Článek
Těšila jsem se na den, kdy nebudu muset vařit, děti se vyřádí a já si v klidu vypiju kávu. Místo toho jsem zažila střet generací, kde dětský smích narazil na nekompromisní požadavek na ticho. Jak vypadá oběd v restauraci, která je rájem pro děti – a zkouškou trpělivosti pro všechny ostatní?
Celý týden jsem se těšila, že konečně nebudu muset stát u plotny, vymýšlet, co vařit, a pak ještě přesvědčovat děti, že zelenina není zlo. Místo toho jsem naplánovala výlet do restaurace, která je proslulá dětským koutkem a tím, že tam rodiče nemusí šeptat „Tiše, ať nás nevyhodí“. Děti byly nadšené, já ještě víc – představa teplého jídla a kávy, kterou nebudu muset pít studenou, byla skoro jako dovolená.
Hned po příchodu děti zmizely v koutku a já si užívala vzácné ticho ve své hlavě. Hluk kolem mě byl vlastně uklidňující. Žádné „Mamííí, nudím se!“, jen smích, dupání a radost. Idylka však trvala přesně do chvíle, kdy se ke stolu vedle nás posadily dvě dámy v letech, které zřejmě přišly hledat klid a pohodu. Bohužel si k tomu vybraly místo, kde je dětský křik součástí atmosféry stejně jako dětské menu.
Začalo to nenápadně: „To je ale hluk, že?“ a „Dneska už si člověk nikde neodpočine.“ Po pár minutách se z toho stala orchestrální symfonie stížností na úrovni Wagnera. Snažila jsem se nevšímat si jich a soustředit se na svůj talíř, ale když jsem už potřetí slyšela, jak mám nevychované děti, nevydržela jsem to a s úsměvem jsem poznamenala, že příště by si možná měly vybrat kavárnu bez dětského koutku.
Dámy mě označily za drzou a děti za nevychované, zatímco moje ratolesti v koutku právě vynalezly nový druh kolektivního jekotu. Já jsem si v klidu dopila kávu, protože tenhle oběd bez vařečky byl přesně tím dobrodružstvím, které jsem potřebovala – i když trochu jinak, než jsem čekala.
Děkuji Stele za sdílení jejího zážitku.
