Krabat - profesorův učeň: když Mistr slíbí budoucnost, ale vezme kus života

Příběh o mladém člověku, který přijde do mlýna pro vzdělání, řemeslo a chce patřit někam, kde se děje něco výjimečného je silnou analogií pro vstup do vědeckého světa.

První projekt. První publikace. První pocit, že konečně děláte něco, co má smysl. Zvenčí to vypadá jako poznání, poslání, až elitní výjimečnost. Zevnitř to někdy začne vypadat jinak: hierarchie, závislost, krátké smlouvy, neviditelná pravidla a strach, že když se ozvete, mlýn vás vyplivne.

V Krabatovi rozhoduje Mistr o práci, přístupu k vědění, trestu, odměně i o tom, kdo bude další oběť. Ve vědeckém prostředí může mít podobnou moc člověk, přes kterého vede cesta k tématu, penězům, autorství a doporučení. Rozhoduje, jestli se dostanete k materiálu a budete u publikace. Jestli vás vezme do projektu a otevře dveře dál. Jestli dostanene nálepku talentu nebo toho, kdo „není dost odolný“.

Není obyčejným nadřízeným, drží vaší budoucnost v rukách.

NZIP popisuje bossing jako šikanu ze strany nadřízeného: ponižování, zesměšňování, znesnadňování práce, neoprávněnou kritiku, bránění přístupu k informacím, přisvojování práce, vyhrožování nebo přetěžování. To je dnešní jazyk pro situaci, kdy Mistr nepotřebuje černou magii. Stačí mu moc.

Nejnebezpečnější Mistr nepřijde s výhrůžkou, ale se slibem.

„Dám ti téma, projekt, uděláš si jméno. Dám ti budoucnost.“

Krásně se tomu věří, když máte v ruce jen schopnosti, hlad po práci a naději, že když vydržíte, jednou budete patřit dovnitř. Čaroděj ale nekrmí učedníka proto, aby vyrostl. Krmí ho, aby z něj měl co brát: Práci. Data. Nápady. Know-how. Výuku. Administrativu. Neplacené večery. Víkendy. Nadšení. Loajalitu. Skrývá vykořisťování maskou příležitosti. Učedník začne růst, ale cesta dál najednou nepokračuje: „Publikace ještě není připravená.“ „Grant si zatím nepodávej.“ „Tvoje data nejsou tvoje.“ „Počkej, až …“ A to se opakuje, dokud z člověka nezmizí síla.

Učedník je užitečný, dokud pracuje, mlčí a věří, že zasvěcení přijde později. Jakmile začne chtít vlastní autorství, grant nebo dokonce začne potřebovat víc peněz, začne být problém. Začne se o něm po chodbách říkat, že je neloajální, konfliktní, slabý článek, riziko pro tým. Člověk, který se neosvědčil.

Nikdo neřekne, že je vyčerpaný systémem, ale nezvládl tlak. A když je potřeba, přijde i horší obvinění. Že zneužil data, poškodil projekt, nejednal podle pravidel, choval se neprofesiálně či odnesl know-how. Čaroděj neřekne: „Vysál jsem z něj práci a odhodil ho.“ Řekne: „Bohužel se neosvědčil.“ A tak učedník odchází vyhořelý, vystrašený a s pocitem, že v oboru už si neškrtne. Mistr přece sedí v komisích, píše posudky, zná garanty, drží kontakty a umí zavřít dveře, aniž by se jich dotkl.

Toxické prostředí nejprve vypadá jako normální pracoviště. Mladí lidé ve vědě jsou na začátku ve slabší pozici. Nemají pevné místo, silnou síť ani jistotu. Potřebují doporučení, školitele, projekt a další smlouvu. Tak se naučí se mlčet.

Důležitá otázka není, kolik lidí do doktorského studia nastoupí. Do toho mluví demografie, slabší ročníky i pravidla financování. Důležitější je, co se stane s lidmi, kteří mlýnem projdou. Česká studie pracovního uplatnění absolventů doktorského studia ukazuje, že zhruba dvě třetiny čerstvých držitelů Ph.D. pracovaly v prvních letech po absolvování ve veřejném sektoru. Právě tam ale byla mediánová mzda o 15 tisíc korun měsíčně nižší než v soukromém sektoru. Smlouvu na dobu neurčitou mělo ve veřejném sektoru jen 50 % lidí. V soukromém sektoru 83 %.

