Osm let na útěku pod vlastní podlahou: Příběh bratrů Kazarových

Když Pavla Kazara 25. října 1962 dopadli, bylo mu 31 let a téměř osm let žil jako vojenský zběh. Ještě téhož dne vypovídal vyšetřovatelům.

Jeho výpověď začíná vlastně docela obyčejně. Na vojnu nastoupil, ale podle svých slov se mu tam nelíbilo a chtěl se vrátit domů. V lednu 1954 z vojny utekl. Otec ho přesvědčoval, aby se do kasáren vrátil, Pavel se ale rozhodl, že už se tam nevrátí. Později dokonce uvažoval o útěku zpět do Maďarska, odkud jeho rodina pocházela.

Neudělal ani jedno. Zůstal na Šumavě. Když v roce 1960 přišla prezidentská amnestie, která se týkala také vojenských zběhů, mohl se po šesti letech skrývání přihlásit úřadům. Neudělal to. „Bál jsem se. Měl jsem v úmyslu ukrývat se napořád,“ uvedl později při výslechu. V té chvíli už ale jeho útěk nebyl jen jeho vlastní záležitostí. Stejnou cestu zvolil i jeho mladší bratr Ondřej.

Pavel dezertoval 28. ledna 1954. Na podzim téhož roku utekl z vojny také Ondřej. Podle pozdější rekonstrukce se na tom s Pavlem předem domluvili. Oba se vrátili k rodině.

Rodina se mezitím dostala do Nových Hutí, kde získala k užívání odlehlou usedlost. Právě tam se odehrávala převážná část následujících osmi let. Dům měl zatemněná okna a kolem něj pobíhal pes. Kazarovi se v případě nebezpečí ukrývali ve sklepních prostorech a později vznikla také skrýš pod podlahou. Bezpečnostní složky po nich přitom pátraly. A několikrát byly velmi blízko.

Jedna z nejpozoruhodnějších částí případu se odehrála během domovní prohlídky. Příslušníci Pohraniční stráže při ní podle pozdější rekonstrukce prohledávali dům se služebním psem. Pes upozornil na poklop vedoucí do skrýše. Bratři byli uvnitř.

Když se pohraničníci pokoušeli poklop otevřít, Kazarovi ho drželi z druhé strany. Hlídce se nepodařilo dostat dovnitř a prohlídka skončila bez jejich dopadení. Tento základní průběh popisuje i pozdější reportáž Seznam Zpráv, která případ rekonstruovala z dostupných materiálů.

Nebyla to ale jediná chvíle, kdy měli Kazarovi štěstí. Později se bezpečnostní složky dozvěděly, že se bratři stále ukrývají doma. Informace se dostávaly k různým složkám, které po nich pátraly. Problém byl také v tom, že Veřejná bezpečnost, Státní bezpečnost, Pohraniční stráž a vojenská kontrarozvědka postupovaly odděleně.

Kapitán Rudolf Frydryšek později u soudu popsal, že jednotlivé složky si své poznatky nepředávaly. Jedna proto mohla pracovat s informací, že se bratři nacházejí doma, zatímco jiná předpokládala, že už jsou mimo Československo.

Kazarovi ale nežili osm let jako dva muži, kteří se nikdy neukázali mimo svou skrýš. Ondřej byl podle pozdějšího svědectví velmi zručný a opravoval v místním statku stroje. Opravoval také rádia a další přístroje. Radan Běhoun, jehož rodina dnes vlastní někdejší Kazarův dům, popsal, že Ondřejovy schopnosti znali lidé v okolí.

Ještě pozoruhodnější je svědectví jejich mladšího bratra Jana. Ten se ozval až v roce 2021 poté, co Seznam Zprávy zveřejnily reportáž o případu. Popsal, že příběh jeho starších bratrů výrazně zasáhl i jeho vlastní život. Kvůli rodinné minulosti podle svých slov musel opouštět Kvildy i Nové Hutě a často se stěhovat. Právě Jan přinesl i popis jedné z nejvyhrocenějších situací uvnitř rodiny.

V květnu 1960 dostali Kazarovi možnost, jak celý útěk ukončit. Prezident Antonín Novotný vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se vztahovala také na vojenské zběhy. Po šesti letech skrývání mohli jednoduše vyjít z úkrytů a přihlásit se úřadům. Ondřej s tím podle pozdější rekonstrukce souhlasil. Pavel ne.

Jan Kazar později popsal, že právě tehdy došlo v rodině k dramatickému konfliktu. Pavel měl vytáhnout samopal a Jan před ním musel vyskočit oknem. V následném zápase se mu podařilo zbraň bratrovi vytrhnout.

Amnestie tedy jejich útěk neukončila. Naopak se ukázalo, jak hluboko už byli do života v ilegalitě zapojeni.

Ondřej byl ženatý s Vincencií. Během doby, kdy se ukrýval, porodila celkem pět dětí. Jako jejich otec byl v matrice uváděn Ondřej, přestože byl oficiálně vojenským zběhem na útěku. Ani to samo o sobě nevedlo k jeho odhalení. Rodina mezitím dál fungovala v prostředí, kde bylo nutné před okolím i úřady skrývat skutečnost, že se hledaný muž nachází prakticky přímo doma.

Kazarovi navíc postupně potřebovali řešit úplně obyčejné věci. Jídlo, oblečení, léky nebo zdravotní problémy. Podle rekonstrukce případu si bratři například navzájem trhali nemocné zuby pomocí kleští a dalších nástrojů. V době, kdy už byli několik let na útěku, se jejich život stále méně podobal běžnému životu.

Kazarovi se postupně začali pohybovat také mimo dům. Chodili do lesů, pytlačili a dopouštěli se krádeží. Podle dobových materiálů měli k dispozici několik střelných zbraní. Pavel později vyšetřovatelům přiznal, že uvažoval o tom, že se bude skrývat už napořád. To také vysvětluje, proč pro něj nebyla amnestie řešením. Po šesti letech na útěku už totiž nešlo jen o strach z návratu do armády. Hrozil mu trest za dlouholeté zběhnutí a rodina se na jeho ukrývání aktivně podílela.

V létě 1960 dokonce bratři zvažovali útěk do Německa. Ondřej chtěl odejít i s manželkou a dětmi. Pavel s tím nesouhlasil a podle pozdější rekonstrukce navrhoval, že si raději vybudují bunkr v Boubínském pralese. Ani k tomu nakonec nedošlo.

V říjnu 1962 se pátrání výrazně zintenzivnilo. 17. října v časných ranních hodinách obklíčily Nové Hutě početné síly Veřejné bezpečnosti, Státní bezpečnosti, Pohraniční stráže a armády. Bratři se ale znovu dokázali ukrýt. O dva dny později se stalo něco, co už změnilo celý případ.

Při pytlácké výpravě poblíž Pravětínské Lady narazili na lesního technika Ladislava Pěstu a polesného Josefa Kutheila. Oba muže postřelili. Pěsta utrpěl těžké zranění a přišel o oko. Oba muži útok přežili.

Pavel Kazar později ve výslechu popsal, co se podle něj stalo. Jeho výpověď se tak stala jedním z důležitých pramenů pro rekonstrukci případu. Po útoku se bratři dali na útěk směrem k Boubínskému pralesu.

Po střelbě začal rozsáhlý zásah. Bezpečnostní složky pátraly po obou bratrech v okolí Nových Hutí a Boubínského pralesa. Z dochovaných materiálů vznikla samostatná dokumentace k operaci Kazar.

Bratři se pokoušeli znovu využít lesní úkryty, které znali z předchozích let. Jenže po téměř osmi letech už byli vyčerpaní. Pavel se 25. října 1962 vrátil k rodinnému domu. Tam byl zatčen. Ondřej byl dopaden následující den poblíž Nových Hutí. Osm let skrývání skončilo.

Právě výslech z 25. října je dnes jedním z nejzajímavějších dokumentů celého případu. Pavel Kazar v něm nemluvil jako člověk, který se právě po osmi letech skrývání snaží vytvořit hrdinský příběh. Vysvětloval, proč z vojny utekl, proč se nevrátil ani po amnestii a jak o své budoucnosti přemýšlel.

Jeho slova zároveň ukazují, jak se původně poměrně jednoduchý útěk změnil v dlouholetý způsob života. Na začátku nechtěl být vojákem. Po několika letech už měl v úmyslu skrývat se natrvalo. A na konci stál před soudem kvůli mnohem závažnějším činům než jen vojenskému zběhnutí.

V lednu 1963 byli Pavel a Ondřej Kazarovi odsouzeni českobudějovickým vojenským soudem. Pavel dostal patnáct let vězení, Ondřej čtrnáct.

Rozsudek zahrnoval mimo jiné zběhnutí, pokus o dvojnásobnou vraždu, krádeže a nedovolené ozbrojování. Potrestáni byli také někteří členové rodiny, kteří bratrům podle soudu pomáhali.

Tím jejich život na Šumavě skončil. Po desetiletích ale nezmizel jejich příběh. Dům v Nových Hutích, kde se ukrývali, stále stojí. Rodina, která ho později získala, nechala zazdít skrýš pod podlahou i prostor pod chlívkem. Radan Běhoun dnes popisuje, kde se bratři ukrývali a jak jejich někdejší úkryty v domě vypadaly.

A dochovala se i slova samotného Pavla Kazara z posledních dnů jeho svobody. Možná právě díky nim je dnes možné jejich osmiletý útěk vnímat jinak než jen jako příběh dvou mužů, kteří dokázali unikat bezpečnostním složkám.

Zdroje: