Článek
Moje sousedka byla pověstná tím, že si uměla postěžovat na všechno možné. Nejčastěji ale vedla řeč o Ukrajincích. Pokud se někde řešila politika, pokud se mluvilo o nových sousedech nebo třeba jen o cenách v obchodě, vždycky nějakým obratem přivedla řeč na to, že cizinci, primárně Ukrajinci, berou lidem práci, že pobírají dávky, i když nic nedělají, a že se nám kvůli nim prý v Česku žije hůř. Nejednou jsem ji slyšela, jak před panelákem rozebírala s další důchodkyní, jak by to tu bylo lepší, kdyby sem vláda nikoho nepustila.
Já u těch jejích řečí většinou mlčela. Ani to jinak nešlo. Můj muž je totiž Ukrajinec. Nejen že tu žije už přes patnáct let a pracuje po celou tu dobu, aniž by někdy byl registrovaný na Úřadu práce, nebo tak něco, ale taky nikdy nedostal ani korunu jen tak. Co si vydělal, to měl. O tom ovšem sousedka slyšet nechtěla. Měla svou pravdu.
Když jsem minulý týden přijela k nám domů, do ulice, hned na mě u popelnic mávala, že se jí doma stalo neštěstí. V koupelně prasklo umyvadlo. Nějak nešťastně se odtrhlo od zdi a voda jí zaplavila půl bytu. Volala prý hned několika instalatérům. Ale odpověď byla vždy stejná. Buď mají plno a přijedou až za týden, nebo ať si to nějak zařídí a vydrží, protože přijedou až odpoledne příští den. To bylo ale pro šedesátiletou paní, která je vdova, a která nevěděla kudy kam a utírala litry vody, opravdu pozdě.
Ve dveřích stál zrovna můj muž a když slyšel, co se stalo, jen se zamračil a beze slova šel pro nářadí. Já jsem zůstala trochu zaskočená. Vždyť právě na něj, na Ukrajince, si sousedka tolikrát stěžovala. Jenže v tu chvíli to nehrálo žádnou roli. Před očima měl prostě ženskou v nesnázích. Za půl hodiny už klečel u jejího umyvadla, vypnul přívod vody, připevnil hrubé spoje a předělal uchycení. Do hodiny a půl bylo po všem. Voda stála, umyvadlo drželo a sousedka jen zírala. Nabízela mu peníze, ale on odmítl. „To nic nestálo, potřebovala jste pomoc,“ mávl rukou a vrátil se domů.
A já jsem ten večer přemýšlela, co si z toho asi odnese ona. Jestli zůstane u svého přesvědčení, že Ukrajinci berou lidem práci, nebo si přizná, že jeden z těch, na které vždycky nadávala, ji právě zadarmo zachránil před velkou havárií. Nejspíš to sousedka nahlas nikdy nepřizná. Ale od té chvíle se jí v očích něco změnilo. Pokaždé, když mého muže potká, kývne na něj hlavou. A to je, myslím, víc než spousta slov.
Zdroj: osobní zkušenost
