Super Bock Arena: Procházka po střeše a bloudění v zahradách

Opět jsme jely metrem. Metro v Portu je specifický případ. Zatímco všude jinde, kde jsem zatím byla, si prostě vyberete linku, kterou potřebujete, a jdete na příslušné nástupiště a jediné, co vás zajímá, je, abyste jeli správným směrem, v Portu jezdí jedním koridorem a tudíž z jednoho nástupiště, pět linek, a vy si musíte dávat pozor, abyste nastoupili na tu správnou, protože na určité stanici se linky rozdělí a konečné stanice jsou jiné.

Pokud jezdíte jenom po centru, je to jedno, protože jezdí všechno všude, ale ne na São Bento. To je na lince, která těch dalších 5 kříží a má s nimi společnou jenom stanici Trindade. A něco zřejmě jede až na konečnou a něco ne, takže když znáte jenom název konečné a ono to tam nejde, jste zmateni a musíte zvolit taktiku: jdeme za davem.

Zamířily do zahrad Křišťálového paláce. Křišťálový palác ovšem v zahradách Křišťálového paláce nestojí. Ten byl navržen pro mezinárodní výstavu pořádanou Portugalskou obchodní asociací, stavba začala v roce 1861 a byla dokončena o 4 roky později. Fungoval do roku 1951, kdy byl zbořen, a na jeho místě byla v roce 1954 postavena Super Bock Arena, která tam stojí dodnes.

V roce 1991 byla aréna pojmenována podle olympijské maratonské šampionky Rosě Mota. Aréna byla v letech 2014-2019 rekonstruována s náklady 8 milionů eur. Název Super Bock Arena nese od roku 2018 v rámci 20leté koncese. Moc tomu nerozumím, ale nepřijde mi to tak důležité, abych se po tom pídila. Kromě pořádání sportovní akcí slouží aréna i jako kongresové centrum. Super Bock je výstižný název, protože jiné pivo tady snad ani nemají.

Nám ovšem nešlo o vnitřek, ale o vnějšek. Protože firma Porto360, která organizuje mimo jiné různé „adrenalinové“ aktivity, umožňuje výstup na vrchol kopule a slibuje nádherný výhled. Ruku na srdce, v Portu je vyhlídek až nad hlavu. Z každého kopce. Ale chození po kopuli je vzrůšo.

Přišly jsme k vrátnici a kromě vrátných nás uvítali kohouti a slepice. Průvodkyně se jmenovala Helena a byla to mimořádně sympatická dívka. Řekla nám, že Křišťálový palác není Křišťálový palác a že ta drůbež na vrátnici je proto, že tam kdysi chovali různé ptactvo, a jelikož se jim tam líbilo, nechali je tam volně žít.

Vyšli jsme na vrchol kopule, což naštěstí neaktivovalo můj strach z výšek, a tak jsem si užila vyhlídku. Upřímně řečeno, i když vidíte 360o, zajímavá a hezká je jenom ta výseč, která směřuje do zahrad a k řece. Jinak vidíte jeřáby a paneláky nebo zchátralé domy. Byl to takový zvláštní zážitek a bylo to fajn.

Dalším bodem programu měla být historická tramvaj, která jede z nábřeží, a tak jsme se pustily zahradou směrem dolů, což působí jako úkol, který se nedá zkazit. Pokud nejste v Portugalsku. Protože tam si myslíte, že někde vyjdete, a opravdu tam vyjdete, ale na ulici, na kterou chcete, se nedostanete, protože stojíte na střeše a dolů nevedou schody.

Během bloudění v labyrintu jsme nakonec musely vytáhnout navigaci, a podařilo se nám dostat ven a do úzké uličky, která pak vedla na normální silnici. Naštěstí jsme procházely tou nejhezčí částí parku, kde byly palmy a jiné exotické rostliny. Škoda, že jsme neměly víc času, protože tam byly i různé umělé zříceniny a mohlo to být zajímavé. Hlavně a především jsou zahrady víceméně na rovině. Což je v Portu vzácnost. A je to zelená oáza a je tam klid. Ačkoliv Portu je na podobné zeměpisné šířce jako Řím a je tam celkem normální klima, to znamená, že se v noci ochladí a přes den to není tak hrozné.

Ale idylka skončila a ocitly jsme se zase v rušném městě.