Picasso a ženy: Múzy, které miloval, nebo ženy, které ničil?

Pablo Picasso měl ve svém životě mnoho žen. Některé miloval, jiné opouštěl, další se staly jeho manželkami. Téměř všechny se ale dříve či později objevily na jeho obrazech. Jejich tváře se měnily podle toho, co Picasso právě prožíval, jejich těla dostávala nové tvary a jejich vztahy se postupně proměňovaly v umění, které dnes obdivují lidé po celém světě. Jenže když se na tyto ženy podíváme blíž, zjistíme, že příběh nebyl zdaleka tak romantický, jak by se z některých obrazů mohlo zdát.

Picasso byl totiž muž, jehož život se s jeho tvorbou prolínal téměř neustále. Když do jeho života vstoupila nová žena, často se změnil i způsob, jakým maloval. Olga, Marie-Thérèse, Dora, Françoise nebo Jacqueline se postupně objevovaly v jeho obrazech a každá z nich v jeho tvorbě zanechala jinou stopu. Jenže za slavnými plátny stály skutečné ženy, které měly vlastní životy, touhy i ambice. Některé z nich navíc samy tvořily a jejich vlastní umění se postupně ztrácelo ve stínu muže, po jehož boku žily.

Když Picasso poznal Marii-Thérèse Walterovou, byl stále ženatý s Olgou Chochlovovou. Marie-Thérèse byla navíc v době jejich setkání nezletilá. Jejich vztah proto zůstal nějakou dobu tajný. Picasso ji později ukrýval před svou manželkou a postupně z ní udělal jednu z nejvýraznějších postav své tvorby třicátých let.

Na obrazech se její podoba měnila v něco téměř snového. Picasso ji maloval s měkkými, zaoblenými tvary, výraznými barvami a tělem, které se stávalo součástí jeho stále odvážnějších kompozic. Muzeum Picasso uvádí, že právě Marie-Thérèse byla v tomto období předmětem celé řady jeho soch, portrétů a dalších děl.

V roce 1935 se jim narodila dcera Maya. Ve stejném roce se Picasso rozešel s Olgou. Nerozvedli se však a zůstali manželi až do Olžiny smrti v roce 1955. Jenže právě v době, kdy se jeho vztah s Marii-Thérèse stal součástí jeho života i umění, se objevil někdo další. Dora Maarová.

Dora Maarová přišla do Picassova života v zimě 1935–1936. Byla fotografkou, pohybovala se v surrealistických kruzích a sama měla za sebou vlastní uměleckou kariéru. S Picassem se stali milenci a jejich vztah trval až do začátku čtyřicátých let.

Maarová ale nebyla jen ženou, která pózovala slavnému malíři. Když Picasso v roce 1937 pracoval na Guernice, fotografovala jednotlivé fáze vzniku obrazu. Její fotografie dnes patří k nejdůležitějším dokumentům, které ukazují, jak se jedno z nejslavnějších děl moderního umění rodilo.

A pak ji Picasso začal malovat. Její tvář se objevovala znovu a znovu. Jedním z nejslavnějších motivů se stala takzvaná Plačící žena. Picasso v ní zachytil bolest, zkřivenou tvář a slzy, které se téměř mění v ostré geometrické tvary.

Jenže samotná Dora se později na tyto portréty dívala jinak. Podle svědectví, které uvádí Museum of Modern Art, tvrdila, že Picassovy portréty nejsou skutečně jí. Jsou především jeho vlastní interpretací. Je to zvláštní věta. Žena, která byla předmětem tolika obrazů, se v nich sama nepoznávala. A možná právě tady začíná být jasné, proč je označení „Picassova múza“ tak problematické.

Picasso měl neuvěřitelnou schopnost přetvářet realitu. A u jeho partnerek to platilo dvojnásob. Na plátně totiž nevznikala přesná kopie skutečné ženy. Vznikala žena podle Picassa.

Dora Maarová byla fotografka, malířka, básnířka a grafička. Přesto ji dějiny umění dlouho připomínaly především jako Picassovu milenku a „plačící ženu“. MoMA dnes její vlastní tvorbu představuje jako významnou součást jejího odkazu a upozorňuje, že její umělecká kariéra byla mnohem širší než její vztah s Picassem.

Podobný problém potkal i Françoise Gilotovou. Ta se však rozhodla, že v Picassově příběhu zůstane jen tehdy, pokud si o své roli rozhodne sama.

Když se Picasso s Françoise Gilotovou seznámil v roce 1943, bylo jí jednadvacet let. Už tehdy věděla, že chce být malířkou. Picasso byl o čtyřicet let starší a v té době byl stále jednou z nejvýraznějších postav evropského umění.

Jejich vztah trval zhruba deset let. Měli spolu dvě děti, Clauda a Palomu. Gilotová se samozřejmě stala také jedním z Picassových námětů. Jenže na rozdíl od mnoha žen před ní si dokázala udržet velmi silný vztah k vlastnímu životu a vlastní práci. Nakonec se rozhodla odejít.

