Článek
Manželka byla konečně po svém císařském řezu propuštěna z nemocnice. Tato radostná zpráva se samozřejmě dostala na novorozeneckou JIP rychleji, než jsme stihli sbalit tašky z pokoje a naložit je do auta. Byl pátek. Od kontroly, kdy se nám navždy změnil život, uběhl už týden, ale připadalo nám to jako jeden den i sto let zároveň.
Zkuste se dát dokupy, maminko
Po tom, co jsme se sbalili, jsme šli samozřejmě navštívit Ondru. Vzhledem k tomu, že manželka již nebyla hospitalizovaná, byli jsme poučeni o tom, že jeden z nás se může na novorozenecké JIP ubytovat a být s Ondrou v podstatě nonstop. Samozřejmě se ale bavili zejména s manželkou, já totiž postrádám jednu důležitou schopnost - produkovat ve svých prsou mléko. Má prsa jsou dobrá jen na jednu věc, a to vypadat směšně v upnutém triku ve chvíli, kdy přiberu na váze. Manželčiny prsa jsou super hned na několik věcí, a tak bylo rozhodnuto.
Ondra měl stále relativně stereotypní režim, takže sestřička povzbudila manželku k tomu, aby si šla na pár dní domů oddechnout a nastěhovala se na oddělení až v průběhu dalšího týdne. Pokud jste, dámy, zažily něco podobného, tak vás chci povzbudit - ne, nejste hrozné matky a nenechaly jste své dítě na pospas! Ondra odpočíval v inkubátoru a bylo na něm vidět, že mu nejvíce vyhovuje ticho a klid. V průběhu dne a noci byl pravidelně buzen, krmen, přebalován a trénoval sání. Občas si zajel nebo k němu přišel lékař kvůli různých vyšetření, ale jinak se nic extra zvláštního celý týden nedělo.
My jsme tedy později odpoledne vyrazili domů. Cestou jsme se stavili v restauraci na večeři a řeknu vám - tak brutálně zvláštní pocit jsem snad v životě neměl. Seděli jsme v restauraci, snažili se pobrat to, co se za poslední týden událo a celou dobu jsme mysleli na našeho drobečka. Ještě zvláštnější byl samotný příchod domů - bez miminka. Na to jsme si museli počkat.
Den velkých překvapení
V sobotu jsme hned po snídaní vyrazili do nemocnice. Po příchodu nás čekalo obrovské překvapení! Ondra si byl schopen sám udržet tělesnou teplotu, a proto nebylo potřeba, aby byl zavřený ve vyhřívaném inkubátoru. Víko bylo odklopeno a pod dekou a peřinou ležel zachumlaný Ondra, poprvé v opravdových dětských hadrech a v čepičce. S manželkou trénoval kojení v průběhu týden už několikrát, ale tentokrát jsme jej poprvé mohli mít v podstatě celou dobu u sebe, klokánkovat, mazlit se, užívat si to, že jsme spolu. Byl to skvělý den.
V průběhu soboty si manželka domluvila, že na oddělení nastoupí další týden ve středu, takže začala být připravována na režim, seznámila se s pravidly na oddělení a byl jí vysvětlen systém zápisů do tabulky (pracovně nazvané) práce s dítětem. Ten kus papíru jsme časem úplně nesnášeli, ale nedalo se nic dělat, pořádek musí být! Zapisovalo se úplně všechno - kolik mililitrů vypil, jestli se kojil, jestli blinkal, jestli kadil, jestli čůral, kolik váží, kolik vážila plena, jestli se koupal, jestli dostal léky, jaké a kolik… po nějaké době jde z toho člověku hlava kolem. Mě to po dobu pobytu přišlo prostě normální, pohoda, ale manželka ve svém nově vytvořeném mikrosvětě, postaveném z chodby a dvou místností, z toho byla po 14 dnech na prášky.
Stěhujeme se!
Teda manželka! Já jsem byl jenom závozník. Do středy se nic zvláštního nestalo, až na to, že se mi zlomil zub (jednička nahoře), což bylo nepříjemné, ale vzhledem k okolnostem posledních dní jsem si moc nestěžoval. Zubaře jsme nesehnali, tak jsem si řekl, že to vyřeším „někdy potom“. Že jsem vypadal jako hokejista po nárazu na mantinel mi až tak nevadilo. S balením do nemocnice jsem měl bohaté zkušenosti z minulého týdne, takže jsem se snažil být co nejvíce nápomocen. Zajel jsem nakoupit hlavně jídlo, které si pak manželka schovávala v šuplíku pod postelí, a vyrazili jsme směrem do nemocnice. Manželka se ubytovala, já se pomazlil s Ondrou, a pak už mi nezbývalo nic jiné, než dát své rodině sbohem a odporoučet se domů.
Chtěl bych teď věnovat tento poslední odstavec dnešního článku právě novorozenecké JIP v Městské nemocnici Ostrava. Jste úžasní!!! I když jsou to už téměř 3 roky, nikdy nezapomenu a nikdy nepřestanu být vděčný za péči, kterou jste Ondrovi poskytovali. Jste opravdu profesionálové na svém místě. I jako otec jsem se u vás cítil vždy vítaný a děkuji vám za možnosti, které u vás tatínkové vztažmo k péči o miminka mají. Nejsem si vědom, že bych takovou náklonnost a profesionalitu ze strany zdravotnického personálu vůči otci zažil. Díky za vše!
O tom, jak probíhal pobyt manželky na novorozenecké JIP zase v dalším pokračování našeho Příběhu nedonošence!
