Ján Kuciak: Obyčejný člověk, jehož práce změnila pohled na moc

Jméno Jána Kuciaka se stalo symbolem nezávislé žurnalistiky, boje za spravedlnost i odporu proti systémové korupci. V kolektivní paměti jsme si ho, zcela pochopitelně, zaškatulkovali do role hrdiny.

Hrdinové nám připadají jako někdo úplně jiný než my, jako neohrožení jedinci, kteří s chladnou hlavou kráčejí do nebezpečí s pocitem, že jsou něčím výjimeční.

Jenže Ján Kuciak nebyl tímto typem hrdiny.

Byl to tichý, nenápadný mladý muž, který dělal svou práci. Jak tehdy trefně popsala investigativní novinářka Pavla Holcová: „Investigativní novinář není muž v baloňáku, většina práce se odehrává u počítače.“ Realita tohoto řemesla totiž rozhodně neodpovídá filmovým mýtům. Většina investigativní práce se neodehrává v akčních terénech s odposlechy za záclonou, ale v tichu kanceláří, hodiny a hodiny nad papíry a u počítačové obrazovky. Seděl nad katastrálními registry, obchodním rejstříkem, účetními závěrkami, firemními výpisy a stovkami dokumentů.

Nedělal to proto, aby zachránil svět nebo se stal mučedníkem. Dělal to proto, že věřil, že úkolem novináře je ověřovat informace a upozorňovat na podezření z korupce a hospodářské kriminality.

A právě v tom, že nepůsobil jako nedotknutelný hrdina z akčního filmu, tkví největší síla jeho příběhu.

Žijeme v době, kdy si hrdinství představujeme jako velkolepá gesta. Čekáme na spasitele. Jenomže Ján byl pravým opakem. Byl to obyčejný kluk, který plánoval svatbu s Martinou, řešil běžné starosti a unaveně si mnul oči u monitoru, když psal o lidech podezřelých z velkých hospodářských podvodů.

Když v mýtech zabijete hrdinu, utrpí tím legenda. Když ale umlčíte člověka, který trávil hodiny nad dokumenty, účetními závěrkami a vlastnickými strukturami podezřelých podnikatelů, zasáhnete tím každého z nás. Připomíná nám, že i obyčejná poctivě odvedená práce může narazit na zájmy velmi mocných lidí.

Případ Jána Kuciaka měl významný dopad i v České republice. Kuciak se ve své práci věnoval mimo jiné tématům, která měla mezinárodní přesah. Jeho vražda otevřela debatu o bezpečnosti novinářů i fungování právního státu v celém regionu.

Síla Kuciakova příběhu se naplno ukazuje i v tom, co následovalo po tragédii. Vykonavatelé vraždy i její zprostředkovatel byli pravomocně odsouzeni k dlouholetým trestům. Otázka, kdo si vraždu objednal, se však ani po letech nepodařila definitivně uzavřít.

Případ Mariana Kočnera se opakovaně vrací před soudy a celý proces provázejí odvolání, zrušená rozhodnutí i další soudní řízení. I více než osm let po vraždě tak případ připomíná, jak mimořádně složité může být dosáhnout spravedlnosti v kauzách, které zasahují do prostředí politiky, podnikání a organizovaného zločinu.

Právě tato zdlouhavost a právní nejistota udržují Kuciakův případ stále živý a připomínají, že cesta ke spravedlnosti nemusí být ani přímá, ani rychlá.

Označovat novináře za hrdiny je zrádné v tom, že z nich děláme něco nedosažitelného. Někoho, ke komu má obyčejný člověk daleko. Vytváří to dojem, že boj za spravedlnost je úkolem pro vyvolené jedince s nadlidskou odvahou, zatímco my ostatní můžeme jen přihlížet z bezpečí domova.

Ján Kuciak nebyl nadčlověk. Byl jedním z nás. A proto jeho odkaz rezonuje tak hluboko.

Připomíná, že odpovědnost za demokracii neleží jen na výjimečných osobnostech. Ukazuje, že k obraně demokracie není potřeba mýtická síla, ale ochota nenechat se odbýt a vyžadovat fakta.

Odhaluje zranitelnost systému. Zlo neporážejí komiksoví hrdinové, ale obyčejná, mravenčí a často únavná kontrola moci.

Kdyby byl Ján nedostižným hrdinou, mohli bychom si říct: „On na to měl povahu, já bych to nedokázal.“ Tím, že to byl mladý kluk s notebookem, toto alibi padá.

Ján Kuciak se nestal symbolem proto, kým chtěl být, ale proto, kým byl. Poctivým novinářem, který trpělivě dělal svou práci a odmítl zavřít oči.

Nebylo v tom žádné pózování před kamerami, žádná snaha o slávu. Byla v tom jen tichá, vytrvalá snaha zjistit pravdu. A možná právě proto, že to byl obyčejný člověk, jehož život byl brutálně ukončen v souvislosti s jeho investigativní novinářskou prací, má jeho příběh trvalou sílu měnit společnost a připomínat nám, že svoboda není samozřejmost.

Zdroje: