Článek
Prázdniny. Dny, kdy je dětské hřiště plnější, než obvykle a stává se centrem dětských dobrodružství. Syn se těšil už od rána. Pečlivě si zabalil hračky, které si chtěl vzít s sebou. Několik autíček, formičky na písek a hlavně velký žlutý bagr, který je jeho pokladem.
Když jsme přišli, hřiště už bylo plné dětí. Co jsem tak letmo koukala, tak většina dětí přišla na lehko, bez hraček. Syn se s radostí zapojil do hry a ochotně půjčoval ostatním dětem své formičky a autíčka. Děti byly nadšené a okamžitě vznikla parta, která společně stavěla silnice a hrady z písku. Jen bagr nedal z ruky, byla to jeho nejoblíbenější hračka.
Když za ním přišel chlapeček a chtěl si půjčit bagr, tak si ho syn k sobě přitáhl ještě blíže. Tiše, ale rozhodně řekl: „Ten je můj, ten nepůjčuju, promiň.“
Chlapeček, který si chtěl bagr půjčit začal plakat. Toho si ihned všimla jeho maminka, která se samozřejmě ihned zajímala o to, proč její dítě brečí. „Tak nech kluka, když ti to nechce půjčit. Některý děti jsou prostě lakomý a zlý, no.“ pronesla jeho máma směrem k němu, ale zároveň tak hlasitě, abychom to slyšeli i my ostatní. A mě probodla pohledem, který naznačoval, že bych měla synovi snad říct, že bagr musí půjčit.
„Nezlobte se, ale syn tady hned všem půjčil všechny své věci, jen holt nechce půjčit svou nejoblíbenější hračku, co je na tom špatného? Není povinný půjčovat všechno a všem, nebo vy mi taky jen tak půjčíte peněženku, mobil? Asi ne, co?“ řekla jsem jí s úsměvem. Zaraženě na mě koukala, ale neřekla už ani slovo. Otočila jsem se zpátky na syna. „Je naprosto v pohodě, že nechceš půjčit bagr, je taky tvůj. Půjčíš to, co chceš, není tvoje povinnost dávat cizím dětem své hračky. Je hezké se rozdělit, ale musíš sám chtít.“ řekla jsem mu.
Proč vlastně vyžadujeme od dětí něco, co sami neděláme? Protože to jsou děti? Co je to za argument? Chvíli bylo na hřišti dusno, ale my si tím náladu zkazit nenechali. Děti se opět ponořily do stavění různých hradů a silnic, a brzy byl slyšet opět jen dětský smích. Syn si hlídal stále bagr, zatímco jeho ostatní hračky kolovaly mezi všemi dětmi.
Odcházeli jsme domů s pocitem, že je v pořádku si chránit své věci, stejně tak jako je v pořádku je půjčit, když chceme. Každý má zkrátka právo se rozhodovat o svých vlastních věcech. A že na dětském hřišti se někdy něco naučíme i my dospělí.
