Článek
„Půjdeme do kina?“ ptají se naši malí synové, s očima dokořán, jako by šlo o největší událost roku. A rodič si v tu chvíli říká, proč ne, vždyť naposledy jsme byli snad před Vánocemi. Jenže idylka se začne rozplývat v momentě, kdy do kina dorazíte.
Lístek pro jednoho stojí 179 korun. Rodina dva dospělí a dvě děti? To jsme na 716 korunách, a to jsme ještě ani neprošli vstupem. Ale pravá rodinná zábava přece nezačíná filmem. Nýbrž u pultu s popcornem, kde děti hypnotizují obří kyblíky a poháry s postavičkami z filmu Gábinin kouzelný domek. A tehdy začíná pravé kouzlení. S peněženkou.
Jedno menu, které obsahuje popcorn nebo nachos a pití, stojí v průměru 250 korun. Dva kluci, dvě radosti. 500 korun pryč. Někdo by mohl namítnout, že by jim třeba stačilo jedno napůl, ale každý, kdo má dvě a víc dětí jistě dobře ví, že tady dělení neexistuje. Jste přece v kině a každé dítě chce mít to své. A já to vlastně chápu. Protože lidské tělo dospělého rodiče má také potřebu trochu chroupat a něco popíjet, neuniknete tomu, že si dáte ještě něco „malého“. Takže když vše sečteme, tak je to 716 korun za vstupenky a minimálně 750 korun za občerstvení, jsme na částce kolem 1466 korun. Za hodinu a půl kouzlení v temném sále, kde je často zima kvůli klimatizaci a kde sledujete pohádkový film, který ani trochu není dle vašeho gusta. Ale co by člověk pro děti neudělal.
Chápu, že kina musejí vydělávat. Nesvítí, netopí a neprodávají popcorn zadarmo. Jenže ironie dnešní doby je v tom, že občerstvení stojí víc než samotné vstupné. Ta marže na popcornu, vyrobeném z pár zrnek kukuřice, by mohla klidně financovat menší filmový festival. Post mix s limonádou nemá marži o nic menší. Celé to působí jako dokonalý ekonomický paradox: děti si odnášejí kelímek s logem filmu, rodiče rozpočet s dírou a ústa dokořán z těch cen. A to jsme naprosto pohodová střední třída, kterou takový rodinný výlet rozhodně nezruinuje, nicméně to ale neznamená, že nás ty ceny nezarazí.
Zatímco kluci mluví o tom, na jakou scénu se nejvíc těší, rodiče v duchu počítají, jestli se náhodou u poklady někdo nespletl. Připadá nám, že hranice „běžné zábavy“ se někam posunula. Kino bývalo dostupnou klasikou, dnes se pomalu mění v položku, kterou si rodiny plánují jako malý svátek.
Člověk chce dětem dopřát, zažít ten společný smích, napětí a nechat se na chvíli pohltit kouzlem velkého plátna. Jenže někdy to kouzlo vyprchá už u pokladny. A tak zatímco se děti těší na Gábinin kouzelný domek, rodiče by spíš ocenili Gábinin kouzelný měšec. Protože zázrak, který by z obyčejné návštěvy kina udělal finančně nenáročný zážitek, by byl opravdu kouzelný.
Kino vždycky bylo místem, kde se zapomíná na svět venku. Jenže dnes na něj člověk zapomene jen do chvíle, než mu po skončení filmu pípne notifikace z banky. Ale co. Jednou za čas to rodič asi zvládne, přeci jen, to dětské nadšení za to stojí.
