Článek
Malý princ a moje cesta k jeho pochopení
Kdysi dávno mi někdo doporučil knihu Malý princ. Jeho doporučení bylo inspirativní – „kniha, která změní tvůj život“, říkal.
Měla jsem velká očekávání, ale když jsem se do ní začetla, místo nadšení přišlo rozčarování. Malý princ mi připadal zbytečně sentimentální, liška naivní a metafory se zdály až příliš křehké. Nerozuměla jsem, proč tato kniha vzbuzuje tolik emocí. Prostě jsme si s ní nesedly.
Roky plynuly. Malý princ zůstal v mé paměti jako „ta kniha, která není pro mě“. Neměla jsem potřebu se k ní vracet. Až do chvíle, kdy přišla zkušenost, která změnila všechno.
Setkání s inspirativním mužem
Bylo to v období, kdy jsem nečekala, že se můj život promění. Potkala jsem muže, který pro mě byl nesmírně inspirativní. V mnoha ohledech naprosto jedinečný – inteligentní, charismatický, empatický, sečtělý, vzdělaný, hluboký, zábavný, vše s ním bylo jedinečné. Renesanční člověk. Vstoupil do mého života se samozřejmostí a lehkostí, ale jeho přítomnost v sobě nesla i něco, co se dalo jen těžko uchopit. Bylo to krásné a výjimečné, ale zároveň jsem cítila, že se nacházíme ve špatném životním načasování. Že naše světy se sice protínají, a přestože jde o výjimečné souznění, každý směřujeme jinam.
Naše setkání mě vedlo k přemýšlení o vztazích, o zranitelnosti a o tom, co znamená být s nějakým, co znamená být „ochočený“. A tehdy jsem si vzpomněla na Malého prince. Po tolika letech jsem se k němu vrátila – a najednou mi všechno dávalo smysl. Poetika, kterou jsem musela zažít, abych ji pochopila
Začala jsem číst Malého prince s úplně jinýma očima. V každé větě jsem nacházela paralely se svými vlastními situacemi. Liška a její prosba „ochoč si mě“ se mi vryla do srdce. Vnímala jsem svou vlastní zranitelnost, když jsem někomu znovu ve svém životě dovolila přiblížit se ke mně natolik, že mě to hluboce zasáhlo. Pochopila jsem, že ochočení je krásné, ale také nese odpovědnost. A že pokud někdo odejde, nechává za sebou bolest a prázdnotu, které trvá mnohem déle, než by si člověk přál.
Liška a Malý princ už nebyli jen pohádkové postavy – stali se součástí mého příběhu. Najednou mi dávalo smysl, proč je tak těžké opustit něco, co bylo výjimečné. Pochopila jsem, proč liška řekla: „Staneš se navždy odpovědným za to, co k sobě připoutáš.“
A co mě Malý princ naučil?
Z tohoto příběhu jsem si odnesla několik zásadních vět…
1. Ochočit znamená vytvořit pouto. A pouta jsou krásná, ale zároveň nesou odpovědnost.
2. Každý, koho potkáme, nás něco naučí. Někdy je to lekce o lásce, jindy o zranitelnosti. A někdy o tom, že musíme pustit něco, co není naše.
3. Přijmout konec neznamená zapomenout. Když liška říká, že pšenice jí bude připomínat Malého prince, připomíná mi to, že vzpomínky mohou zůstat krásné, i když už člověk není součástí našeho života.
4. Načasování je klíčové. I ty nejkrásnější věci mohou selhat, pokud přijdou ve špatnou chvíli.
Závěrem…
Malý princ a já, dnes už Malého prince nevidím jako sentimentální knihu. Vidím ho jako hluboce poetický příběh, který dokáže člověka zasáhnout v ten správný okamžik jeho života. Je to kniha, kterou musíte prožít, nejen si ji přečíst. A i když můj vztah s tím inspirativním mužem nepřetrval, ON zanechal ve mně nezapomenutelnou a důležitou stopu. Ukázal mi, jak cenná je zranitelnost, jak důležitá je sebehodnota, a především to, že krásné věci nás často učí nejvíc právě tehdy, když skončí. Že při vzpomínce na někoho se člověk může usmát, protože si vzpomněl…
Pokud jste někdy Malého prince nepochopili, věřte, že to nevadí. Třeba na něj ve vašem životě jednou přijde čas. Stejně jako přišel Malý princ ke mně.
Možná to nebude tahle kniha, ale jiná… náš život potřebuje lásku a potřebuje krásu…
Jak to máte vy?
❤️Coachina
