Měl jízdenky do bezpečí. Přesto skončil v Terezíně: Příběh Hanuše Hrona

Hanuš Weinstein se narodil 18. června 1925 v Mostě. Jeho otec byl lékař se specializací na ušní, nosní a krční lékařství, matka pracovala jako ošetřovatelka. Rodina patřila k asimilovaným Židům a židovské náboženské tradice dodržovala jen omezeně.

Po zabrání Sudet na podzim roku 1938 se Weinsteinovi přestěhovali do Prahy. Hanuš tam dokončil měšťanskou školu a potom se několikrát pokoušel vyučit. Kvůli svému židovskému původu ale z některých míst dostal výpověď. Krátce pracoval také jako učeň ve vodárně. Později už ho zaměstnala židovská obec, kde pomáhal s odnášením zavazadel lidí odjíždějících do transportů.

Jeho otec se už od začátku protektorátu snažil najít způsob, jak rodinu dostat do zahraničí. Nebylo to jednoduché. Některé země požadovaly vysoké finanční záruky nebo ručitele, které židovské rodiny často neměly.

Nakonec se otci podařilo získat možnost odjet do Číny. Jako lékař tam měl šanci najít práci. Zaplatit lístky a doklady pro celou rodinu najednou však bylo nad jeho finanční možnosti. Na začátku roku 1941 proto odjel sám s plánem, že se později pokusí zařídit cestu také pro manželku a děti.

Na jaře 1942 stál šestnáctiletý Hanuš s matkou a sestrou mezi dalšími lidmi, kteří měli být deportováni do Terezína. Čekali na seřadišti u pražského Veletržního paláce. Právě tehdy někdo vyvolal jejich příjmení. Nebyla to ale výzva k nástupu do transportu. Přišel esesák a přinesl jim dopis, na který rodina čekala několik měsíců.

Obálka dorazila až z Číny. Otec jim poslal dokumenty potřebné k vystěhování a také jízdenky na cestu přes Transsibiřskou magistrálu. Rodina tedy konečně měla možnost odjet. Jenže cesta přes Sovětský svaz už nebyla možná. Německo totiž od června 1941 vedlo válku se Sovětským svazem. O několik hodin později dostal Hanuš s matkou a sestrou příkaz nastoupit do zástupu. Z pražského Bubna odjeli vlakem do Terezína.

Hanušovi bylo v době příchodu do Terezína šestnáct let. Jeho krátká zkušenost s prací ve vodárně se tam ukázala jako mimořádně důležitá. Nejprve pracoval u zámečníků. V dílně se opravovaly šicí stroje, které nacisté zabavili židovským rodinám. Plánovaná textilní výroba se však nikdy nerozběhla, a tak se Hanuš později dostal k opravám vodovodního potrubí a čerpadel.

Jeho práce byla pro chod ghetta důležitá. Terezínský vodovod byl původně navržen pro zhruba 12 tisíc obyvatel města a vojenskou posádku. V ghettu přitom v určité době žilo kolem 50 tisíc židovských vězňů. Opravy vodovodního systému proto nebyly bezvýznamnou řemeslnou prací.

Hron později říkal, že právě jeho zkušenosti s potrubím a čerpadly mu pravděpodobně zachránily život. Ani on, ani jeho matka a sestra nebyli během jeho pobytu v Terezíně zařazeni do transportu na východ. Při některých opravách se navíc dostal i k jídlu, například když byl povolán k opravě čerpadla na místních jatkách.

V Terezíně se naučil také vyrábět snubní prsteny. Z německých pětimarkových a desetimarkových mincí, které obsahovaly malé množství stříbra, dokázal vytvořit jednoduché kroužky. Za jeden pár prstenů dostal podle svého svědectví bochník chleba. V prostředí ghetta to představovalo značnou hodnotu.

Hron později vyprávěl i o události, která na první pohled působí téměř neuvěřitelně. Z Terezína se skutečně dostal ven. Nechtěl ale uprchnout navždy. Se svým kamarádem Erichem Mautnerem hledal před Vánoci roku 1943 vánoční stromek pro domov mládeže.

Oba znali některé z tajných chodeb pod Terezínem. Hron měl díky práci přístup k nářadí, které jim mohlo při cestě pomoci. V noci se vydali podzemím, až se dostali k zamřížované střílně z doby Marie Terezie. Řetěz, kterým byla uzamčená, přeřezali a pomocí žebříku se dostali ven. Přeběhli silnici a v nedalekém lese uřízli malý stromek. Potom se stejnou cestou vrátili zpět. V domově mládeže pak mohli společně oslavit Štědrý večer.

Mohlo by se zdát, že když dokázal Hron jednou z Terezína uniknout, mohl jednoduše utéct. Jenže útěk z ghetta a možnost přežít mimo něj byly dvě úplně jiné věci.

Hron později vysvětloval, proč se vězni nepokoušeli z Terezína utéct častěji. V okupovaném Československu člověk potřeboval k přežití nejen místo, kde se ukryje, ale také jídlo a potravinové lístky.

