Článek
Po vystřízlivění z těžkého psychického vypětí, nikoli z alkoholického opojení, jsem začal obepisovat a obvolávat všechny možné známé i neznámé, rodinu a přátele. Stejně, jako jsme byli překvapeni my, zastihla novinka o narození Ondry nepřipravené úplně všechny. Ještě aby ne! Ondra se narodil (bez pár dní) o dva měsíce dříve a o tom, že je manželka v nemocnici, nevěděl kromě nejbližších vůbec nikdo.
Přípravy na první shledání
Na novorozenecké JIP jsme měli telefonicky domluvenou první návštěvu na nedělní odpoledne. Pro mě to znamenalo vidět Ondru po 24 hodinách. Pro manželku to znamenalo vidět své dítě v podstatě poprvé v životě. Nedokážu vůbec pochopit, jak dokázala zůstat psychicky dostatečně silná na to, aby tuto situaci zvládla. Pro ženu a její novorozené dítě je společný čas, bonding, rooming a všelijaký další -ing absolutně zásadní a jejich deficit se ve finále může projevit velice ošklivým způsobem. Rychle jsme si začali uvědomovat, že nás čeká velice náročná životní etapa. O nedonošených dětech, jejich specifičnosti, potřebách a vývoji jsme nevěděli vůbec nic, ale spoustu informací jsme se měli dozvědět právě při první návštěvě.
Manželka na mě čekala odpoledne na pokoji. Po příchodu bylo velmi náročné udržet si dobrou náladu a pozitivního ducha. Na posteli jsem našel ležet hromádku neštěstí, kterou bolelo úplně všechno. Představte si, že se nemůžete zasmát, nedokážete se bez bolesti ani pohnout, nemůžete si prdnout, jste hladoví, vyčerpaní…a máte před sebou jednu z nejradostnějších chvil v životě. Všechna čest ženám, které jsou schopné se po císařském řezu o své novorozené dítě nějakým způsobem postarat. Oba jsme byli celkem nervózní, ale po tom, co se dokázala dát manželka nějak fyzicky dohromady, jsme vyrazili na invalidním vozíčku do nekonečného labyrintu chodeb a výtahů za naším malým pokladem.
Novorozenecká JIP
Novorozenecká jednotka intenzivní péče je nádherným, ale zároveň hodně drsným místem. Mísí se zde ve vzduchu nepopsatelné pocity štěstí, lásky, strachu i absolutního zmaru. My jsme byli vřele přivítání úžasnou sestřičkou, která nás nejdřív poučila o hygienických pravidlech a následně o denním režimu, který zde panuje. Byli jsme oblečeni do hábitů, které mají za funkci nepouštět bacily z oblečení mezi děti, a taky jsme si museli řádně umýt a vydezinfikovat ruce. Pak už jsme byli konečně přivedeni k inkubátoru, kde spinkal Ondra.
Na první pohled nikdy nezapomenu. Ondra si spokojeně ležel v hnízdečku a spinkal, zabalený v plyšových packách. Inkubátor udržoval teplotu, takže mohl odpočívat jenom v plence. Na noze měl připevněnou sondu snímající základní životní funkce a přes nosní dírku měl zavedenou hadičku až do jícnu, kterou přijímal mléko. Kromě hadičky v nose však na sobě nebo do sebe neměl zavedené vůbec nic, což nás naplnilo nadějí, že se mu daří mimořádně dobře. Konečně jsme taky z kartičky novorozence zjistili Ondrovu porodní váhu a výšku - 1440 gramů a celých 42 cm! Na základě těchto údajů nám došlo, že Ondra bojoval o život už v břiše minimálně poslední měsíc před porodem.
Plyšové packy!
Bude to běh na dlouhou trať
Po chvilce rozjímání si nás s manželkou vzala do parády paní doktorka. Měli jsme nekonečné množství otázek, na které paní doktorka trpělivě odpovídala. Nejdůležitější informací pro nás ale bylo, že se Ondrovi daří dobře, hezky spinká, dobře snáší potravu, je klidný, ale umí si taky zařvat a hlavně - což pro nás bylo nejdůležitější - vše nasvědčovalo tomu, že jej předčasný porod a celkové zdravotní problémy manželky ještě v průběhu těhotenství nijak zdravotně ani fyzicky nepoznamenaly. Kámen, který mi spadl ze srdce, se propadl až do přípravny mléka o tři patra pod námi. Ta nepopsatelná radost a úleva bylo přesně to, co jsme potřebovali.
Ondru jsme si samozřejmě chtěli, když je tedy zdravý, vzít co nejdříve domů. Vzhledem k naší nevědomosti a pouze a čistě logickému uvažování mi to ani nepřišlo moc naivní. Haha! Byli jsme však záhy vyvedeni z omylu. „Bude to běh na dlouhou trať!“ zahlásila paní doktorka, „a nezbývá nám nic jiného, než se co nejrychleji s celou situací smířit a přijmout novou životní roli tak, jak je před nás postavená“. Z těchto slov jsem vnímal snad jenom začátek, kdy mi při pomyšlení na běh přejel mráz po zádech. Bylo těžké soustředit se, když přede mnou leželo necelých kilo a půl čisté lásky. Paní doktorka si ale naši pozornost samozřejmě získala, když začala vysvětlovat, co nás v příštích týdnech a měsících čeká.
Vedle informací o různých testech, vyšetřeních a novorozeneckém screeningu jsme také obdrželi reálnou odpověď na to, kdy se dostaneme domů. Kritéria jsou jasná - Ondra si musí udržet teplotu bez pomoci inkubátoru, musí se naučit přijímat potravu (v případě novorozenců je to samozřejmě mléko) bez nutnosti použití sondy (hadičky), musí nabrat na váze, celkově po všech stránkách prospívat a my si musíme být jistí tím, že jsme schopni se o toho porcelánového drobečka postarat a naučit se s ním manipulovat. Reálně se předčasně narozená miminka dostávají domů zhruba v době, kdy se měla podle plánu narodit.
Těžká loučení
Čas, který jsme mohli s Ondrou první den strávit, se pomalu naplňoval. V gumových rukavicích a přes speciální otvor v inkubátoru nám bylo dovoleno si Ondru pohladit. Blížil se mu pomalu čas vstávání, přebalování, krmení a další péče, tak ani nevadilo, že bychom jej mohli probudit. Ondra doopravdy procitl a konečně si nás mohl zblízka prohlídnout. Takový koktejl emocí jsem snad nikdy nezažil. Pamatuji si, že se nám od něj nechtělo odejít už ani na minutu…museli jsme ale být stateční. A tak jsme si společně pobrečeli a smířili se s tím, že si budeme muset počkat zase na další den. Tak proběhla naše první návštěva Ondry na novorozenecké JIP, která ve mě zanechala nesmazatelné stopy až do konce života.