Později vzpomínala, že Picasso nevěřil, že by ho některá žena skutečně opustila. Podle jejího vlastního svědectví jí řekl: „Nikdo neopustí muže, jako jsem já.“ Gilotová mu měla odpovědět, že se tedy uvidí. A skutečně odešla.

Nebyl to jednoduchý krok. Po rozchodu se jejich vztah dramaticky zhoršil a Gilotová později popsala Picassa jako stále chladnějšího a panovačnějšího. Zároveň ale odmítala představu, že byla jeho bezmocnou vězeňkyní.

„Přišla jsem z vlastní vůle a z vlastní vůle jsem také odešla,“ řekla později v rozhovoru. Françoise Gilotová nebyla jen žena, která opustila Picassa. Byla malířka, která odmítla, aby její vlastní jméno navždy zůstalo až za tím jeho.

V roce 1964 vydala Gilotová spolu s uměleckým kritikem Carltonem Lakem knihu Life with Picasso, tedy Život s Picassem. Popsala v ní společný život i jeho odvrácenou stránku. Picasso se podle dostupných svědectví pokusil vydání knihy zastavit právní cestou. Neuspěl. Kniha nakonec vyšla a stala se jedním z nejznámějších svědectví o životě po boku slavného umělce.

Pro Gilotovou ale nešlo jen o vyprávění o minulosti. Ve chvíli, kdy kniha vyšla, už byla několik let pryč od Picassa a snažila se budovat vlastní uměleckou kariéru. Přesto ji veřejnost stále vnímala především jako ženu, která žila po jeho boku. Její jméno se s jeho spojovalo tak pevně, že prosadit se jako samostatná umělkyně nebylo jednoduché. Její život se ale nemusel zastavit ve chvíli, kdy skončil jejich vztah.

Olga Chochlovová byla Picassovou první manželkou a jeho významnou modelkou. Její podobu zachytil v mnoha obrazech, především na začátku jejich společného života. Jak se ale jejich manželství začalo rozpadat, proměňoval se i způsob, jakým ji Picasso zobrazoval. Z původně něžných portrétů se postupně stávaly mnohem tvrdší a deformovanější obrazy.

Marie-Thérèse byla jeho tajnou milenkou a matkou jeho dcery Mayi. Dora Maarová byla fotografkou a umělkyní, která dokumentovala vznik Guerniky. Françoise Gilotová byla malířkou, s níž měl Picasso dvě děti, ale nakonec ho opustila a pokračovala ve vlastní kariéře. A Jacqueline Roqueová, jeho poslední manželka, s ním zůstala až do jeho smrti v roce 1973.

Každá z těchto žen měla s Picassem jiný vztah. Přesto mají něco společného. Všechny se nějakým způsobem dostaly do jeho obrazů a jejich podoby se staly součástí jeho odkazu. Za obrazy, které dnes obdivujeme v galeriích, ale nebyly jen múzy. Byly to skutečné ženy se svými vlastními životy.

Dnes se o Picassových partnerkách stále často mluví jako o jeho múzách. Je to pochopitelné. Jejich tváře skutečně stojí za některými z nejslavnějších obrazů moderního umění. Jenže slovo múza může zakrýt něco podstatného. Múza inspiruje umělce. Umělec tvoří. A tím příběh obvykle končí. U Picassových žen ale nekončil.

Dora Maarová pokračovala ve vlastní tvorbě. Françoise Gilotová malovala po celý život. Olga měla svou kariéru baletky ještě předtím, než se stala Picassovou manželkou. A každá z těchto žen měla život, který existoval i mimo jeho obrazy.

Musée Picasso dnes proto samo zdůrazňuje, že tyto ženy nelze chápat pouze jako múzy nebo modelky. Byly také skutečnými partnerkami v umělcově životě a součástí příběhu jeho tvorby. Možná bychom se tedy při pohledu na Picassovy obrazy měli ptát ještě na něco jiného než na to, proč je namaloval právě tak. Kdo byla žena, která před ním skutečně stála? A co se stalo s jejím životem poté, co se z její tváře stal obraz?

Picasso po sobě zanechal tisíce děl a jeho jméno se stalo téměř synonymem geniality. Jeho ženy ale po sobě zanechaly něco jiného. Vlastní vzpomínky, fotografie, obrazy, knihy a svědectví o člověku, kterého zvenčí známe především jako umělce. A právě proto je možná škoda říkat jim pouze „Picassovy ženy“.

Některé z nich byly jeho milenkami. Některé manželkami. Některé se staly jeho modelkami. Ale především to byly ženy, které měly vlastní jména. A některé z nich udělaly všechno pro to, aby se na ně nezapomnělo právě kvůli tomu.

Zdroje: