Článek
Konečně jsem se vdala. Po letech randění, hledání a občasného zoufalství jsem potkala jeho. Pana pravého. Petra. Byl dokonalý. Chytrý, vtipný, pozorný. Chlap, který vám podrží dveře, oblíbí si vaše kamarádky a má rád vaší kočku. Zkrátka sen. A svatba? Ta byla jako z pohádky. Jenže pak přišla realita, která mi vzala doslova vítr z plachet.
Ukázalo se, že Petr je totiž neskutečně šetřivý a díky tomu, že po svatbě jsme měli společné jmění manželů, začal hlídat výdaje. Všechno to začalo nenápadně. První neděli po svatbě za mnou Petr přišel a zeptal se mě, jestli mám účtenky z nákupů, které jsem během týdne udělala. Nechápavě jsem na něj koukala, protože kromě věcí, které byly dražší, jsem nikdy účtenky neschovávala. Na co taky. Myslela jsem si, že si dělá legraci a zasmála jsem se. Když jsem viděla jeho vážný výraz, tak mi došlo, že si legraci opravdu nedělá. Dostala jsem tedy poučení, zabalené v prosbě, abych so schovávala účtenky za všechno, co během týdne koupím.
Zjistila jsem, že můj manžel má totiž zvláštní koníček. Každý večer v neděli vezme všechny účtenky, a každý výdaj zapisuje do tabulky, kterou si vytvořil v excelu. Každou korunu, každou věc. A nejen to. On ty výdaje i analyzoval a rozlišoval, co bylo nutné koupit a co ne, a na to navazoval přednáškou, že bych neměla tak utrácet.
„Proč si kupovala 2 druhy těstovin? Jeden by snad stačil, ne? Kafe s Ivanou? Ale no tak, to si můžeš přeci dát doma, není to zbytečné utrácení? A fitko? Vždyť si můžeš zacvičit doma, nebo se jít proběhnout ven.“
Zpočátku jsem si říkala, že je zkrátka jen finančně gramotný a že chce, abychom se měli dobře. Jenže tohle se dělo každou neděli. Když se blížil nedělní večer, měla jsem pravidelně knedlík v krku a bála jsem se, co mu v mých útratách bude vadit tentokrát. Ubíhal týden za týdnem a mě došlo, že to není jen o finanční gramotnosti, ale hlavně o tom, že Petr měl rád všechno pod kontrolou a to včetně mě a mých výdajů. A já začala mít pocit, že místo manželství žiju v ekonomickém semináři.
Nechápejte mě špatně, nejsem rozhodně typ člověka, který by jen tak rozhazoval, zároveň si ale ráda dopřeji a nechci se omezovat, když pracuji, abychom se měli dobře. A rozhodně kafe s kamarádkou, nebo návštěva fitka není něco, na čem bychom přeci měli zbankrotovat. Mít peníze je fajn a je dobré mít přehled o tom, kam ty vaše tečou, ale všechno má své meze.
A tak tu teď sedím a přemýšlím, jestli je tohle opravdu to, co jsem si vysnila. Jestli je tohle normální, nebo jsem si vzala účetního v převleku za ideálního muže? A víte co? Příští neděli mu donesu účtenku třeba za hodinu jógy, nebo sezení s terapeutkou, kde budeme řešit, jak se mám vyrovnat se stresem z excelových tabulek. Třeba to Petrovi pomůže pochopit, že život není jen o zapisování výdajů, ale i o dvou druzích těstovin, kafi s kamarádkou a pěknými zážitky.
