorko, v životě jsem o ničem takovém neslyšel“ byla moje reakce. A tak vám protentokrát vysvětlím úplně jednoduše, o co šlo. O příznacích preeklampsie jsme se bavili už v předchozím článcích. Manželka byla oteklá, měla vysoký krevní tlak, hrozné bolesti hlavy, občasné mžitky před očima a nakonec - na základě čehož ji poslala gynekoložka do nemocnice - bílkoviny v moči. Všechny tyto příznaky společně jsou vlastně probíhajícím onemocněním zvaným preeklampsie. Zjevný vliv na matku jsme si tedy popsali. Vliv na dítě v břiše je takový, že vysoký krevní tlak podstatně zhorší vyživování placenty. Pánové - placenta je takový pytlík v břiše, ve kterém roste miminko - ne, neplave si v břiše jen tak.
Pokud není miminko v placentě dostatečně živené, přestane prospívat. Zpomalí se růst a vývoj všech tělesných znaků a veškeré živiny jsou využívány pouze v ukojení základních životních potřeb. Samozřejmě se tomuto stavu placenta aktivně brání a začne do oběhnu vypouštět něco, co následně ovlivňuje játra, srdce a krvetvorbu u matky. Posledním stadiem jsou křeče vedoucí k bezvědomí, následnému úmrtí plodu i matky. My jsme se dostali na začátek předposlední fáze a manželka dostala od zdravotnického personálu přezdívku „časovaná bomba“.
Jak jsem poprvé doopravdy dospěl
Když mi to takto paní doktorka popsala, uvědomil jsem si, že manželce dnes její gynekoložka zachránila život. A nejen ji, ale taky mému zatím nenarozenému synovi. Manželka byla napíchnutá na přístrojích a cpali do ní kortikosteroidy. Ty se podávají z toho důvodu, že se zrovna na konci 32. a začátku 33. týdne těhotenství dovyvíjí miminku plíce, a právě kortikosteroidy tomu značně napomáhají. Přáním paní doktorky bylo stihnout do neděle co nejvíc dávek, aby byla jistota, že to po porodu Ondra jakžtakž udýchá sám. Každou chvíli byl samozřejmě kontrolován taky náš Ondra.
Návštěvy na předporodní JIP nebyly úplně standardní mimo vymezené časy a doma mě čekalo obrovské množství práce, což jsem si uvědomoval v tu chvíli možná tak ze čtvrtiny. Vyrazil jsem tedy s novým nákupním seznamem z nemocnice rovnou do obchodu a pak domů. I když jsem věděl, že můžu být povolán okamžitě do nemocnice, sedl jsem si se sklenkou rumu na balkón, zapálil jsem si doutníček a snažil jsem se rozdýchat a pobrat to, co se vlastně během těch pár hodin stalo. Poděkoval jsem Bohu za to, že dal moudrost lékařům, zachránil tak život mé ženě a dítěti a poprosil o to, aby to tak dále pokračovalo. V tu chvíli jsem se rozbrečel a poprvé v životě doopravdy dospěl.
Jde se na to!
Vůbec si nevybavuji, jak jsem usnul a spal, ale vím, že jsem se ráno probudil do nádherného slunečného dne. Venku vrcholila zima, ale člověk se cítil jako na jaře. „Dneska bude skvělý den“ říkal jsem si. S manželkou jsme byli domluvení, že se zastavím v nemocnici až během odpoledne. Dopoledne se za manželkou stavila moje mamka. Ta odcházela někdy po obědě, kdy se zdálo vše v největším pořádku. Kortikosteroidy proudily, nálada byla dobrá, naděje stoupala! Já se doma psychicky připravoval na nedělní porod. Už jsem si plánoval, jak pojedu ráno do nemocnice a budu se poflakovat s kávičkou v ruce nekonečným labyrintem chodeb tak, ať jsem na blízku, když ten očekávaný moment přijde.
Jde se na věc!
Tato zpráva však veškeré mé romantické představy o tom, jak si užiju porod, naprosto rozmetala. Víc nečekaně už mě zastihnout snad nemohla. Umýval jsem zrovna v trenkách nádobí po obědě, který už manželka uvařit v pátek nestihla, a tak jsem se s lahodnou sýrovou omáčkou musel v sobotu drbat sám. Skandál!
Každopádně v 14:15 hodin rozrazil pan doktor Mihula dveře pokoje se slovy: „Tak to byla poslední kapka, okamžitě jedeme na sál!“, čímž dokonale zaskočil i manželku, která žila v domnění, že je vše v pořádku…alespoň tedy vzhledem ke stavu, v jakém byla. Později jsem se v papírech z nemocnice dozvěděl, že Ondrovi v podstatě přestalo bít srdíčko…nebo bilo tak slabě, že neměl žádné ozvy. Pro pořádek - ozva je pojmenování zvukového efektu srdeční činnosti člověka.
A tímto skončil můj nejdelší den v životě. O porodu konečně v příštím díle!
