Článek
Mateřství má jednu zvláštní vlastnost. Vezme na přetřes všechno, co si člověk myslel, že má pod kontrolou. Představy, předpoklady, hranice, očekávání od sebe i druhých. Najednou máte před sebou dítě, které není prodloužením vás ani projekt, který se dá vychovat podle tabulky. Díváte se na osobnost s vlastním temperamentem a potřebami, kterou chcete co nejlépe poznat.
Do té doby jsem měla v hlavě pohodlnou představu, že „máma“ je jeden typ člověka. Sama jsem se ale do toho obleku nemohla nějak vtěsnat. Jednu věc jsem viděla jinak než moje maminka, druhou jsem řešila odlišně než kamarádka. Měla jsem potřebu jít jinou cestou, než jsem sama předpokládala. Cítila jsem za to vinu a vyčítala si, že nenacházím společnou řeč se všemi.
A právě v té době se mi dostala do ruky Teorie typů
Tedy jazyk, který mi poprvé pomohl pojmenovat něco, co jsem do té doby jen cítila: že lidé opravdu nevnímají svět stejně.
V českém prostředí o tom dlouhodobě mluví psycholožka Šárka Miková. Navazuje na Jungovu typologii a převádí ji do běžného života rodičů, dětí, škol i vztahů. Ve svých knihách ukazuje jednoduchou, ale úlevnou věc: za stejným chováním nemusí být stejná potřeba. A naopak — dva lidé mohou potřebovat úplně jiný způsob zacházení, aby se cítili viděni.
Tohle pochopení mi nezměnilo jen zbytek mateřské
Posunulo mě to v celém životě. Začala jsem jinak vidět konflikty, nedohody i vlastní zklamání. Věty, které jeden člověk myslí jako pomoc a druhý je slyší jako tlak. Mlčení, které je pro jednoho klid a pro druhého odmítnutí. Radu, kterou jeden dává z lásky a druhého bolí jako kritiku.
Najednou mi došlo, že často nebojujeme o fakta, ale o jejich význam. Díváme se na stejnou věc, ale každý přes jiný vnitřní filtr.
Jedno dítě potřebuje slova, druhé dotek, třetí klid, čtvrté prostor. Stejně jeden dospělý chce věci probrat hned. Druhý potřebuje nejdřív ticho. Jeden cítí lásku v objetí, druhý v odpovědnosti. A obě strany si mohou myslet, že se snaží. Jen se míjejí.
Teorie typů mi nedala návod na lidi ani ze mě neudělala dětskou či vztahovou psycholožku.
Dala něco důležitějšího: pauzu mezi soudem a reakcí. A vědomí, že ne všechno musí být nutně naschvál. Častěji se zastavím a ptám se co tím člověk možná sleduje a jestli nemluvíme každý jiným jazykem. A také pevně vím, že na druhou stranu nikdo nechodí v mých botách.
Závěr
Pochopení rozdílů není omluva pro bezohlednost. Rozdílné nastavení neznamená, že nemusíme hledat společnou řeč.
Přišla jsem o iluzi, že existuje jeden správný způsob, jak být matkou, partnerem nebo člověkem. Naucila jsem dívat se na okolí méně přes vlastní očekávání a více přes jejich skutečné nastavení. A hlavně, naučila jsem se být laskavější i sama k sobě.
Zdroje
Miková, Š. (2018): Nejsou stejné. Jak díky Teorii typů porozumět dětem i sami sobě.
Miková, Š. (2019): Ani mámy nejsou stejné. Jak si mateřství užít, ne ho jenom přežít.
Jung, C. G. (1921): Psychologische Typen.
APA Dictionary of Psychology (2023): Big Five Personality Model.
