Článek
Z cesty do nemocnice si uvědomuji pramálo. Vím, že jsem jel jako prase. Barvy na semaforech jsem nevnímal, a kdyby mě pomáhající a chránící kolegové změřili, v životě bych si už za volant pravděpodobně nesedl. Ano, přiznávám, bylo to ode mně nezodpovědné, ale upřímně? V tu chvíli mi každý mohl vlézt na záda.
„Vemte si lísteček“
…slyšel jsem po tom, co jsem v rekordním čase dojel do nemocnice a mou rychlou a zběsilou jízdu zatarasila závora u vjezdu. „Mi tam teď rodí žena tyvole!“, hulákal jsem na vrátného, ale neměl jsem šanci jej obměkčit. Zacouval jsem tedy metr zpátky, vzal si parkovací lístek a s ohnivou čarou za mou jedničkovou Octavií zmizel v areálu nemocnice. Zde jsem samozřejmě zabloudil, a nakonec při parkování odřel blatník, ale co - čistý čas z trenek do porodnice 21 minut (a to bydlíme na samém konci Ostravy) se v tu chvíli zapsal do historie. Historie, která nikoho nezajímá, ale měl jsem radost, to stačí.
Památeční lísteček!
Rodíme!
To, že jsme si porod oba představovali úplně jinak, je asi všem jasné. Ať už ale byly představy jakékoli, teď přišel ten moment. Stane se ze mě táta! Sestřička už na mě čekala u dveří, v rukou měla nachystané oblečení, do kterého jsem se musel převléci - byla to v podstatě operace břicha, takže domácí hadry na operačním sále nepřicházely v úvahu. Po poučení, že mě moje přítomnost u porodu bude stát tisíc korun, jsem byl kvapíkem přiveden na sál, kde už probíhala operace - porod císařským řezem.
To, co jsem při vstupu na sál viděl, už nikdy z hlavy nevymažu. Mé představy a úvahy o císařském řezu byly asi takové: „tak, když to je řez, tak asi to tam dole říznou, děcko vyndají a je to“. Ano, břišní stěna se opravdu řeže, ale v anatomii jsem nikdy nedával pozor, pokud se zrovna neprobíraly pohlavní orgány, zejména tedy ten ženský, a tak jsem vlastně poprvé v životě zjistil, že břišní stěna má několik vrstev. Nebo tak, nejsem úplný blbec, jasné, že jsem věděl, že břicho má nějaké vrstvy, ale poprvé v životě se mi to prakticky hodilo vědět a proběhl mi v hlavě takový ten pocit uvědomění.
Jak probíhá císařský řez?
Nejprve se řízne kůže s podkožním tukem, pak svaly/šlachy, pak ještě něco, no a pak už se konečně dostane doktor k děloze, kterou vlastně taky řízne, aby mohl říznout placentu a vyjmout dítě. Jestli tohle někdo nazývá tak šlechetně „císařský řez“, tak bych rád poupravil název tohoto operačního výkonu na „císařský masakr skalpelem pro otrlé“.
Samozřejmě, že maminka nic takového neviděla. Ležela hezky od prsou nahoru zaslepena plachtou (asi aby ji nenapadlo se masochisticky na tu spoušť dívat), pod vlivem epidurálu a od pasu dolů v anestezii (lidově umrtvení). Já ale měl tu smůlu, že jsem přiběhl na sál ze strany, kde bylo vidět úplně vše. Pan doktor zrovna nazdvihoval rozpárané břicho a já měl pocit, že se dívám na epizodu „Byl jednou jeden život“ - tukové buňky jsou fakt žluté. Vzpomínka na můj příchod na sál mě děsí dodnes.
Sedl jsem si k hlavě manželky a občas přes plachtu nakukoval, abych mohl lživě tišit manželku, že je všechno dobrý a že vůbec nemá rozpárané celé břicho a tak. I přes umrtvení a sedativa manželka trpěla bolestmi. Skvělý zdravotní bratříček (opak sestřičky) manželku utišoval, utíral ji slzičky a občas pohladil po vlasech. Vzpomínám si, že jsme spolu vtipkovali, kdy jsem poté zahlásil, že: „ano, já jsem tady na srandu a na peníze“…a řekl bych, že i panu doktorovi Mihulovi ucukly koutky.
