Opravdu může oběť domácího násilí prostě odejít?

Když byla v srpnu 2011 zavražděna spisovatelka Simona Monyová, česká média zaplnily titulky popisující brutalitu činu. V následujících dnech se veřejná debata soustředila především na pachatele a okolnosti vraždy. Vedle šoku a soucitu se ale objevovala ještě jedna otázka. Možná méně nápadná, zato mnohem vytrvalejší.

Tato otázka se objevuje téměř pokaždé, když se do médií dostane další případ domácího násilí. Objevuje se pod články, na sociálních sítích i v běžných debatách mezi lidmi. Její podoba se mění jen nepatrně. „Proč to vydržela?“ „Proč s ním měla děti?“ „Proč ho neopustila dřív?“

Na první pohled jde o logickou otázku. Ve skutečnosti je ale postavená na předpokladu, který psychologie dlouhodobě zpochybňuje – že člověk žijící v násilném vztahu má stejné možnosti rozhodování jako člověk, který situaci hodnotí z bezpečné vzdálenosti.

Právě to je možná největší omyl, který domácí násilí provází.

Ve veřejné představě bývá násilný vztah jednoduchý. Existuje agresor, existuje oběť a mezi nimi okamžik, kdy padne první rána. Odtud už podle této logiky vede přímá cesta k odchodu, oznámení na policii nebo rozvodu. Jenže zkušenosti těch, kteří pomáhají obětem domácího násilí, ukazují úplně jiný obraz. Domácí násilí zpravidla nevzniká během jednoho večera. Vzniká postupně. A stejně postupně mění člověka, který je mu vystaven.

Právě proto není případ Simony Monyové jen příběhem jedné známé ženy. Je připomínkou mechanismů, které se podle odborníků opakují v tisících dalších vztahů. Rozdíl je pouze v tom, že většina z nich nikdy neskončí na titulních stranách novin.

Jedním z nejrozšířenějších mýtů je představa, že násilného partnera lze snadno rozpoznat. Že je agresivní od začátku, jeho chování je nepředvídatelné a okolí musí být jasné, že se děje něco špatného.

Realita bývá mnohem méně nápadná.

Organizace, které pracují s oběťmi domácího násilí, opakovaně upozorňují, že první projevy nebývají fyzické. Častěji jde o kontrolu, postupnou izolaci nebo manipulaci, která se zpočátku může tvářit jako zájem a péče. Partner chce vědět, kde druhý je, s kým tráví čas nebo proč se neozval. Nelíbí se mu některé kamarádky, kritizuje rodinu nebo se uráží pokaždé, když není středem pozornosti. Každá jednotlivá situace může působit banálně. Teprve jejich součet začne vytvářet prostředí, ve kterém se jeden z partnerů postupně vzdává stále větší části svého prostoru.

Psychologové upozorňují, že právě pozvolnost je jedním z důvodů, proč bývá domácí násilí tak obtížné rozpoznat. Kdyby partner přišel po několika týdnech vztahu s požadavkem, že druhý už nesmí vídat rodiče, kontroloval mu telefon a následně použil fyzické násilí, většina lidí by odešla. Jenže hranice se obvykle neposouvají rychle. Posouvají se po malých krůčcích.

Nejdřív jde o drobné ústupky.

Pak o kompromisy.

Nakonec o nový standard, který by ještě před několika měsíci působil nepředstavitelně.

Právě v tom spočívá jedna z největších psychologických pastí domácího násilí. Člověk si na změnu nezvykne proto, že by s ní souhlasil. Zvykne si proto, že přichází postupně.

A právě zde se rodí otázka, která je pro celý případ Simony Monyové možná důležitější než samotná vražda. Pokud domácí násilí nezačíná první ranou, kdy vlastně začíná?

Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Existuje ale mechanismus, který psychologové popisují už několik desetiletí a který pomáhá vysvětlit, proč se z partnerského vztahu může stát prostředí, ze kterého je stále obtížnější odejít.

Většina lidí si domácí násilí představuje jako sérii prudkých konfliktů. Křik, rány, přivolanou policii. Takové situace se samozřejmě dějí. Stejně důležité je ale to, co jim předchází.

Cyklus obvykle nezačíná násilím, ale napětím. Partner je podrážděnější než obvykle, snadno se urazí, hledá záminky ke konfliktu nebo reaguje nepřiměřeně na běžné situace. Oběť se postupně učí rozpoznávat drobné signály – tón hlasu, výraz ve tváři nebo způsob, jakým za sebou zavře dveře. Přizpůsobuje tomu své chování. Volí opatrnější slova, odkládá nepříjemné rozhovory a snaží se udělat všechno pro to, aby další hádce zabránila.

Na první pohled může takové chování působit nelogicky. Ve skutečnosti jde o přirozenou reakci člověka, který se snaží obnovit pocit bezpečí. Problém spočívá v tom, že bezpečí už nezávisí na něm. Závisí na náladě druhého člověka.

Dříve nebo později přesto přichází okamžik, kdy napětí přeroste v útok. Ten nemusí být fyzický. Domácí násilí má mnoho podob a psychické násilí bývá stejně ničivé jako to fyzické. Ponižování, urážky, výhrůžky, kontrola financí, izolace od blízkých nebo opakované zpochybňování vlastní hodnoty dokážou člověka měnit stejně hluboce jako rány, které zanechávají viditelné stopy.

Právě v této chvíli většina lidí očekává konec vztahu. Jenže tehdy přichází fáze, která bývá z psychologického hlediska možná nejdůležitější.

Partner se omlouvá.

Slíbí, že se to už nikdy nestane. Přizná chybu, přinese květiny, rozpláče se nebo začne mluvit o tom, že bez druhého nedokáže žít. Na nějakou dobu se vrátí člověk, do kterého se druhý před lety zamiloval. A právě tato proměna bývá jedním z nejsilnějších důvodů, proč mnoho obětí zůstává.

Nečekají další útok.

Čekají návrat člověka, kterého stále považují za svého partnera.

Zvenčí to může působit jako naivita nebo slabost. Psychologie však nabízí jiné vysvětlení. Lidský mozek je nastaven tak, aby hledal naději i tam, kde je jí stále méně. A čím déle se střídají období strachu s obdobími klidu, tím obtížnější je odlišit skutečnou změnu od další fáze stále stejného cyklu.

Právě odtud vede cesta k jednomu z nejméně pochopených jevů domácího násilí – k traumatickému poutu, které může být silnější než samotný strach.

Zdroje: