Článek
Letadlo z Krakova odlétalo 17:15, takže bylo třeba vyrazit kolem 13. hodiny, abychom všechno pohodlně stihly. Cesta proběhla hladce a let také. Kromě toho, že nám změnili odletovou bránu z 9 na 1. Ale ono to nebylo daleko od sebe.
Zdárně jsme nasedly do letadla, které plynule přistálo, i když jsme během letu viděly něco, co vypadalo jako padající letadlo. Pravděpodobně to byla stíhačka. Holky si myslely, že to mohlo souviset se Dny NATO v Mošnově, ale na to už jsme byly daleko. Prostě jsme zdárně přistáli asi 20 minut před plánovaným příletem. Ale musely jsme ještě čekat na autobus, protože jsme se dostaly až do toho druhého.
Jako obvykle jsme letěly z Krakova
Nakoupily jsme si na večer, vymotaly jsme se z letiště a já jsem aktivovala aplikaci na přivolání taxi. Jenomže se poprvé projevil problém, který nás pak opruzoval celou dobu. Nebyl tam pořádný signál. Ale nebyla to žádná zvláštní tragédie, protože před terminálem byly taxíky. První taxikář nám, když jsme mu ukázaly adresu, řekl, že máme jít pěšky, že je to 2 km. Věděla jsem, že pěšky jít nemůžeme, protože cesta, která vede do hotelu, není vhodná pro lidi. Pro pěší. Dámy ale trvaly na tom, že to zkusíme, že by nás asi jenom tak neposílal na smrt. Takže jsme se promotaly garážemi autopůjčoven, přešly jsme přes parkoviště a dorazily ke kruháči, na kterém poznaly, že mám pravdu, a že tam prostě nepůjdeme.
Vydaly jsme se na zpáteční cestu a ve mně už to bublalo vztekem, když Dejna z ničeho nic začala zpívat: Já s písničkou jdu jako ptáček…, což bylo naprosto geniální, protože jsme se začaly smát a bylo po nasrání. Někdy pomůže nebrat situaci tak vážně. Ne někdy. Vždycky.
Více podrobností na mém kanále
Cestou někdo pojal vynikající nápad, že až si chytneme další taxi, nejdřív si tam naložíme věci a teprve pak mu řekneme, kam jedeme, aby nás už nemohl vyhodit.
Další taxikář už byl normální a byl fajn a u hotelu nám dal vizitku, až pojedeme zpátky. Škoda, že jsme si s ním nemohly pokecat.
Na recepci byl mimořádně pohledný asijský hoch, který utrpěl trauma z toho, že mu Suli zaplatila dvouseteurovou bankovkou. Říkal, že ji ještě nikdy neviděl, a patrně získal dojem, že jsme bohaté. Poprosila jsem ho, aby nám zítra na 8:30 zavolal taxi na letiště, takže jsme měly po starostech s odvozem a jazykovou bariérou.
Nejdřív to vypadalo, že se do hotelu vůbec nedostaneme
Měly jsme dva pokoje, takže se k nám Gun a Suli nakvartýrovaly a informovaly nás o následujících problémech: Nemáme lžičku na jogurt, nemáme vývrtku na víno a mají tu malé koše. Že nemají skříně nás netrápilo, protože jsme stejně nechtěly vybalovat. Do toho se dostavil recepční, aby se ujistil, že opravdu chceme taxi na 8:30, protože z nějakého důvodu pochyboval o mé angličtině. Já se mu nedivím. Pochybuju o ní taky. Pokaždé, když otevřu pusu. Ale vždycky to nějak klaplo. Sestra mu to napsala na mobil, aby se nestalo, že neodjedeme.
V hotelu jsme si udělaly afterparty
Po vyřešení problému s transportem jsme začaly řešit problém s vývrtkou. Mám sice taktické pero, ale vývrtka tam není. Použily jsme křížový šroubovák. Mimochodem, víte, že vývrtka do příručního zavazadla nesmí? Použít vývrtku jako zbraň by mě ani ve snu nenapadlo, kdybych asi tisíckrát neviděla film Limonádový Joe, ve kterém Doug Badman se slovy: „Ač bratře, přec netvore!“ bodne vývrtkou do zad svého bratra Hogafoga, který odvětí: „Vrtáku!“
No, šroubovák se nám zasekl a Suli ho musela vytahovat pinzetou. Je vidět, že ve své práci využívá jemnou motoriku.
Bylo třeba jít spát, naše cesta doopravdy začíná až zítra.