Přes plachtu jsem přestal nakukovat ve chvíli, kdy pan doktor vzal do ruky obrovskou lžíci, kterou nejspíš dítě podebíral. To už bylo moc i na mě. A v tu chvíli přišel ten moment. Moment, kdy jsme měli zjistit, jestli zabraly kortikosteroidy a Ondra to po vyndání z břicha udýchá. Když pan doktor Ondru vytáhl, v 14:45 hodin, bylo to jako scéna z Vetřelce - něco malinkého šedého od krve v dlani jedné ruky. Každá vteřina byla nekonečná, ale nakonec Ondra začal vřískat (ale tak sladce, jako když se snaží štěňátko poprvé zaštěkat). V tu chvíli jsem věděl, že to zvládl. Dokonce do své drobné ručičky chytl panu doktorovi šňůrku od roušky a nechtěl pustit, což vyústilo v absolutně vtipnou situaci.
Ondra byl okamžitě převzat do péče zdravotního personálu čekajícího s inkubátorem a různými podpůrnými stroji pro případ jakéhokoli problému. Chytl však relativně rychle dobrou barvu, řval jako by jej na nože brali a všechny hned přesvědčil, že svůj první boj zvládl. Strávil jsem s ním asi 8 minut od vyndání z břicha až po uložení do inkubátoru, kdy byl expresním výtahem odvezen rovnou na novorozeneckou JIP, kde už jej očekávali.
Tak…a je to!
Prohlásila jedna ze studentek, když byl malý odvezen a pan doktor zašíval manželce všechny možné břišní vrstvy. „Operace končí ve chvíli, kdy je pacient zašit a řádně začištěn“, poučil ji pan doktor tak, že jsem z něj měl strach. Nejvíc líto mi ale bylo manželky. Ondru viděla asi 3 vteřiny (a ještě k tomu bez brýlí, takže mi později prozradila, že viděla jenom šedý flek). Po zašití ji přesouvali na nové lůžko tak, že to připomínalo, jako když se manipuluje s prasetem na porážce. Samozřejmě všechna čest doktorům a všem, kteří tam byli - ono to totiž jinak nejde. Spousta lidí však mluví jenom o hezkých věcech…o narození nového života, o bondingu, o prvním kojení. Na našem porodu ale nic moc hezkého nebylo. Byla to brutální realita boje o život manželky i syna a psychické následky toho, jak to celé proběhlo, se teprve časem projevily dost drsným způsobem.
Jedu domů, musím to nějak rozdýchat
Manželka byla celá obvázaná a čekala na chodbě na lůžku na odvoz na JIP ke sledování po operaci. Měli jsme chvilku pro sebe, kdy se jen těžko hledala slova útěchy nebo povzbuzení. Důležité ale bylo, že to oba přežili. Po chvilce za námi přišel pan doktor a znovu vysvětlil, proč se to muselo vše spáchat takto narychlo. Ondru už prostě neslyšel, a tak, dle jeho slov: „radši porodím živé dítě, než abych ještě chvíli čekal a tahal mrtvý plod z břicha“.
Po tomto odvezl manželku na JIP. Já jsem stál na chodbě a absolutně jsem nechápal, co se to právě událo. Ještě před hodinou jsem v trenkách umýval nádobí a najednou byl ze mě táta. O Ondru se starali na novorozenecké JIP a manželka zmizela výtahem na své oddělení, kdy ani s jedním jsem nemohl v tu chvíli být, tak jsem se převlékl a tiše z nemocnice odešel.
Venku mezitím nasněžilo a jediné, na co jsem myslel, byl pořádný doutník a sklenka rumu. Ve spěchu jsem však zapomněl doma zápalky a popíjet před cestou autem jsem si samozřejmě netroufl. Ometl jsem auto a jel domů. Na rozdíl od jízdy směrem do nemocnice si tuto pamatuji moc dobře. Celou cestu jsem jel asi 30km/h a třepal se jako ratlík. Prožil jsem si docela drsnou posttraumatickou stresovou reakci, kterou jsem však zdárně zahnal opět v pramenech slz na balkóně. Tímto byl pro mě porod ukončen a připravoval jsem se na novou životní roli.
O tom zase v dalším pokračování.
