Jaroslav Knápek se před StB ukrýval v bunkru. Nakonec mohl jen sedět a ležet pod podlahou

Jaroslav Knápek měl zkušenost s ukrýváním lidí ještě z doby, kdy po českých zemích pátralo gestapo. Po válce za svou pomoc odboji dostal vojenské vyznamenání. O několik let později už ale nebyl tím, kdo poskytuje útočiště. Sám potřeboval místo, kde ho nikdo nenajde.

Knápek žil s manželkou Ludmilou na Drozdovské Pile nedaleko Zábřehu, kde ve 30. letech postavil dům s dílnou a vyráběl dřevěné násady na smetáky a štětky. Po Mnichovské dohodě se Drozdovská Pila stala součástí nacistického Německa. Knápkovi se proto 15. března 1939, v den okupace českých zemí, přestěhovali na Žilkův mlýn u Velké nad Veličkou. Právě tam se rodina naplno zapojila do odboje.

Pomáhali lidem, kteří se chtěli dostat do zahraničních armád, ukrývali odbojáře a zajišťovali jim jídlo i další pomoc. V jejich domě se nějaký čas ukrýval také František Bogataj, velitel výsadku Carbon. Z půdní světnice se vysílalo prostřednictvím radiostanice Jarmila I do Londýna.

Rodina se kvůli tomu vystavovala obrovskému riziku. Po válce se však zdálo, že se jejich pomoc konečně dočkala uznání. V listopadu 1947 obdrželi Jaroslav a Ludmila Knápkovi Československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně. Pak přišel únor 1948.

Bogataj včas odešel do zahraničí a později se zapojil do protikomunistického zahraničního odboje a spolupracoval se západními zpravodajskými službami. V prosinci 1950 se ke Knápkovým dostal jeho kurýr Václav Vokáč. Přišel během zabíjačky a Jaroslavovi řekl, že jde od „Blbce“ – Bogatajovy válečné přezdívky.

Knápek pochopil, odkud muž přichází, a se spoluprací souhlasil. Od Vokáče dostal šifrovací tabulku, plechové schránky a peníze na výdaje. Se synem Bronislavem pak podle instrukcí připravili tajnou zprávu a uložili ji do mrtvé schránky poblíž Hoštejna. Víc už toho nestihli.

Ráno 27. března 1951 se u Knápkových objevili muži vydávající se za zástupce kartáčnického družstva. Ve skutečnosti šlo o příslušníky Státní bezpečnosti. Knápek brzy zjistil, že zatímco s ním venku jednají, další muži prohledávají dům. Požádal proto, zda se může před odchodem umýt u náhonu. Jakmile se dostal ven, pokusil se utéct směrem k lesu. StB ale měla okolí obklíčené. Podle vzpomínek jeho dcery Radoslavy se ozvala střelba a příslušníci ho nakonec dopadli.

Soud v Brně ho 3. září 1951 odsoudil za vyzvědačství a nedovolené ozbrojování k deseti letům vězení. Propadl mu také veškerý majetek. Kromě spolupráce se západní rozvědkou ho obvinili také z ukrývání zbraní. Při domovní prohlídce našli několik nábojů, které zůstaly v dřevěných bednách po německé armádě. Předmětem případu bylo také pásové vozidlo, které zůstalo v kraji po německé armádě a které Knápek používal při svážení dřeva. Odsouzený odbojář tak skončil ve vězení. Jenže jeho pobyt za mřížemi neměl trvat tak dlouho, jak rozhodl soud.

V létě 1952 pracoval pod dozorem vězeňské stráže na zemědělských pracích na Šumpersku. Dne 5. července využil chvíle nepozornosti a utekl. Rozběhlo se rozsáhlé pátrání, ale vojáci ani policisté ho nenašli. Po týdnech se vrátil do rodného kraje. Na jaře 1953 se v noci objevil na Drozdovské Pile. Doma si vyzvedl polní lopatu, krumpáč a pilu a odešel do lesa, kde si vybudoval bunkr.

V tatenickém bukovém lese nedaleko Drozdovské Pily si vykopal provizorní bunkr. Zůstal v něm až do zimy. Ludmila mu po nocích nosila jídlo a několikrát za ním přišel i syn Bronislav. Tomu vyprávěl o ptácích, kteří kolem létali, o lišce, která ho navštěvovala, nebo o houbách, jejichž růst mohl sledovat. Život v lese ale neměl trvat věčně. S příchodem zimy potřeboval jiné řešení. Tentokrát ho našel v rodinné dílně.

V dílně vznikl úkryt v prostoru mezi kotlem a zdí. Měřil přibližně jeden metr. Rodina vytvořila šikmou dřevěnou konstrukci a zakryla ji velkými bednami s nářadím a dalším harampádím. Do jedné z nich vyřízli otvor a připevnili ho na panty. Zvenku tak úkryt vypadal jako obyčejné místo pro uložené věci.

Kontroly přicházely. Proběhlo několik domovních prohlídek, ale příslušníci tajný prostor neodhalili. Podle vzpomínek rodiny se v okolí objevovali také podezřelí muži. Někteří lidé se vydávali za rybáře i mimo rybářskou sezonu. O Jaroslavu Knápkovi přitom nevěděli ani všichni příbuzní.

V roce 1957 se Bronislav Knápek vrátil z vojny a rodina znovu začala v dílně vyrábět kartáčnické výrobky, tentokrát pro Dřevotvar Šumperk. Dílna se musela vytápět, a dosavadní úkryt za kamny proto přestal být použitelný.

Knápek se synem proto začali připravovat nový prostor pod podlahou dílny poblíž soustruhu. Po nocích rozbíjeli beton a kopali. Hlouběji se dostat nemohli, protože se začala objevovat voda, a tak prostor rozšířili do stran. Vznikla skrýš, ve které se dalo pouze sedět nebo ležet.

Knápek v úkrytu nezůstával po celou dobu. Často četl, byl s rodinou a po nocích občas pracoval i v dílně. Okna dílny byla natřená vodním sklem, aby nikdo nemohl zvenku sledovat dění uvnitř. V tomto úkrytu zůstal až do 18. května 1960.

Dne 9. května 1960 byla vyhlášena amnestie. Knápek se domníval, že se bude vztahovat i na něj. Ve svých dvaašedesáti letech se proto přihlásil na úřady. Stalo se tak 18. května.

Amnestie ale jeho případ nevyřešila tak, jak očekával. Trest mu byl pouze snížen na pět let a další dva roky strávil ve vězení na Mírově, v Ilavě a Leopoldově. Na svobodu se dostal až v květnu 1962 při další amnestii.

Ani potom neměl nárok na důchod a ještě několik let pracoval jako lesní dělník. Později se s manželkou přestěhovali za synem na Žilkův mlýn. Po roce 1989 se mohli domáhat rehabilitace a náhrady za zabavený majetek, rozhodli se ale do dalších sporů nepouštět. Jak později vzpomínal jejich syn Bronislav, byli především šťastní, že jsou konečně svobodní.

Jaroslav Knápek zemřel v červnu 1990. Jeho žena Ludmila o sedm let později.

Zdroje: