Je to vůbec naše auto?!

Ubytování jsme musely vyklidit do 10 hodin, což je obvyklé, ale ve městě na na pláži jsme ještě mohly zůstat. Ráno jsme si tedy daly věci do auta a pak jsme šly k moři a do plážového baru na kafe. Na sangriu už ne, ještě jsme musely řídit.

V Torre del Mar nesmím zapomenout na papoušky. Jsou jich tady celá hejna a jsou zelené. Paradoxně se jmenují mníšci šedí a pocházejí z Jižní Ameriky. Lidé si je sem dovezli jako domácí mazlíčky. Někteří uletěli, a protože je tady teplé klima, Málaga leží na stejné zeměpisné šířce jako Alžír, podařilo se jim přežít a začali se množit. Jsou roztomilí, ale uřvaní. A staví obrovská hnízda, která zatěžují palmy. Taky ničí úrodu exotického ovoce a prý utiskují původní ptactvo.

Někdy po poledni jsme se rozhodly, že se půjdeme najíst. Takže jsme si chtěly dát plavky a ručníky a jiné propriety do auta. Pochopitelně. A tak jsme šly na parkoviště.

A tam to začalo. Nejdřív jsme zjistily, že klíč nereaguje. Auto se neodemklo. Dospěly jsme k jedinému logickému nezvratnému závěru, že došla baterka. Jelikož mám taky renaulta, věděla jsem, že v klíči je ještě jeden klíč, který slouží právě pro tyto případy. Prostě když potřebujete odemknout mechanicky. Jenomže tohle auto, na rozdíl od mého, nemá zámek na první pohled patrný. V tu chvíli ale nastoupila Džejn, která odborně vydlubla krytku na klice a zámek zpřístupnila. A Niki se pokusila auto odemknout a řekla: „Ten klíč tam nepasuje…“

V tu chvíli poprvé padla otázka: „Je to naše auto?“ Myslím, že ji vyřkla Džejn. Začaly jsme hledat podpůrné argumenty. Stejná značka, stejná barva, stejný prázdný interiér, stejná autopůjčovna… a pamatujete, jak jsem říkala, že cedule půjčovny pod SPZkou byla ohlodaná a že to ještě sehraje roli? Tak ano, i ta cedule byla ohlodaná. Ale právě to mě zviklalo. Zářezy nebo zákusy nebo jak to nazvat na tomhle autě byla tak nějak spíš dokulata, zatímco a našem byly ostřejší a špičatější. Obešly jsme dodávku, která vedle tohoto auta parkovala, a našly jsme to svoje… Promptně jsme vrátily krytku zámku na místo a doufaly jsme, že nás u toho nikdo neviděl. Prostě nepravděpodobně mnoho náhod najednou.

Pak jsme šly na oběd „k mamince“. Holky našly restauraci, takovou domáckou, a jednou jsme tam byly na masové koule, kvůli kterým se Niki smál chlap v restauraci u dálnice, a tentokrát se nám nesmál nikdo. Bylo to jedlé, takové, neurazí, nenadchne. Tentokrát měla paní na meníčku artyčoky a kuře a my jsme si svorně daly kuře. Nevím, jak Džejn, protože je možné, že si dala to, co mám já, aby zase nesplakala nad vejdělkem. Paní neuměla anglicky a nepobrala „chicken“, takže jsem řekla „pollo“ a ona mě opravila na „poljo“. Tak jsem se dozvěděla, ke své velké radosti, že 2 l se opravdu nečtou jako j, ale jako lj, což je pro mě stravitelnější. Kuře bylo OK. Bylo to, no, kuře.

Když jsme se vrátily z oběda, bylo to druhé auto už pryč. Konstatovaly jsme, že se báli, aby jim ho nikdo neukradl, a tak radši odjeli.

Poslední cestu na letiště řídila Niki. Bohužel jsme propásly možnost natankovat před tím, než se staneme součástí letištní vřavy, a tak jsme si nepřehledný kruháč musely dát dvakrát, protože poslední pumpa je skoro na terminálu. Vrácení auta proběhlo stejně bez zájmu jako jeho půjčení. Niki zaparkovala v garáži, došel chlápek, vzal si klíče a řekl: Bye, bye. Přeložily jsme si věci do dodávky, která nás převezla ten kousek cesty před terminál. Bylo to otravné, zvlášť proto, že jsme jako spolucestující vyfasovaly nějaké uřvance. Už si nepamatuju, jestli to byli Němci nebo Poláci. Ono je to jedno. Byli nesnesitelní.

Při odletu jsme měli nevýznamné zpoždění a do Ostravy jsme dorazili asi o dvacet minut před plánovaným příletem. Moje sestra už čekala, naložila nás a rozvezla. Niki říkala, že bude muset je domů oklikou, protože o víkendu budou Dny NATO a obvyklou cestou už neprojede. Tím pádem je dobře, že v sobotu letíme z Krakowa, protože na Mošnově to bude děs. Ano, je středa večer, vrátila jsem se z jedné dovolené a sobotu odpoledne odlétám na druhou. Poštěstilo se mi to poprvé v životě, a myslím, že i naposled. Škoda.

A teď si to spočítáme:
Za letenky jsme zaplatily 3 295 Kč, za ubytování 4 875,67 na osobu, za dopravu, tj. půjčovné auta, PHM a parkování 2 288,55 Kč na osobu, za vstupné tentokrát jenom 317,56 Kč, protože Itálica byla zdarma, takže s pojištěním to celkem vyšlo 10 928,78 Kč na osobu.

Urazily jsme cca 812 km, z toho Džejn odřídila 145 km, Niki 310 a já 357, což mě těší, protože než jsem to spočítala, trápila jsem se pocitem viny a studu, že to odřídila převážně ona.

Ale, upřímně řečeno, jsem na to neměla čas. Musela jsem balit na druhou dovolenou.