Sevilla: Torre del oro a katedrála

Katedrála byla v lešení, ale naštěstí jenom částečně. Je to největší gotická katedrála na světě a 3. největší náboženské centrum. Stavba začala roku 1433 na místě po zbořené Velké mešitě, přístavby probíhaly až do roku 1928. Komplex doplňuje La Giralda - zvonice, která se začala stavět jako minaret, Patio de los Naranjos (Nádvoří pomerančovníků) a Královská kaple, kde jsou pohřbeni Ferdinand III. Svatý, Alfons X. Moudrý a Petr I. Krutý. A také Kryštof Kolumbus, což dokázal genetický výzkum v roce 2006.

Na oslavu dokončení roku 1506 byl pozván arcibisku Diego de Deza, který se ale omluvil, že je příliš starý. Oslava se nakonec nekonala, protože král Filip I. zemřel, takže vysvěcení proběhlo až o rok později.

Zvonice Giralda měří 104 m, strany 13,61 m. Stavba začala roku 1184. V důsledku zemětřesení v roce 1365 se ztratila původní měděná koule na vrcholu. Název Giralda pochází ze slova „girar“ = otáčet se. Giralda = korouhvička ve tvaru člověka nebo zvířete. Stavba minaretu byla zahájena v roce 1184, v roce 1248 byla Sevilla dobyta křesťany a mešita byla vysvěcena jako křesťanský chrám. Má 24 zvonů, 18 je kyvných, 6 s klapkami, a 25. zvon s hodinami v horním patře. Je to katedrála s největším počtem zvonů ve Španělsku.

Zamířily jsme na oběd. Restaurace, kterou jsme si vybraly, se nám líbila zejména proto, že tam měli rozprašovače vodní mlhy, což nás v tom vedru udržovalo naživu. A měli tam porce tří velikosti. Tapa, poloviční a celou, čemuž říkali plato, což znamená jídlo a má to být standardní porce. Po dlouhém studiu menu za pomoci překladače, internetu a AI jsme si objednaly.

Džejn si dala plato a dostala milion opravdu obrovských rajčat s tuňákem, což ji potěšilo. Mě by to nepotěšilo, protože rajčata nemůžu ani vidět. Niki si dala nějaké speciality a dostala v podstatě to, co očekávala. Já jsem si dala něco, co se mi přeložilo jako kozí sýr s medovou omáčkou a marmeládou z hořkých pomerančů. Velikost plato. Kdybych byla věděla, kolik toho donesou, dala bych si poloviční. Donesli mi tři kulaté sýry o velikosti hermelínu, možná o trochu větší, a opečené chlebíčky.

Sýr byl hodně aromatický a hodně výrazné chuti. Hodně lidí by to nejedlo, ale já jsem to s jistým sebezapřením z lakoty snědla. To sebezapření se netýkalo toho, že by mi sýr nechutnal, ale velikosti. Omáčka i marmeláda byly skvělé a sýr byl výborný. Asi mám divné chutě. Když jsem byla dítě, děda mi vykládal, že jaký malý musel pít kozí mléko a že se mu z toho vždycky zvedl žaludek. Tyhle geny jsem nezdědila.

Pak už jsme šly na metro, protože Niki byla domluvená s majitelem ubytování, že nám předá klíče v konkrétní hodinu. Když jsme se ubytovaly, jely jsme zpátky do města. Měly jsme v plánu jít na pobřeží k Torre del Oro a pak se projít po nábřeží, ale neklaplo to. Není tam žádná idylická promenáda, která by poskytovala stín, ale jenom neúprosně pražící slunce, a tak jsme se radši stáhly zpátky do města.

Strážní věž z let 1220-1221, druhá část je mudéjarská z let 1350-1369 a třetí z roku 1760. Výška je 36,75 m. Od roku 1944 je zde námořní muzeum. Název je připisován tomu, že se při stavbě do malty přidávala lisovaná sláma, takže výsledek měl zlatavou barvu. Stojí na měkkém podkladu, do základů bylo původně přidáno borovicové dřevo. Po restaurátorských pracích v roce 1760 po lisabonském zemětřesení byly základy zesíleny a nyní mají tloušťku 11 m.

Slovo mudéjar znamená „ten, komu bylo povoleno zůstat, usazený“. Je to označení pro muslimy, kteří zůstali po reconquistě, ale nekonvertovali.

Ve městě nebylo o nic chladněji, navíc tam byly davy, takže jsme si daly chladné nápoje, sangriu, a pak jsme se vrátily do ubytování.

Jsem z toho tak nějak rozčarovaná. Prakticky nic jsme neviděly. Měla jsem holkám říct, ať jdou na procházku městem a sama jít do Alcázaru nebo do katedrály, ale bylo takové vedro, že to paralyzovalo moji obvyklou průraznost. A taky jsme musely prohlídku města přerušit kvůli nastěhování. Zkrátka se to tak nějak sešlo. Sevilla za to nemůže. Prostě shoda nešťastných náhod. Není každý de posvícení.