Článek
Naše první zastávka byla v San Gimignanu. Nynější název pochází z 10. století, podle legendy město pojmenoval biskup Sigericus z Canterbury na své misijní cestě, podle jiné verze je nazvána podle sv. Gimignana, biskupa u Modeny, který ji zachránil před Atillovými vojsky. Pro nás je zajímavé, že partnerským městem San Gimignana je Český Krumlov.
Parkoviště, které jsme měly vybrané, bylo plné, takže jsme musely přes celé město, kde bylo parkoviště na několik pater. Ne, že by to byl parkovací dům. Byly to takové terasy ve svahu a vedl tam odporně prudký kopec, takže jsme měly obavy, jak odtamtud vyjedeme. Ale Suli bravurně zaparkovala, což nám dávalo naději, ze to stejně bravurně i vyjede.
Nejvyšší byla ta radniční. Když jste se pokusili postavit si vyšší, dali vám ji zbořit
Šly jsme si projít město a pak jsme se fotily na náměstí. San Gimignanu se přezdívá Manhattan středověku, protože jsou tam mrakodrapy. Dobře, mrakodrapy přímo ne, ale jsou tam vysoké obranné věže. Původně jich tady bylo 72, do dnešních dnů se jich dochovalo 14, přičemž nejvyšší je Torre Grossa, která měří 54 metrů a má 218 schodů. Stavěli ji 10 let. Žádná jiná věž nemohla být na základě nařízení z roku 1255 vyšší než tehdejší radniční věž. Jednak to mělo demonstrovat sílu veřejné moci, která stojí nad všemi rody, a jednak tím chtěli moc těchto rodů omezit.
Více informací na mém kanále
Rod Ardinghelli toto nařízení obešel tak, že postavili dvě věže vedle sebe. Nebyly sice vyšší, ale byly dvě. Což jednak působilo, vzhledem ke zdvojenému objemu, mohutněji, a jednak to vysílalo signál: „My jsme tak bohatí, že si můžeme dovolit 2 věže, nejenom jednu.“ Městská rada to ovšem nestrpěla a nechala věže snížit na polovinu výšky. Jedna z nich pak byla ve 30. letech 20. století znovu dostavěna do výšky cca 50 m. Jinak ale byly věže považovány za nezbytné, protože kdo nějakou zbořil, musel postavit novou.
Nabízí se otázka, proč se věže stavěly právě tady. Pravdou je, že se stavěly všude, ale jinde se jich tolik nedochovalo. Město leželo na poutní stezce Via Francigena, která vedla z Canterbury do Říma, takže vydělávalo na ubytování poutníků. Také se zde pěstoval šafrán a víno Vernaccia, které bylo považování za luxusní zboží. Bylo tak slavné, že ho jako jediné zmiňuje Dante Alighieri ve své Božské komedii.
Boje mezi znepřátelenými rody se odehrávaly přímo na ulicích
Z toho vyplývá, že město bylo velmi bohaté. Kromě toho zde ale byly dva znepřátelené rody, již zmiňovaný rod Ardinghelli stál na straně Guelfů (přívrženci papeže), rod Salvucci naopak na straně Ghibellinů (přívrženci císaře Svaté říše římské). Válčili v ulicích a tak jim věže nesloužily jenom k předvádění, kdo má většího… větší moc, ale hlavně jako místo, kde bylo možné se zabarikádovat.
Ale to pořád nevysvětluje, proč věže v San Gimignanu zůstaly, zatímco jinde vymizely. Nebo se jich dochovalo jen pár. Rozhodně ne v takovém měřítku. V jiných městech věže postupně mizely jednak proto, že padly za oběť zemětřesením nebo válkám, jednak proto, že když se některý rod chopil moci na městem, nechal ostatní soukromé věže zbořit, nebo prostě proto, že byly nepohodlné a jejich majitelé je přestavovali na pohodlnější renesanční sídla.
Město zchudlo a tak zůstalo „zmrazené v čase“
San Gimignano zůstalo „zmrazené v čase“ proto, že Černá smrt, morová rána v roce 1348, měla za následek úmrtí více než poloviny obyvatel, v důsledku čehož se město ekonomicky zhroutilo, a následně se muselo podřídit Florencii. Kromě toho byla Via Francigena odkloněna a město upadlo do chudoby a izolace, takže nikdo neměl peníze na novou výstavbu ani na modernizaci. Což paradoxně vedlo k tomu, že dnes vydělává na turistickém ruchu.
V muzeu v radnici je pamětní místnost Dante Alighieriho, který zde v době bojů guelfu s ghibelliny pobýval. Muzeum jsme sice neviděly, ale zato jsme v Parco della Rocca viděly herce v kostýmu Danta, který přednášel básně. Bohužel nerozumíme italsky tak dobře, abychom si to užily. Respektive, italsky nerozumíme vůbec.
Cestou na hrad jsme viděly podivnou sochu slona
Po prohlídce jsme si hledaly nějakou restauraci, kam bychom šly na oběd, ale všechny byly buď na slunku, nebo plné. Nakonec jsme vlezly do nějaké náhodné restaurace s vyhlídkou. Ta samozřejmě byla obsazená, ale šla jsem se tam podívat a moc nebylo o co stát. Byl tam vidět jeřáb. A ta restaurace byla zajímavá, protože tam bylo plno zrcadel.
Když jsme se vrátily na parkoviště, s radostí jsme seznaly, že výjezd je jinde než vjezd. Asi se tam nechtělo vyjíždět nikomu, ani těm, co to tam postavili. Parkovné se nám podařilo zaplatit bez problémů a tak jsme mohly pokračovat do další destinace.