Evropský průzkum doktorského vzdělávání navíc připomíná, že pracovní trh většiny doktorandů bude mimo vědecké prostředí. Systém dlouho trénuje vědce. Mlýn slibuje zasvěcení. Jenže pro většinu není připravená místnost mistrů. Spíš zadní dveře.

Vědecké prostředí umí nejistotu prodávat jako přirozenou součást růstu.

Doktorát. Postdok. Grant. Další grant. Úvazek na projektu. Smlouva do konce roku. Půl úvazku tady, třetina jinde. Možná se něco otevře. Možná ne. Musíš vydržet. OECD pro to používá méně romantický jazyk. Mluví o prekaritě výzkumných kariér: o dočasných pozicích bez jasné vyhlídky na trvalé nebo kontinuální zaměstnání. Prekariát není dobrodružství. Je to stav, ve kterém si člověk velmi dobře rozmyslí, jestli bude kritizovat Mistra. Protože potřebuje, aby se o něm neřeklo, že je problém.

Vědecké prostředí rádo mluví o soutěži, talentu a excelenci. Nad tím stojí horní patro systému: docenti, profesoři, garanti, vedoucí pracovišť, lidé v komisích, u peněz, u rozhodnutí.

MŠMT vede registr docentů, profesorů a mimořádných profesorů. Podle popisu obsahuje rok narození, data habilitačních a jmenovacích řízení, vysokou školu i údaje o pracovním vztahu. Data tedy existují. Co ale veřejně neleží před čtenářem v jedné jednoduché tabulce, je přehled, kolik docentů a profesorů bylo jmenováno každý rok za posledních třicet let, v jakém věku, v jakých oborech a kolik jich stále pracuje po pětašedesátce nebo sedmdesátce.

Jednotlivé univerzity věkovou strukturu akademických a vědeckých pracovníků ve výročních zprávách uvádějí. Z těchto tabulek je patrné, že část nejvyšších pozic drží lidé ve věkových kategoriích 60–69 a nad 70 let. A tak se systém tváří jako otevřená soutěž mladých talentů, ale horní patro se obměňuje pomalu a mladí pod ním roky žijí v provizoriu. Mlýn může mít plno starých mistrů a pořád říkat učedníkům, že stačí jen vydržet.

V Krabatovi Mistr rozhoduje o přístupu k magii. Ve vědeckém prostředí rozhoduje o přístupu k penězům. Veřejně popsané případy z českých vysokých škol ukazují, že problém nemusí být jen v hrubém šéfovi, který křičí na chodbě. Může být i v neprůhledném nakládání s penězi, v odměnách, v grantových úvazcích, v tom, kdo je připsaný k výsledku.

Toto není obraz každého pracoviště. Ale princip je jasný: kde je přístup k financím, kontaktům a institucionálnímu krytí v rukou úzkého a stálého okruhu lidí, tam se mladý člověk neučí jen vědu. Učí se, kdo smí ohýbat pravidla a kdo za ně zaplatí.

Moc se nezneužívá jen přes smlouvy, autorství nebo granty. Někdy má podobu bossingu, někdy veřejného ponižování, někdy bránění v kariérním růstu, někdy sexuálního obtěžování nebo nátlaku. Veřejně popsané případy z více českých vysokých škol ukazují, že nejde o hypotetický problém. Objevují se podněty k nevhodnému chování vyučujících, obtěžování, bossingu i zneužívání postavení a vykrádání dat. Mechanismus bývá stejný. Člověk níže v hierarchii zvažuje, jestli se ozvat, nebo raději mlčet, protože potřebuje doporučení, grant, smlouvu nebo klid na dokončení studia. Říká se tomu asymetrii moci. Čím víc člověk závisí na dobré vůli Mistra, tím těžší je říct ne.

Krabat není jen pohádka o černé magii. Je to příběh o systému, který mladému člověku nabídne výjimečnost, řemeslo a příslušnost k instituci. A pak si za to začne brát práci, mlčení a kus života.

Ne každé vědecké prostředí je Černý mlýn. To by bylo špatné tvrzení. Ale tam, kde se moc soustředí v rukou jednoho Mistra, kde mladí lidé žijí z krátkých smluv, kde se autorství, peníze a doporučení používají jako páka a kde se odchod oběti vydává za její slabost, tam už nejsme v romantickém příběhu o poznání.

Věda by si měla dát pozor na jednu věc: pokud bude mladým lidem dál říkat, že semletí je součást výcviku, nemůže se divit, že mnozí odejdou dřív, než se z nich stanou mistři.

Možná neodešli proto, že na vědu neměli, ale včas pochopili, že mlýn není celý svět.