Dostali devět Becherovek, bednu ponožek a dva dolary na den. Stopem do Japonska na Expo 70

Japonská televize NHK vyhlásila před Světovou výstavou Expo 70 soutěž pro mladé lidi o nejzajímavější způsob, jak se do Ósaky dostat. Někteří plánovali cestu na kolečkových bruslích, jiní chtěli přes oceán na malé lodi nebo balónem.

Čtyři mladí Čechoslováci si vybrali autostop. Z Československa chtěli projet přes Turecko, Írán, Afghánistán, Pákistán a Indii, pokračovat přes Malajsii a Singapur a odtud se vydat lodí do Japonska.

Jeden z nich, fotograf Zdeněk Thoma, měl přitom krátce před odjezdem úplně jiné starosti. Tři dny před cestou se oženil a jeho novomanželka byla těhotná.

Dne 8. února 1970 stál Thoma se svými třemi společníky na Staroměstském náměstí. Každý z nich měl na zádech batoh těžší než třicet kilogramů. Rozpočet měli stanovený na dva dolary na osobu a den.

„Nevěsta ze mě radost pochopitelně neměla, takhle si svatební cestu nepředstavovala,“ vzpomínal Thoma později. Snažil se jí vysvětlit, že expedici připravoval už dlouho a nemůže ji na poslední chvíli zrušit. Na cestu navíc dostali zásoby od lidí a podniků, kteří jejich plán podpořili.

„Vždyť nám poslali zaměstnanci národního podniku Loana Rožnov pod Radhoštěm obrovskou bednu plnou ponožek, abychom je cestou nemuseli látat, a Becherovka devět lahví – nelze je zklamat!“ vzpomínal. Výprava tak skutečně vyrazila. Před sebou měla tisíce kilometrů a několik měsíců cesty.

Thoma nebyl v autostopu žádným začátečníkem. Už před expedicí procestoval část Evropy. „Bylo to dobrodružství, byla to svoboda, byla to krása, takže pak už to máš nalajnovaný a nic tě nezastaví,“ popsal později svůj vztah k cestování.

Čtveřice měla stan a zpočátku si také sama vařila. Část zásob si předem rozeslala na československé ambasády, které měla po cestě navštívit. I tak ale museli vystačit s velmi omezeným rozpočtem. Dva dolary na den znamenaly, že se museli spoléhat hlavně na stopování, jednoduché ubytování a pohostinnost lidí, které cestou potkávali. V Turecku strávili přibližně měsíc. Potom pokračovali do Íránu, kde podle Thomy stopovali snáz. Z Teheránu se vydali směrem k Afghánistánu.

Od Turecka je často vozily nákladní automobily. Když bylo potřeba, rozdělili se do dvojic a domlouvali si místa, kde se znovu setkají.

„Pak Afghánistán, tehdy to byla solidní země, kde nás nikdo neohrožoval. Dneska už byste si stan v Afghánistánu nepostavili,“ řekl později Zdeněk. Zpočátku spali ve stanu, v horkém Pákistánu a Indii ho ale nakonec vyhodili. Přespávali v různých ubytovnách nebo venku.

Indie se pro Thomu stala jedním z nejsilnějších zážitků celé expedice. „Vzpomínám, jak jsme šli nějakým velkým městem a já byl navzdory květnovému vedru nadšenej. Nezajímalo mě, že tam je špína a chaos, najednou jsem cítil zvláštní sounáležitost s lidmi kolem,“ vzpomínal. A pak dodal větu, která dobře vystihuje, co se během cesty změnilo: „Jednodušeji – v tu chvíli mě okouzlila Asie.“

V Indii podle Thomy řidiči často nebrali cestovatele jen jako stopaře, které potřebují dopravit z jednoho místa na druhé. Zvali je k sobě domů, ukazovali je rodinám a někdy je hostili. Přejezd Indie proto zabral mnohem více času, než by odpovídalo prostému překonání vzdálenosti. Pozdější vzpomínky účastníků popisují, že je řidiči odváželi i do svých rodných vesnic a představovali je místním jako exotické návštěvníky.

Výprava se tak postupně měnila. Nešlo už pouze o to dostat se co nejrychleji do Japonska. Cesta sama začala být hlavním zážitkem. Přes Indii pokračovali do Malajsie a následně do Singapuru. Z Prahy se tam dostali přibližně za pět měsíců, většinou na nákladních automobilech.

V Singapuru skončila pozemní část expedice. Před čtveřicí byl poslední velký problém. Jak se dostat přes moře do Japonska. Nasedli proto na polskou nákladní loď. Během přibližně měsíční plavby pokračovali přes Bangkok a Hongkong až do Japonska. Po příjezdu do Japonska je ale ještě čekala poslední část cesty. Na světovou výstavu se museli dostat po japonské pevnině. A podařilo se.

Dne 22. srpna 1970 dorazila Expedice Sakura na Expo 70 v Ósace. Po více než půl roce od odjezdu z Československa čekalo čtveřici slavnostní přivítání za účasti vedení výstavy a novinářů. Dostali kytice a diplomy a následně je přivítali také v československém pavilonu.

Čtyři mladí muži, kteří v únoru vyrazili z Prahy s těžkými batohy a dvěma dolary na den, tak svůj plán dokončili. Jejich cesta patřila k nejneobvyklejším způsobům, jak se na tehdejší Expo dostat. Zatímco jiní plánovali brusle, balón nebo malou loď, Čechoslováci spoléhali na stopaře, řidiče nákladních aut a nakonec jednu nákladní loď.

Expedice však pro Zdeňka Thomu nebyla jen jednou uzavřenou kapitolou. Po skončení výstavy zůstali členové výpravy v Japonsku ještě několik měsíců. Thoma během té doby vystoupil na Fudži a zažil také nečekanou erupci sopky Komagatake na severu Honšú. Japonsko ho natolik zaujalo, že se do něj později opakovaně vracel. Fotografoval jeho města, krajinu i každodenní život a věnoval mu řadu knih a výstav. Z cesty, která měla původně skončit příjezdem na světovou výstavu, se tak nakonec stal začátek jeho dlouhodobého vztahu k Japonsku.

Zdroje: