Článek
Kam se hrabou spěchej pomalu, hořká radost nebo organizovaný chaos. V hodinách literatury se tenhle oxymóron neprobírá, ale škola života hlásá, že existuje ještě jeden mnohem výstižnější – dovolená s dětmi.
Většina z nás má na dovolenou jen čtyři nebo pět týdnů v roce. Představujeme si klid, dlouhé snídaně nebo horské túry. Děti mají představu úplně jinou. A protože demokracie v rodině končí ve chvíli, kdy dvouleté dítě rozhodně prohlásí: „Já sáám!“, bývá jejich plán nakonec ten vítězný.
Děti si budou hrát na hřišti a my pít kávu
Kávu si samozřejmě zakoupíte, ale odložíte ji hned na první volné lavičce, protože dítko právě volá, že potřebuje pomoct vylézt na tu či onu prolézačku. Když je pád zažehnán a vy na cestě k lavičce, ozve se: „Mámo/Táto, čůrat. “ A už zase měníte směr a běžíte předejít další katastrofě. Káva zatím poslušně chladne. Když se k ní konečně po deseti minutách opět blížíte, má ideální teplotu. Jenže právě v tu chvíli dostanete plastový kelímek s pískem a větvičkou. „Tady máš taky kafíčko.“ A nezbývá než ho s nadšením vypít. Další pokus o přiblížení k lavičce ukončí křik z pískoviště, kde právě vrcholí lítý souboj o fialovou lopatičku, zatímco červená, zelená i žlutá leží zcela bez povšimnutí hned vedle. Po urovnání sporu o tu jedinou správnou lopatičku se konečně zmocníte své kávy. Sotva si stihnete dvakrát usrknout, dítko zahlásí, že chce domů. A tak káva nakonec přece jen splní svůj účel – to go.
Jedna osvědčená rodičovská rada na léto: Objednejte si ledovou kávu. Je totiž docela slušná šance, že ji dopijete ještě studenou. U té horké takové štěstí nečekejte.
Na koupališti si konečně odpočineme
Plavky, deka, svítící kachničky, svačinky, opalovací krém, slunečník, ručníky, balón, klobouček, hračky na písek… snad máme všechno. Nemáme! Po třetí cestě od auta domů pro zapomenuté propriety jsou už všichni konečně na palubě a nadšení přetrvává. Dokonce se na koupališti podaří uzmout místo ve stínu. Tedy místo, které je ve stínu přibližně do 10:47. Pak se stín začne nenápadně stěhovat a vy s ním. Tatínek se starší ratolestí vyrážejí do vody. Maminka s miminkem si mezitím dopřávají vlastní wellness – saunu na dece bez možnosti úniku. Když už to vypadá, že se rodiče vystřídají, ozve se:„Já mám hlad.“ Následuje půlhodinový piknik prokládaný pravidelnými otázkami: „A co ještě máme?“ S plným břichem se totiž nejlépe chodí na hřiště. To je samozřejmě na přímém slunci. Jeden z rodičů se tak zdarma mění v lidský slunečník. Po návratu následuje mazání opalovacím krémem. Dítě mezitím stihne třikrát utéct a dvakrát se vyválet v písku. Nevadí. Mechanická ochrana proti UV záření taky funguje. Když už se konečně dostanete do vody i vy, zazní z břehu: „Mámo, mimino se probudilo a chce nakojit!“
Uděláme si pohodový rodinný výlet
„Dnes pojedeme na výlet!“
„A kam?“
„XXXX.“
„Juchuuu, jdu si sbalit batůžek.“
Odjezdy na výlet se vždycky nesou v optimistickém duchu. Problém nastává ve chvíli, kdy cíl není pět minut jízdy od domova. Nadšená konverzace se po čtvrthodině mění v přestřelku mezi předními a zadními sedadly. Vzduchem ale nelétají náboje, nýbrž otázky „Kdy už tam budeme?“ a odpovědi „Za chvíli!“ ve všech možných obměnách. Občas je přeruší jen odhodlané: „Ale já už tam chci být!“
Když už výkřiky ze zadních sedaček začínají nabírat na intenzitě a vy předstíráte částečnou hluchotu, přichází konečně jiné téma.„Potřebuju čůrat!“ Samozřejmě právě projíždíte úsekem dálnice, kde není odpočívadlo ani benzinka široko daleko. Nezbývá než slibovat hory, doly, nanuky, když to ratolest vydrží až do první možnosti bezpečně zastavit. Po vyprázdnění močového měchýře následuje čtvrthodinka zpěvu a pak najednou ticho. Takové to podezřele dokonalé ticho.
Dítě usnulo. Přesně deset minut před cílem.
Půjdeme na nenáročnou procházku
Dnes je krásně, půjdeme se projít po okolí. Po tradiční logistické operaci zahrnující dvě děti, kočárek, odrážedlo a všechno ostatní, bez čeho se údajně nedá přežít ani hodinová procházka, konečně vyrážíme od auta.
Prvních pět set metrů vypadá slibně. Mimino spokojeně spí v kočárku, starší ratolest si nadšeně razí cestu na odrážedle. Jenže pak stezka začne stoupat. „Mě bolí nožičky. Už nechci jet.“ Odrážedlo i helma putují na kočárek a pokračujeme dál.
O pár minut později objevujeme vyhlídku. Zatímco my obdivujeme krajinu, dítě zaujme zábradlí. „Jsem netopýr.“ Následujících několik minut visí hlavou dolů a odmítá pokračovat. Naštěstí začnou bolet ručičky. Po nalezení dostatečně reprezentativního klacku na lov medvědů dostáváme povolení pokračovat.
„Počkej! Tady jsou hezké kamínky.“ Z kamenů upečeme dort, ozdobíme ho a několikrát slavnostně sníme. Mimino pořád spí. Aspoň někdo. Když se konečně znovu rozcházíme, jeden z nás se mění v koníka. Díky tomu se naše rychlost vrací na závratné čtyři kilometry za hodinu.
V polovině trasy se probouzí mimino. Chce nakojit. Starší mezitím staví z klacků a kamenů domeček pro skřítky a nemá čas jíst. Ve chvíli, kdy je všechno připravené k odchodu, přichází nevyhnutelné:„Já mám hlad.“ Po svačině můžeme konečně pokračovat. Tedy alespoň do chvíle, než objevíme další zajímavý klacek.
Do cíle jsme po několika hodinách nakonec přece jen dorazili. Bohatší o sbírku klacíků a vzácných kamenů všech velikostí i tvarů. Ještě že zpátky na parkoviště jezdí autobus.
I když dovolená s dětmi znamená místo seznamu navštívených památek, pokořených vrcholů nebo přečtených knížek spíš objevování místních hřišť a kaluží, vyrážíme na ni znovu a znovu. Vždyť i přebalování plínek s výhledem na moře je pořád lepší než přebalování plínek doma. A pokud se vám na dovolenou podaří zlákat jednoho nebo dokonce oba prarodiče, její kvalita strmě roste. Jinak nezbývá než pár let počkat, než budou na výletě chtít vidět i něco jiného než nejbližší hřiště.
Tak zase příští rok!