Uprchlý vězeň neměl kam jít. Pokud neměl příbuzného nebo jiného člověka někde na venkově, který by ho dokázal ukrýt a zároveň uživit, útěk nemusel znamenat záchranu. Znamenal by jen začátek dalšího boje o přežití. Hron to později shrnul větou, která se stala názvem jeho svědectví: „Ano, z Terezína se dalo utéct, ale kam by člověk potom šel?“

V roce 1943 se podle Hronovy vzpomínky vězni v Terezíně dozvěděli o existenci plynových komor v Osvětimi. Hron vyprávěl o transportu asi tisícovky dětí, které podle jeho vzpomínky přijely z Osvětimi.

Když byly děti odvedeny do sprch, propukla mezi nimi panika. Bály se, že sprchy nejsou skutečnými sprchami, ale plynovými komorami. Hron tento okamžik označoval za chvíli, kdy se lidé v Terezíně dozvěděli, že v Osvětimi existují plynové komory.

Paměť národa k jeho vzpomínce doplňuje, že pravděpodobně mluvil o dětském transportu z likvidovaného ghetta v Białystoku, který do Terezína dorazil v srpnu 1943. Transport v Terezíně zůstal několik týdnů a poté byl podle Hronova svědectví odvezen zpět do Osvětimi, kde byli jeho účastníci zavražděni.

V roce 1944 se Hron přihlásil do speciálního transportu řemeslníků do Německa. Vězni tam měli v lesích přibližně 80 kilometrů od Berlína vybudovat náhradní sídlo pro nejvyšší velení SS pro případ, že by byl Berlín bombardováním zničen.

Rozhodnutí odjet nebylo bez rizika. Vězňům ale bylo slíbeno, že jejich rodiny, které zůstanou v Terezíně, budou během jejich nepřítomnosti chráněny před transporty do Polska. V Hronově případě nacisté tento slib dodrželi. V únoru 1945 se v Terezíně znovu setkal s matkou a sestrou. Konec války už byl blízko.

V posledních dnech války začali do Terezína přicházet vězni z dalších koncentračních táborů a z pochodů smrti. Mnozí z nich byli v katastrofálním fyzickém i psychickém stavu. Hron se spolu s dalšími mladými vězni zapojil do rozdávání chleba. Brzy zjistili, že hladovějící lidé už nejsou schopni čekat na příděl. Vrhali se na koše s chlebem a snažili se získat co nejvíc.

Při dalším rozdávání proto mladí pomocníci používali tyče, aby dokázali dav udržet od košů a chleba mezi vězně rozdělit. Hron později vzpomínal, že to nebyla otázka neukázněnosti, ale zoufalství lidí, kteří byli vyhladovělí až za hranici toho, co si lze běžně představit.

V květnu 1945 se Hron jednoho rána probudil a v Terezíně už neviděl německé ani české četnické uniformy. Válka končila. Z hradeb potom sledoval kolonu sovětských vojáků, která mířila od Drážďan k Praze. Naskočil na ruský nákladní vůz a vydal se s nimi.

Před Prahou se kolona zastavila. Kolem procházela skupina německých zajatců a jeden z nich měl obuv zavěšenou kolem krku. Sovětský voják na něj upozornil Hrona, který měl své boty rozbité. Hron na Němce zavolal: „Gibt die Schuhe!“

Německý zajatec si je sundal a podal mu je. Hron si ale všiml, že muž je bosý. Došlo mu, že to, co mu nabízí, je jeho jediné, a proto mu je vrátil. Později tento okamžik popisoval jako chvíli, kdy se vědomě rozhodl, že se nebude Němcům mstít. Po tom všem, co během války zažil, mohl poprvé získat něco, co sám potřeboval. Přesto si to nevzal.

V roce 1945 si Hanuš Weinstein změnil příjmení na Hron. Sám později vysvětloval, že k tomu přispěly tehdejší protiněmecké nálady. Zároveň ale přiznával, že svého rozhodnutí později litoval.

Jeho život po válce nebyl jednoduchý. Stal se členem KSČ a pracoval například v podniku Sigma v Lutíně u Olomouce nebo v Třineckých železárnách. Po procesu s Rudolfem Slánským a zesílení antisemitismu se dostal do konfliktu se stranickým aparátem a v roce 1957 byl z KSČ vyloučen.

Později dostudoval Vysokou školu báňskou, přesto mohl zastávat převážně dělnické profese. V roce 1968 uspěl v konkurzu na místo ředitele podniku v Nejdku. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy byl však této funkce zbaven.

Rodina později zvažovala emigraci, nakonec ale z Československa neodešla. Hron až do roku 1989 pracoval v podniku Chodos v Chodově u Karlových Varů a byl sledován Státní bezpečností. Nabídku spolupráce podle Paměti národa odmítl.

Hanuš Hron zemřel 13. dubna 2023 ve věku 97 let.

Jeho příběh ukazuje, proč je někdy zavádějící ptát se, proč lidé v Terezíně jednoduše neutekli. Hron sám věděl, že z ghetta se fyzicky dostat dá. Jenže za jeho zdmi nebyla automaticky svoboda. Čekal tam svět, ve kterém člověk bez dokladů, potravinových lístků a bezpečného úkrytu mohl jen těžko přežít.

Zdroje: