Bratři Mašínové: Tři mrtví, přestřelky a útěk přes NDR na Západ

Příběh bratří Mašínů patří k nejspornějším kapitolám československých dějin po roce 1948. Dodnes se vedou ostré spory o to, zda byli především účastníky ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu, nebo zda některými svými činy překročili hranice, které nelze omlouvat bojem proti totalitě.

Na podzim roku 1953 vyrazilo pět mužů z Československa směrem k Západnímu Berlínu. Ctirad Mašín, jeho bratr Josef, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata chtěli projít přes území tehdejší Německé demokratické republiky a dostat se k americké armádě. Jejich cesta trvala téměř měsíc. Pronásledovaly je východoněmecké bezpečnostní složky a sovětští vojáci. Během útěku došlo k několika ozbrojeným střetům, při nichž zemřeli lidé na obou stranách.

Ctirad a Josef Mašínovi vyrůstali v rodině, jejíž zkušenost s totalitními režimy výrazně ovlivnila jejich pozdější život.

Jejich otec Josef Mašín byl za druhé světové války jedním z členů československého protinacistického odboje. Spolu s Josefem Balabánem a Václavem Morávkem patřil ke skupině, které se později začalo říkat Tři králové. Odbojová skupina získávala informace pro československé vojenské zpravodajství v Londýně a udržovala spojení s domácím i zahraničním odbojem.

Gestapo Josefa Mašína zatklo v roce 1941. Přes brutální výslechy své spolupracovníky neprozradil a v červnu 1942 byl popraven na Kobyliské střelnici. Ctiradovi tehdy bylo jedenáct let, Josefovi deset. Po válce byli oba bratři vyznamenáni za statečnost svého otce. O několik let později se však jejich rodina dostala do konfliktu s novým režimem.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se bratři Mašínové společně s dalšími mladými lidmi zapojili do protikomunistických aktivit. Zpočátku šlo například o drobné sabotáže a poškozování propagandistických materiálů. Postupně ale začali připravovat ozbrojený odpor.

Jejich cílem bylo získat zbraně a finanční prostředky pro případný partyzánský boj. Počítali také s možností další války mezi Sovětským svazem a západními státy. V takovém případě se chtěli zapojit do boje proti komunistickému režimu.

První velká ozbrojená akce skupiny se odehrála 13. září 1951 v Chlumci nad Cidlinou. Ctirad a Josef Mašínovi společně s Milanem Paumerem přepadli služebnu SNB. Chtěli získat zbraně. Akce se však zkomplikovala. Službu konající mladší strážmistr SNB Oldřich Kašík se pokusil zasáhnout a Josef Mašín ho zastřelil. Skupina ze služebny nakonec zbraně nezískala.

O pouhé dva týdny později následovalo další přepadení, tentokrát v Čelákovicích. V noci na 28. září 1951 se skupina pokusila získat zbraně a výbušniny ze služebny SNB. Příslušníka SNB Jaroslava Honzátka vylákali ven pod záminkou dopravní nehody. Odzbrojili ho, svázali a omámili chloroformem. Následně ho Ctirad Mašín usmrtil. Skupina si ze služebny odnesla zbraně.

Smrt Jaroslava Honzátka se později stala jedním z hlavních bodů sporu o Mašíny. Zastánci jejich činnosti ji zasazují do kontextu ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu. Kritici naopak zdůrazňují, že Honzátko byl v okamžiku smrti odzbrojený, svázaný a omámený.

Další významná akce přišla v srpnu následujícího roku. Dne 2. srpna 1952 přepadli Josef Mašín a Václav Švéda u obce Žleby u Čáslavi vůz podniku Kovolis Hedvikov, který převážel peníze určené na výplaty zaměstnanců. Ve voze byl také účetní Josef Rošický.

Během přepadení Rošický vytáhl na Josefa Mašína zbraň. Následovala potyčka, při které byl Rošický podle nejčastěji uváděné verze zastřelen svou vlastní pistolí. Skupina získala více než 800 tisíc korun, konkrétně se v pramenech uvádí částka 884 239 Kčs.

Peníze měly sloužit k financování další činnosti skupiny. Část však byla využita také na motocykly a soukromé účely. Významná část získaných peněz byla navíc později znehodnocena měnovou reformou v roce 1953.

Případ Josefa Rošického je dodnes jedním z nejčastěji připomínaných argumentů kritiků Mašínů. Nešlo totiž o přepadení policejní stanice ani o získávání zbraní. Cílem byly peníze určené na výplaty zaměstnanců podniku.

Mezitím se kolem skupiny začala stahovat síť bezpečnostních složek. Ctirad Mašín byl zatčen a vězněn, další členové byli sledováni a skupině hrozilo odhalení. Nakonec se bratři rozhodli Československo opustit.

V noci ze 3. na 4. října 1953 překročili hranici Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Jejich cílem byl Západní Berlín, odkud se chtěli dostat k americké armádě. Původně očekávali, že cesta přes Německo bude relativně rychlá. Místo toho se jejich útěk změnil v téměř měsíc trvající boj o přežití.

Skupina se pohybovala převážně v noci a snažila se vyhýbat obydleným místům. Přesto byla brzy odhalena a východoněmecké úřady zahájily rozsáhlé pátrání.

K jednomu z nejznámějších střetů došlo 10. října 1953 na nádraží v Uckru. Východoněmecká policie se pokusila skupinu zadržet a následovala přestřelka. Několik příslušníků Volkspolizei bylo zabito nebo zraněno. Během tohoto střetu se skupina rozdělila a Zbyněk Janata se ocitl sám. Krátce nato byl zadržen.

Další střet přišel 16. října u Waldowa. Václav Švéda byl vážně zraněn a později dopaden. Východoněmecké bezpečnostní složky tak postupně dostaly do rukou dva z pěti uprchlíků. Ctirad a Josef Mašínovi a Milan Paumer pokračovali sami.

Trojice pokračovala směrem k Západnímu Berlínu. Byla vyčerpaná, téměř nespala a měla stále méně jídla. Milan Paumer byl během jednoho ze střetů zasažen střelou do břicha. Přesto pokračoval dál.

Po téměř měsíci se jim podařilo dostat do Západního Berlína. Ctirad a Josef Mašínovi dorazili 2. listopadu 1953, několik hodin po nich přišel také těžce zraněný Milan Paumer, který musel být okamžitě převezen do nemocnice. Z původní pětice se na Západ dostali tři. Dva zůstali v rukou úřadů.

Zbyněk Janata a Václav Švéda byli vydáni do Československa. Před soud se dostal také Ctibor Novák, strýc bratří Mašínů a člen jejich širší odbojové skupiny. Samotného útěku přes NDR se však neúčastnil. V lednu 1955 byli všichni tři odsouzeni k trestu smrti. Dne 2. května 1955 byli v pankrácké věznici popraveni.

Komunistický režim zároveň tvrdě zasáhl proti rodině. Matka bratří Mašínů, Zdena Mašínová, byla v červnu 1955 odsouzena k 25 letům vězení za velezradu a vyzvědačství. Byla vážně nemocná a 12. června 1956 zemřela ve vězeňské nemocnici na Pankráci.

Jedna věc je nesporná. Mašínové a jejich spolupracovníci se skutečně pokusili vést ozbrojený odpor proti komunistickému režimu. Přepadávali služebny SNB, získávali zbraně a peníze, připravovali se na případný ozbrojený konflikt a nakonec se rozhodli pro útěk na Západ.

Stejně nesporné je, že při jejich činnosti zemřeli lidé. V Československu byli zabiti Oldřich Kašík, Jaroslav Honzátko a Josef Rošický. Během útěku přes NDR pak zemřeli čtyři příslušníci východoněmeckých bezpečnostních složek.

Spor tedy neleží v samotných událostech, ale v jejich interpretaci.

Zastánci Mašínů zdůrazňují charakter komunistického režimu a skutečnost, že proti němu skupina vystoupila v době, kdy byly politické represe běžnou součástí života v Československu. Kritici naopak upozorňují, že odpor proti totalitnímu režimu sám o sobě neznamená, že každá jednotlivá násilná akce byla oprávněná.

Největší otázky vyvolávají právě případy Kašíka, Honzátka a Rošického. Byli to příslušníci bezpečnostních složek nebo zaměstnanec podniku, nikoli představitelé komunistického vedení. Zároveň však jejich případy nelze vytrhnout z prostředí, ve kterém Mašínové svou činnost chápali jako součást ozbrojeného odporu proti režimu.

Ctirad a Josef Mašínovi po útěku odešli do Spojených států a oba později sloužili v americké armádě. Milan Paumer se k nim rovněž připojil.

V Československu se o jejich činnosti po desetiletí mluvilo především v rámci komunistického výkladu, který je označoval za vrahy a teroristy. Po pádu režimu se začalo o jejich příběhu diskutovat znovu a s výrazně širším přístupem k archivním materiálům.

Spor tím ale nezmizel. Bratři Mašínové skutečně bojovali proti komunistickému režimu. Zároveň při jejich akcích zemřeli lidé, jejichž role a okolnosti smrti jsou dodnes součástí debaty o oprávněnosti jejich postupu.

Zdroje: